Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2010)

Přísně vzato není (a nemůže být) „zrod“ jakékoli pravé události počátkem jejího „života“, ale musí jejímu životu nutně předcházet. To neplatí jen pro živé bytosti, kde to je (nebo by mělo být) samozřejmé. Jde totiž o to, že předtím než nějaká událost startuje ve výkonu svého „bytí“, musí „být-tu“, aby vůbec mělo co startovat: každá pravá událost tedy začíná tak, že „ještě není“. A toto „ještě-není“ se nejprve musí stát jejím vlastním „ještě není“, neboť teprve takto určité a již přivlastněné „ještě-není“ se může stávat konkrétním „již-je“ či lépe „již se děje“. Nicméně nezbytným „předpokladem“ (možná lépe složkou, součástí – i to by však zavádělo – či současným, ve stejném čase se odehrávajícím spolu-děním) jakéhokoli aktivního přivlastnění je subjekt, bez něhož není žádná akce možná (resp. není akcí a nemůže se stát akcí). Je to však v tomto případě nutně subjekt „in statu nascendi“, tj. subjekt, který se ještě nemohl spoluustavit, který se nemohl spolu-podílet na svém (plném) ustavení a dalším rozvoji (který nemůže a nesmí být prostě ztotožňován s vývojem a rozvojem příslušné události jako celku, již také proto – právě v této souvislosti – že „tu“ musí být ještě před startem událostného dění). Můžeme proto právem hovořit o „zrodu“ jakéhosi „proto-subjektu“, jenž se od počátku musí podílet na dění události, která si ještě svůj subjekt nemohla ustavit (a předat mu tak některé své „pravomoci“ a „funkce“. A právě o tomto „proto-subjektu“ platí, že mu je svěřena či darována „víra“, a tzo zcela zvláštním způsobem. Je mu „darována“, ale jako by to byl jeho vlastní „akt“, jeho vlastní „výkon“: jeho akt či výkon u toho sice je nepochybně nezbytný, ale pouze jako akt přijetí, akceptace, ba víc: jako převzetí úkolu a poslání, ale tento úkol a toto poslání je už původně adresováno jemu, jako by už opravdu „byl tu“ (ačkoli není). Prostě a dobře se tu setkáváme s nemalými potížemi, jak to vyjádřit, protože se nám do cesty ustavičně staví naše návyky jazykové i myšlenkové, zatížené onou stále ještě převládající tendencí vše zpředmětňovat a od sebe izolovat.
(Písek, 100501-1.)

Pierre Teilhard de Chardin ()

.. Ale tak jako každé jiné věci na světě, lze i buňce porozumět (to jest zařadit ji do koherentního systému vesmíru) jen tak, že ji zasadíme mezi budoucnost a minulost, do nějaké evoluční linie. Mnoho jsme se zabývali jejími diferenciacemi, jejím rozvojem. Teď však bude třeba soustředit zkoumání na její počátky, to jest na kořeny, jimiž tkví v neorganickém, chceme-li skutečně postihnout pravou podstatu její novosti.
V rozporu s tím, čemu nás zkušenost naučila ve všech ostatních oblastech, jsme si příliš zvykli, anebo jsme se jen smířili s tím, že buňku vidíme jako předmět, který nemá předchůdce. Podívejme se, čím se stane, budeme-li s ní zacházet jak se patří, jako s věcí zároveň dlouho připravenou i hluboce původní, to jest jako s věcí, která se zrodila.
(6663, Vesmír a lidstvo, Praha 1990, str. 70.)

Ladislav Hejdánek (1979)

Velmi pochybná je především představa, že se dítě rodí jako člověk. Dokonce sama zoologie označuje člověka jako Homo sapiens; narozené dítě však má daleko k tomu, aby bylo „sapiens“, tj. moudré, rozumné, vědoucí. Člověk se vyznačuje schopností mluvit; dítě se rodí jako nemluvně. Člověk na rozdíl ode všech ostatních živočichů umí vyrábět; dítě se tomu musí velmi dlouho učit. Dítě se proto jako člověk nerodí, nýbrž člověkem se teprve postupně stává. Z toho ovšem nevyplývá, že bychom čerstvě narozené dítě nebo lidské embryo nemuseli považovat za člověka; změněný přístup k těmto otázkám nás totiž dovede k závěru, že člověk není to, co „jest“, nýbrž především to, co „bude“, čím se stane. Respekt k druhému člověku je převážně respektem k jeho budoucnosti. Lidské embryo je povoláno, aby se narodilo; a člověk je povolán, aby se stal kulturní a duchovní bytostí; a jako takováto bytost je povolán k pravdě, spravedlnosti a lásce. Tak zvaná lidská práva nejsou ničím „přirozeným“ v tom smyslu, že by jimi bylo lidské mládě nějak vybaveno při narození, ale jsou to ve skutečnosti závazky druhých lidí a celé společnosti. Rodiče jsou zavázáni napomáhat tomu, aby se jejich dítě narodilo, mají závazek mu vytvořit domov, společnost je zavázána poskytnout mu v rámci svých možností veškerou výuku, veškeré vzdělání, veškerou výchovu, tj. uvádění do mravního, kulturního, myšlenkového a duchovního života doby, a to v největší možné šíři a hloubce, pouze v závislosti na jeho individuálních možnostech a schopnostech. „Lidská“ společnost bude ve skutečnosti nelidská do té doby, dokud bude docházet k umělým interrupcím, dokud děti budou hynout hladem po potravinách, po teple domova a po lásce, dokud bude mladým lidem z rasových, náboženských či politických důvodů bráněno v přístupu k plnému vzdělání, jehož jsou schopni, a dokud talentovaným, kvalifikovaným lidem bude znemožňováno, aby dělali to nejlepší, co dovedou a co chtějí dělat. To všechno ukazuje, že člověk se nejenom člověkem nerodí, nýbrž stává, ale že se jím nestává nějakým vnitřním vývojem a dospíváním, nýbrž teprve ve vztahu k druhým lidem – a především ve vztahu k těm, kteří jsou slabí a kterým je maximálně zapotřebí pomoci těch druhých, kteří na tom jsou lépe. Člověk se nestává člověkem tím, že rozvíjí své schopnosti a tedy sebe samotného, nýbrž že je schopen odpovědět na výzvu, která jej oslovuje v každém slabém, utištěním, ponižovaném a ohrožovaném bližním.
(Svět, v němž žijeme, původně Svazky pro dialog, č. 2, Praha 1979, otištěno in: 7906, – Mezi řádky – Entre les lignes, Praha 1999, str. 121 – 33.)

Ladislav Hejdánek (2010)

O „zrodu“ nelze mluvit (ani o něm tak myslit) jako o nějaké pevné hranici, a už vůbec ne jako o nějakém „bodu“ v čase. Zrodit se může pouze nějaká (pravá) událost, a ta se – má-li ve svém událostném dění pokračovat – musí „rodit“ stále znovu, a to s každou další chvílí svého „života“, svého událostného dění. Událost se „rodí“ po celou dobu svého trvání (událostného dění), a stejně tak po celou dobu také hyne a „umírá“. Proto nemůžeme – přísně vzato – opakující se tento moment „zrodu“ (rození) události považovat za její součást, za její složku (tedy ani za složku jejího „bytí“, jež by byla nějak vintegrována do jejího „života“, do celku jejího událostného dění. Naproti tomu je „zrod“ každé události bytostně spjat s její časovostí, přesněji s jejím „časováním“ (vytvářením, „produkcí“, eventuelně jakousi „indukcí“ časového pole, bez něhož by se žádná událost nemohla „dít“, „stávat“, odehrávat). Zmíněný „moment zrodu“ je zároveň „momentem časování“ (resp. momentem počátku časování), a to jako naprosto nezbytného „předpokladu“ možnosti, aby událost začala aktivně vykonávat své „bytí“ své událostné dění. A právě proto tento moment nemůže být součástí ani složkou tohoto výkonu. Žádná událost (žádný subjekt) nemůže tedy vykonávat (v rámci svého událostného dění a jeho vykonávání) také tento „moment zrodu“, který jej však nutně jako „předpoklad“ (ovšem nikoli „minulý předpoklad“) doprovází po celou dobu jejího událostného dění.
(Písek, 100501-2.)

Hugo od sv. Viktora (†1141)

3. dále: že jest pravda, je samo sebou zřejmé, neboť kdo popírá, že jest pravda, připouští, že pravda není; a není-li pravda, je pravdivé, že pravda není. Je-li však něco pravdivého, musí být i pravda. Bůh však je pravda sama, podle Jana 14: „Já jsem cesta, pravda i život.“ A tedy že Bůh jest, je samo sebou zřejmé.
(s. 114)
Ke třetímu je třeba říci, že to, že obecně jest pravda, je samo sebou zřejmé, ale že jest první pravda, to pro nás není samo sebou zřejmé.
(s. 116)
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 114 + 116.)