Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (1952)

Terminologicky vyhovuje slovo 'subjekt' i jeho odvozeniny především v tom, že už předem vylučuje jak homogennost, která se stala neodlučitelnou součástí pojmu substance, tak i onu indiferentnost pojmu substance k problematice jednoho a mnohého, jak jsme o ní už psali. Náš ontologický pojem subjektu (t.j. neinterpretovaný ve smyslu psychickém resp. výhradně psychickém) zahrnuje v sobě diferencovanou, ale sjednocenou strukturu vnitřního charakteru, také však předpoklad, že není subjektem jediným, nýbrž pouze jedním z mnoha. Tento předpoklad vynikne tím lépe, vzpomeneme-li té jeho stránky, kterou budeme nazývat relativností subjektu, jež je ostatně jen explikací jeho strukturálního charakteru a spočívá ve skutečnosti, že i vnitřní mnohost jediného subjektu nám umožňuje v rámci jeho jednoty rozlišovat na nižší úrovni (t.j. nižšího řádu) vnějšnost oproti mnohosti vnitřního, kterou pak můžeme opět chápat jako mnohost subjektů, ovšem organisovaných v jediný subjekt celkový, úhrnný. Ostatně uvidíme, že neuniversální charakter každého subjektu je už předem zahrnut právě v jeho vnitřním charakteru: jeho rubem totiž je vnějšnost, která nutně předpokládá ještě jiné subjekty, které stojí před daným a tím mají charakter objektní, jsouce původnímu subjektu vnější, t.j. nepatříce už do sféry jeho vlastní subjektnosti.
(Pojetí pravdy a některé jeho ontologické předpoklady [diss.], Praha 1952, kap. 3, str. )

Ladislav Hejdánek (1952)

Vzpomínajíce na kořeny slova, chceme termínem ‚subjekt‘ naznačiti, že není jen povrch věcí, nýbrž vskutku i to, co je pod ním: neboť pod vnějšími vztahy věcnými, objektními jsou ještě relace vnitřní, subjektní. Pokud jde o lidský subjekt, pak to znamená, že není jen to, co je postaveno proti nám a před nás, nýbrž co je též jaksi pod námi, v nás, co jsme my sami; avšak nezůstáváme pouze v tomto úzkém rámci, nýbrž máme za to, že tytéž these platí o každé věci: u každé věci najdeme nekonečnou rozmanitost jejích souvislostí s jinými věcmi, avšak věc není pouhým souhrnem či jakoukoli spletí veškerých souvislostí, nýbrž je tu také věc sama, t.j. právě něco, co je pod těmito souvislostmi vnějšího charakteru a za nimi, co je ve věci, co je vnitřní stránka věci, co je věc jako subjekt. Nepochybujeme tedy nikterak o všeobecném, universálním charakteru souvislostí mezi věcmi, nýbrž naopak máme za to, že každá věc souvisí nejrůznějšími relacemi především s věcmi okolními, ale jejich prostřednictvím také s věcmi vzdálenějšími a vposledu s celý universem, t.j. se všemi věcmi i skupinami věcí bez výjimky (a to buď přímo či nepřímo). Jestliže se domníváme, že charakter skutečnosti je pluralitní, vidíme její pluralitu zaručenu nikoli oddělením, t.j. nesouvislostí věcí, nýbrž rozličným charakterem těchto souvislostí. Rozmanitost těchto vztahů a souvislostí, jimiž každá věc, každý proces souvisí s úhrnem všech ostatních věcí i procesů, zasahuje však dále a hlouběji než k pouhé jejich formě, formální struktuře, která by i při veškeré rozličnosti zanechávala všechny vztahy v téže úrovni. Vztahy a souvislosti tedy nejen že nejsou totožné resp. podobné, ale mají i rozličnou úroveň důležitosti a podstatnosti. A právě touto rozličnou úrovní podstatnosti – a mohli bychom říci: právě odstupňovaností jejich podstatnosti – je založena ona pluralita, o které mluvíme, totiž pluralita strukturální, kde struktura už není výhradně geometrickým resp. mechanickým uspořádáním nějakých částic strukturální, kde struktura už není výhradně geometrickým resp. mechanickým uspořádáním nějakých částic vnitřně homogenních, nýbrž kde kromě vnějšího charakteru je zaručena také vnitřní, subjektní stránka struktury.
(Pojetí pravdy a některé jeho ontologické předpoklady [diss.], Praha 1952, kap. 3, str. )

Ladislav Hejdánek (1952)

Určitého pokroku dosáhneme pojmem organisovanosti. Podstatné, vnitřně významné a nutné, vlastní je to, co bylo ve smyslu nějakého principu zorganisováno, sjednoceno, stmeleno; naproti tomu nevlastní, cizí a vnitřně nahodilé (t.j. z vnitřní, autonomní perspektivy nahodilé) je to, co buď trvale zůstává mimo sféru této organisovanosti anebo co do ní zasahuje pouze zvenčí resp. vnějšně, zbytečně (opět z vnitřní perspektivy), zanedbatelně, a ne-li zanedbatelně, tedy alespoň rušivě, napříč, neorganicky. Tu je ovšem patrno, že předpokladem každé organisace je určitá polarita organisovaného materiálu a elementu organisujícího. Na jedné straně – tak se to obvykle líčí – je předpokladem navršení, směs, mechanická kombinace, rozdrobenost, změť a chaos (alespoň pokud jde o úroveň příští organisace) původního materiálu, na druhé straně pořádající princip, plán, systém, učleněnost, sjednocenost, funkčnost, řád, zapojenost organisovaného materiálu. Taková interpretace by však byla základně pochybená, neboť by chápala pořádající princip jako buď vůbec anebo alespoň původně vnější organisovanému materiálu, zatím co my hodláme ukazovat, že je původnímu materiálu podstatně vnitřní, t.j. že je jeho subjektní stránkou, jež existuje nejprve nesjednoceně, t.j. mnoze, mnohostně, ale jež se potom dopracuje jednoty emancipací od plurality vnějších stránek, vnitřní integrací a zároveň s ní postupující vnější organisací materiálu. Hodláme tedy ukazovat, že zdroj organisace je původu vnitřního, t.j. že není vně onomu materiálu, který je organisován, nýbrž že v něm a pouze v něm (přirozeně za asistence příslušných vnějších podmínek) má i nejsložitější organisace svůj původ.
(Pojetí pravdy a některé jeho ontologické předpoklady [diss.], Praha 1952, kap. 3, str. )

Ladislav Hejdánek (1952)

Jestliže tedy, jak jsme ukazovali, realita není homogenní, nýbrž rozlišená, diferencovaná, mnohá resp. mnohostní, pak organisační struktura je jenom jedním případem a zvláštním typem takové diferenciace. Při tom organisační struktura není záležitostí čistě subjektní, t.j. není to struktura výhradně vnitřního charakteru; naproti tomu bez aktivní účasti jednotlivých vnitřních stránek organických složek, t.j. orgánů atd. až k nejnižším úrovním pouhého „materiálu“, není žádná organisační resp. organická struktura zásadně možná. Je tedy zřejmé, že organická struktura je něco objektního, co však nemůže být dostatečně pochopeno a vyloženo bez přihlédnutí k vnitřnímu, k subjektnímu zdroji. Organická struktura resp. organismus je tedy uskutečněním subjektu zvnitřku navenek, je objektní realisací jeho vnitřní sféry. Nezůstává však přitom lhostejným, jak toto uskutečnění, tuto realisaci pojmeme. Bylo by zřetelně nesmyslné takovou realisaci pojmout jako kvantitativní přírůstek reality, jako vznik části reality resp. části hmoty z ničeho a pod. Realisace nemůže probíhat v jádře jinak než jako organisování dosud neorganisovaného, t.j. materiálu nižší úrovně, na vyšší úrovni. Organisování tedy musíme chápat jako zkvalitnění dosavadní struktury, zvýšení dosavadní úrovně, přičemž kvantitativní přírůstek či úbytek (pohybu, energie, hmoty atd.) je umožněn příjmem zvenčí resp. vydáním navenek, nikoli vznikem či zánikem určitého kvanta. Jen jinými slovy říkáme totéž, řekneme-li, že postup na vyšší úroveň organisovanosti není kvantifikovatelný. Tím také je blíže osvětleno naše stanovisko k t.zv. zákonu o zachování energie či pohybu ve vesmíru, o němž jsme mluvili v I.kapitole (viz str. 48 a násl.). Realisace tedy neznamená nějaké vtělení, inkarnaci, nýbrž je zorganisováním materiálu, který tu už byl, ve smyslu nekvantifikovatelné tendence, jejímž zdrojem je subjektní stránka, vnitřek subjektu resp. subjektů (jak ukážeme ještě dále).
(Pojetí pravdy a některé jeho ontologické předpoklady [diss.], Praha 1952, kap. 3, str. )

Ladislav Hejdánek (2004)

Mezi tím, čemu říkáme „vnitřní“ (event. „niterné“), a tím, čemu říkáme „subjektní“, je velmi úzká spojitost, ale nikoli totožnost. „Vnitřní“ je jen částí toho, co je „subjektní“, totiž tou, která už byla do subjektu vintegrována jako jeho vlastní vnitřní stránka. Naproti tomu jako „subjektní“ budeme označovat vše, co je (nepředmětně) ,adresováno‘ nějakému subjektu (ten má totiž vedle vnitřní také svou vnější stránku), a to ještě dříve, než se onen subjekt pokusil to (pro sebe a do sebe) nějak vintegrovat, tj. začít to „uskutečňovat“. Ta „adresnost“ či „adresovanost“ má ovšem značně komplikovanou strukturu, jež však nemůže být nijak „zpředmětňována“ (ani „znázorňována“). Nejzajímavějším problémem je přechod subjektního ještě „ne-vnitřního“ ve vnitřní, ale stále ještě subjektní. Tam musíme předpokláadat nějakou senzitivitu, kterou nemůžeme zařadit mezi vnímavost tělesných smyslů (smylových orgánů). Na téměř nečjvyšší úrovni (u člověka) mluvíme v takovém případě o „intuici“, ale nesmíme se nechat svést k nějaké psychologizaci. (Praha, 040217-1.)