ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Jan Patočka  ✖ česky  ✖ Člověk  ✖

Člověk a skepse u Masaryka a Husserla | Subjekt a skepse u Masaryka a Husserla | Člověk a skepse

Jan Patočka (1936)
Viděli jsme totiž, že symptomem krize je Masarykovi sebevražednost; analýza sebevražednosti vede k základnějšímu symptomu, kterým je beznáboženskost; v tom je též shoda s Husserlem. Co je nyní pří/14/činou beznáboženskosti? Nic jiného než moderní skepticismus a ten má opět důvod v subjektivismu. Skepticismus vyplývá z obtíží, jak dospět k objektivní pravdě, jakmile se filosofie postavila jednou na půdu subjektivní. Moderní subjektivismus je tedy prvopočátkem duchovní krize. To tvrdí souhlasně Masaryk – i Husserl. Moderní skepse i pro Husserla pochodí z toho, že filosofie se postavila na stanovisko subjektivní a neví, co s ním počít; neví, jak rozřešit problém, jak to, že veškerenstvo je veškerenstvem pro subjekt a subjekt přece pouhou součástí veškerenstva. V této své bezradnosti utíká se pak moderní filosofie k myšlence pojmout člověka jako součást přírody, ovšem nazírané moderně, tj. more geometrico – a z toho jí vyplývá též geometrický člověk, jenž ztratil svobodu k pravdě, který již nežije mezi věcmi, jak fakticky jsou, nýbrž pouze mezi svými subjektivními procesy, od nichž k pravé skutečnosti nevede žádný most. V bezradnosti, co počít s moderním objevem subjektu, je pro Husserla i Masaryka poslední předpoklad duševní krize, a v špatném subjektivismu, jehož příkladem je Hume, v subjektivismu s podkladem naturalistickým, který tvoří východisko pozitivismu, je její aktuální zrod. Zde je bod, v němž se Husserl i Masaryk nejúže stýkají, zde jsou ve shodě, podmíněné zajisté též společným východiskem z Brentana a studia anglického empirismu.
Tak jsou oba naši myslitelé vedeni k otci moderního subjektivismu, k Descartovi. A v tomto bodě, který znamená jeden z nejbohatších uzlů myšlenkových dějin, se jejich snahy též dělí. Descartova filosofie sjednocuje v sobě takové komplexy otázek a takové masy myšlenkových motivů, že všechny drží pohromadě často jen konstruktivní umělost či násilí; je to labyrint, v němž jen nejvyšší filosofické úsilí dovede najít Ariadninu nit. Skrze Descarta vede cesta buď k radikálnímu subjektivismu, nebo k tradičnímu názoru světa objektivistickému, jenž má své kořen světa objektivistickému, jenž má své kořen v metafyzice řecké a byl zejména křesťanskou theologií formován. …
(Masarykovo a Husserlovo pojetí duševní krize evropského lidstva, in: Tři studie o Masarykovi, Praha 1991, str. 13-14.)
vznik lístku: únor 2005

Bytí (blesk bytí) | Blesk (bytí) | Pravda | Člověk a pravda

Jan Patočka (1976)
… Lze vůbec říci, že Pravda je v člověku, že je lidská? Světlo se přece neukázalo v člověku, nýbrž nad ním; člověk není jejím tvůrcem, nýbrž někým, kdo od ní je buď opuštěn, nebo k ní připuštěn – tam, kde se dokáže vzdát všeho, na čem lpí jako na svém.
Bytí se původně objevilo jako ono „Nic“ onen šok, kterým odumřel najednou jako blesk všecek provoz na liniích automaticky provozovaného relativního smyslu, který si svou konečnost zastíral. „Nic“ se naopak objevilo jako blesk Bytí. Tento blesk (Hérakleitos říkal ,Všecko kormidluje KERAUNOS,‘ tj. hrom s bleskem) není jen studené světlo, v němž všechno strne. Bytí se naopak objevuje jako to, co všechno otvírá: vždyť nyní se odehrává onen div, že všecko jest. Toto otevření všeho právě když z prvotního odštěpeného „kvůli“ a „k čemu“ nezbylo nic, ukazuje, co vždy ještě zbývá, co vždy znovu otvírá přítomnost a s ní spolu všecko to, k čemu se lze přimknout: odkazuje nás k němu; tento div, na jehož základě stojíme uprostřed ne již nástrojů, prostředků, krámů, nýbrž uprostřed jsoucna, je spojení, otevření, které lze proto označit slovem láska. Bytí se k nám obrátilo, jako by se vrátilo – a spojilo nás se sebou, s druhými, s věcmi, s námi samými.
(Kolem Masarykovy filosofie náboženství, in: Tři studie o Masarykovi, Ml. fronta, Praha 1991, str. 77.)
vznik lístku: leden 2003