Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

Odmítneme-li každou nevzniklost a věčné trvání beze změny pro cokoliv „skutečného“, a trváme-li důsledně na tom, že všechno „skutečné“ musí (či muselo) nějak vzniknout, nějaký čas se „vyvíjet“ resp. „vyspívat“ „dospívat“), a pak opět zaniknout, skončit, musíme řešit otázku, jak vůbec může něco vzniknout, jakož i otázku podobnou, ale nesymetrickou, jak vůbec může něco zaniknout. Při vzniku čehokoli je jistě možné použití nebo využití něčeho jiného, co tu už před tímto vznikem bylo (a bylo k dispozici). O skutečném „vzniku“ („zrodu“) čehokoli můžeme však mluvit jen tam, kde k tomu, co už bylo a je, přistupuje něco, co tu ještě nebylo a není, ale právě to vzniká.
(Písek, 120712-2.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Když něco vznikne, je k tomu vždycky zapotřebí něčeho, co tu už bylo dříve, ale jen jako „materiálu“; to, co vznikne jako „nové“, tu ještě nebylo, a proto právě ve své „novosti“ nemůže být odvozeno z ničeho, co tu už bylo a je. A uvážíme-li obě tyto skutečnosti, totiž že k „realizaci“ něčeho nového tu musí především přicházet něco ještě nejsoucího, ale na druhé straně že tu musí být k dispozici něco již jsoucího, je zřejmé, že při dosavadním způsobu pozorování a zkoumání „skutečností“ nám bude nápadné především to, co spojuje ono „nové“ s něčím, co tu už bylo (takže budeme zkoumat např. to, jak je možné, že fena dá vzniknout, zrodit se štěňatům a nikoli koťatům). Pak se nabízejí dvě odpovědi: buď je „to nové“ vlastně „ničím“, je to něco vágního a beztvarého, a veškerá určení pocházejí z onoho již k dispozici připraveného „starého“; anebo je to staré jen jakousi sbírkou nějakého vybavení, z něhož si to „nové“, které nějak „ví, co chce“, vybere „materiál“ podle svých „potřeb“. Může to být také obojí, a převládat může jednou jedno a podruhé to druhé. Jenže kdybychom předpokládali aktivitu (tj. převládání – a nikoli pouhou převahu, tedy setrvačnost) na straně „materiálu“, dostali bychom se do nemalých potíží, když bychom chtěli zjistit, odkud ona aktivita pochází a odkud a jak přichází. Museli bychom pak předpokládat, že tu není jen jeden zdroj uvažovaného vznikání, nýbrž že jsou dva nebo že jich je víc. Právě to nás vede k tomu, že (takřka) všechno vznikání je nerozlučně spojeno s aktivitou subjektů (pochopitelně různé úrovně). Pokud je aktivita rovněž na straně „materiálu“, znamená to, že onen „materiál“ není pouhým, tj. inertním a pasivním materiálem, nýbrž je to také subjekt (eventuelně to jsou subjekty, je-li jich více). Je tomu tak proto, že každý skutečný vznik nového (tj. individuálně nového, nemusí jít nutně o novost něčeho, co tu ještě ani přibližně nebylo, tj. novost vynálezu, který ještě nikdy nebyl vynalezen) je možný jen ve spjatosti s přechodem vnitřního navenek; a takový přechod je v tomto vesmíru (světě) možný jen ve zprostředkování subjektem nebo subjekty. (Písek, 050728-2.)

Platón (-774)

Sókr. Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje, je nesmrtelné; co však pohybuje něčím jiným a jest pohybováno od něčeho jiného, to má ustání pohybu a tím i ustání života. Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však je bez vzniku. Neboť všechno, co vzniká, musí vznikati z počátku, ale on sám nevzniká z ničeho; neboť kdyby počátek z něčeho vznikal, již by to nevznikal počátek. Když pak je bez vzniku, musí být i bez zániku. Vždyť kdyby zahynul počátek, nikdy ani sám z něčeho nevznikne ani nic jiného z něho, jestliže mají všechny věci vznikati z počátku. Takto tedy je počátkem pohybu to, co pohybuje samo sebe. Toto pak nemůže ani zanikati, ani vznikati, sice by musilo veškeré nebe i veškerá země spadnouti v jedno a zastavit se a již by neměly odkud znova dostati pohyb a vznik. Když pak se ukázalo nesmrtelným, co se pohybuje samo od sebe, nebudeme se ostýchati říci, že právě to je podstata a smysl duše. Neboť každé tělo, kterému se dostává pohybu zvenku, je bezduché, kterému však zevnitř, samému ze sebe, oduševněné, protože toto je přirozenost duše; je-li však tomu tak, že není nic jiného, co by pohybovalo samo sebe, než duše, pak je nutně duše jsoucno nevzniklé a nesmrtelné.
Nuže o její nesmrtelnosti dost; o její pak způsobě jest promluviti takto. Jaké to je jsoucno, je veskrze věc božského a dlouhého výkladu, ale čemu se podobá, na to stačí výklad lidský a kratší; mluvme tedy tímto způsobem. ...
(Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 1993, str. 34-35 – III, 245c-246a.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Každá změna (jak ji běžně chápeme) znamená, že něco, co tu bylo, tu už není (protože to zaniklo), nebo také že něco, co tu nebylo, tu nyní jest (takže to vzniklo); obvykle jde obojí spolu. Myšlenka „vzniku“ a „zániku“ však zůstává poněkud nevyjasněna, pokud nemůžeme přesněji určit, „co“ je to, co vzniká nebo zaniká (event. co vzniklo nebo zaniklo). Když si děti hrají s kuličkami, tak každý nový hod způsobí změnu „situace“: tak např. zatímco až dosud byly v důlku jen dvě kuličky (a jedna zůstala mimo), nyní jsou v důlku kuličky tři (přičemž počet kuliček mimo důlek se nezměnil). „Co“ tu vlastně vzniklo a „co“ zaniklo? Každému musí být zřejmé, že změna takovéto „situace“, totiž že do důlku ke dvěma kuličkám přibyla ještě třetí, je v širším kontextu naprosto bezvýznamná; jistého významu se jí dostává jen v rámci a v kontextu určité hry, která má své zvyklosti a svá pravidla. To dále znamená, že ona změna má určitý význam jen v pohledu nějakých aktivních subjektů, totiž právě dětí, které se účastní nějaké hry, jež má jakousi svou samostatnost, vydělenost z okolních proměn, jež ke hře vůbec nepatří. A to nutně platí také o „vzniku“ situace tří kuliček v důlku, jakož i o „zániku“ situace dvou kuliček v důlku: nejde o skutečný vznik a zánik, nýbrž o jakousi okrajovou, efemérní změnu, které je připisován význam, jehož součástí jsou také významy „vznik“ nebo „zánik“.
(Písek, 061013-2.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Je běžné rozumět otázce po vzniku něčeho tak, že se tážeme po příčině (nebo spíše příčinách onoho „vzniku“), ale bližší analýza tohoto běžného způsobu myšlení ukáže jeho problematičnost. Především kauzální chápání „vzniku“ jako procesu vůbec nepočítá s tím, že by bylo možno nějak přesně stanovit, kde končí ona příčina a kde naopak začíná její následek (a to už zcela necháváme stranou takové „problémy“, jako zda ona příčina zůstává součástí následku, nebo zda následek byl už obsažen v příčině apod.). Je přechod mezi příčinou a účinkem postupný, kontinuální, anebo je mezi příčinou a následkem více méně ostrá hranice? Platí-li první případ, nelze snad podrobnějším zkoumáním odhalit několik nebo dokonce celou řadu přechodů od příčiny k následku uvnitř takového „postupu“? Pokud ano, dostaneme se nutně k druhé „verzi“; pokud ne, stojíme před otázkou, čím je vlastně založena (a udržována) ona kontinuita ? A ještě dál: nejde-li vlastně o nějaké událostné dění, tj. o kontinuální změny, které jsou nějak spojeny, sjednoceny do „události“ (rozumí se „pravé události“). Můžeme takovou „pravou událost“, která je „celkem“, také uvnitř chápat jako celou řadu kauzálních přechodů od příčin k následkům? Můžeme uvnitř „pravé události“ nadále mluvit o „vzniku“ nebo „zániku“ (přechodu) jednotlivých „fází“ událostného dění ? Nepřestává mít potom slovo „vznik“ (nebo „zánik“) svůj původní smysl?
(Písek, 110102-2.)