ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Jan Patočka  ✖ česky  ✖ Filosofie  ✖
<< < 1 / 3 > >> záznamů: 13

Filosofie

Jan Patočka (19)
Je zvláštní fakt, hodný hlubšího zamyšlení, že filosofie existuje – vezme-li se její pojem přesně – jen u určitých společností, a to těch, které vznikly na půdě nebo v tradici staré středozemní OIKÚMENÉ, kde se rozšířilo řecké myšlení, jeho školy, jeho literatura, jeho popularizace, náboženská a theologická polemika s ním, poezie filosoficky určená či aspoň dotčená). Jen na této půdě máme posavad skutečné filosofické tvůrčí myšlení, tvůrčí v tom smyslu, že jeho objevy (myšlenková schémata pochopení toho, co jest, pojmy a modely bytí) určují všecky myslící.
Tento zvláštní fakt zdá se mi souviset se samotnou historickou povahou filosofie. Filosofie, myšlení svým vystoupenímtvoří dějiny, tento zvláštnízářez v celkovém dění lidstva. Politikou a filosofií, těmito dvěma úzce souvisícími projevy svobody, stal se člověk teprve ve vlastním smyslu historickým, tj. žijícím ne pouze přírodně, z toho, co prostě je zde, co lze jen konstatovat, nýbrž z toho, co v skrytu vždycky doprovází lidský život, zdánlivě jako neskutečná marginálie, vpravdě jako předpoklad všeho lidského života a chování. Dějiny vznikají tím, že lidé na určitém nepatrném okrsku země přestávají žít pro život a žijí, aby vybojovali pro sebe i spoluúčastníky téže vůle prostor svého uznání, prostor svobody: to je politika v původním významu, život ze svobody / a pro ni. Svoboda je však zároveň prostor pro myšlení, tj. pochopení, že svoboda není věc
mezi věcmi, že svobodná bytost stojí na mezi mezi tím, co jest, a tím, co nelze nazvat jsoucím, poněvadž to právě člověka ze souvislosti věcí vylamuje, aby je mohl chápat a stavět se tak mimo ně, rozuměl jim a svému postavení mezi nimi.
(Pokus o českou národní filosofii …, in: 7406, Tři studie o Masarykovi, Praha 1991, s. 21-2.)
vznik lístku: říjen 2003

Filosofie a jazyk(y)

Jan Patočka (1941)
Tolik o stránce vědecké. Je však ještě jiný praktický předpoklad filosofického vzdělání, který musí mladý člověk realizovat, totiž předpoklad jazykový. Zmiňuji se o něm schválně v mezeře mezi dvěma zcela podstatnými pilíři filosofického vzdělání, kterými jsou odborné vědění a filosofická četba. Filosof musí číst, protože předmět jeho práce, totiž myšlení, se historicky vyvinulo a historicky se prohlubuje; a musí číst v jazycích, které skýtají přední filosofická díla, jichž překlad mu nikdy plně nenahradí obeznámenost s originálem. Filosofické myšlení je totiž daleko hloub spjato s původními významy slov a s původními, nepřeložitelnými nuancemi jazykového výrazu, než je tomu u řeči vědecké, většinou speciálně utvořené k vědeckým účelům, a tedy konvenční. Proto je tak nedostatečné každé studium filosofických autorů bez použití originálu. Například o smyslu textů Aristotelových si podle překladu neudělá nikdo správnou představu. Dále je tu ta důležitá okolnost, že každý překlad je ipso facto výkladem, a za tento výklad nemůže filosof vzít odpovědnost, nezná-li sám jazyk, ve kterém je dílo napsáno. … Je tedy třeba osvojit si především řečtinu, základní jazyk pro filosofii, opatřit si důkladnou znalost latinského jazyka, který je jazykem filosofů a vědy až do osmnáctého věku ; znalost němčiny rozumí se u filosoficky interesovaného studenta sama sebou. O řečtině a němčině se říká, že jsou to jazyka typicky filosofické ; mají mnoho výrazů těžkých smyslem /124/ a samy mají ducha k metafyzickému hloubání, jsou v této dimenzi zvlášť tvořivé. V sedmnáctém a osmnáctém věku považovali za zvlášť filosofický jazyk francouzštinu pro její přesnost a jasnost. Toho názoru byli ještě Vico a Herder. Náš vlastní jazyk je málokdy považován za filosoficky plodný nebo propracovaný ; filosofických pomyslů je v něm málo a jsou málo ustálené+ nemáme dodnes ustálenou terminologii metafyzickou ; málokdy se vskutku zdaří překlad těžkého filosofické díla do češtiny – například Aristotelova Metafyzika v českém překladu není k potřebě, a mnoho jiných. Nevím, zdali by se někdo odvážil přeložit například Hegelovu Logiku nebo Fenomenologii ducha. Proto je dobře, když si český student filosofie uvědomí, že se svým jazykem mateřským tu vždy nevystačí a že bude často nucen nejen číst, ale i myslet v cizím jazyku, resp. v cizí terminologii.
(Mládí a filosofie, in: Péče o duši I., Praha 1996, str. 123-24.)
(původně: Kalendář středoškolského studentstva na rok 1941-42, Praha 1941, s. 23-29.)
vznik lístku: únor 2002

Filosofie a četba

Jan Patočka (1941)
Přicházíme k další důležité kapitole, kterou je četba filosofických autorů. Tu je potřeba některých zvlášť zásadních poznámek.
Filosof nečte knihu tak jako filolog. Filologie je mu vždy jen pomůckou, aby pronikl k posledním smyslu textu, kterého se dobude samostatnou spekulací. Filologovi je text v knize obsažen, jde pak jen o to dobýt ho na základě patřičných znalostí jazykových a historických. Pro filosofa závisí smysl textu též na hloubce jeho vlastní úvahy, vlastní spekulace. Filosofická četba tedy není pouhé konstatování, že filosof ten a ten napsal to a to, nýbrž je činná spekulativní práce.
Aby taková vskutku byla, musí být soustavná, spíše hluboká než rozsáhlá (ačkoli čím rozsáhlejší, tím lépe) a hlavně musí být od počátku dobře vedena. Málokdo si dovede sám od počátku vybrat četbu, která mu dá skutečné filosofické vzdělání, jež jej postaví do myšlenkové řady evropské duševní tvorby v jejích nejvýraznějších etapách. Ovšemže má svůj půvab a svou důležitost, když někdo padne na „svého“ autora zcela sám od sebe, když v něm najde potravu duše, která zažehuje spontánně jeho zájem; ale autor takto nahodile vybraný může přece jen být periferní zjev, může být reflexem, nikoli originále, jeho cesta může spíše svádět než vést. Proto je třeba, aby byla možnost dát mladému člověku brzy do ruky hlavní díla světové filosofické literatury, aspoň v překladu pro první podnícení zájmu; zvláště pak třeba jej přivykat tomu, aby raději četl stránku z Platóna než celé kompendium o Platónovi a platónských otázkách, k němuž časem, vytrvá-li ve svém zájmu, a svým místem přece jen dojde. Najde-li mladý čtenář v některém autoru zalíbení, nechť čte všecka jeho díla, a to s poznámkami a se vším úsilím o porozumění, jakého je vůbec schopen. Pouhé kursorické čtení filosofických textů je většinou ztráta času.
(Mládí a filosofie, in: Péče o duši I., Praha 1996, str. 124-25.)
(původně: Kalendář svtředoškolského studentstva na rok 1941-42, Praha 1941, s. 23–29.)
vznik lístku: únor 2002

Filosofie - její styl

Jan Patočka (1968)
Filosofův styl je otázka, která úzce souvisí s literární formou filosofického díla. Je opět pro filosofii příznačné, že nemá pevně ustálený styl. Od té doby, co matematika a astronomie nejsou součástmi filosofie, každého by muselo jako bizar/11/nost odpuzovat astronomické dílo ve verších ; ve starověku a jeho humanistické nápodobě to existovalo.Ve filosofie je klasické dílo ne zrovna ve verši (leda volně pojatém), ale básnickou formou, ještě dnes stále účinné – Nietzsche, Kierkegaard, Holzapfel, Sartre mohou být uvedeni za jiné. Filosofie vyčerpala snad všecky literární formy a vždy je svým, tj. podstatným způsobem modifikovala ; z eposu udělala naučnou báseň, z dramatu dialog, z románu filosofický román, a to různého žánru (Rousseauův Emil a Nová Heloisa, Hegelova fenomenologie, Kierkegaardovo Buď – anebo a Etapy na cestě života). Má sice též formy specifičtější, přednášku, aristotelskou methodos, pojednání, které mohlo samo opět přijmout nejrozmanitější formy, třeba geometrickou, esej, dále formu systému, výkladu, kde obsah podmiňuje formu a naopak ; jindy naopak formou gnómy, aforismu, fragmentu. Je pochopitelné, že také zde leží vysoce zajímavé překladatelské problémy, poněvadž ve formě překládaného díla závisí přirozeně i myšlenkový duktus a stavební prvky, s nimiž dílo pracuje. Na problémech filosofické formy se ukazuje rovněž zvláštní postavení filosofie v duchovní kultuře, právě tak jako na filosofickém jazyce, který není ani jazyk obecný, ani speciální, odborný ; filosofie jako by si vypůjčovala všemožné formy odjinud, odm literatury „krásné“ či od vědecké učebnice a pojednání, ale všecky přetváří a obměňuje nezaměnitelným způsobem. Bylo by dobře, kdyby filosofický překladatel měl i pro tyto věci smysl a věnmoval jim pozornost, jež jim náleží.
(K problémům filosofických překladů, in : Umění a filosofie sv. IV .- Dodatky, ed. Chvatík etc., 4.9.10-11.)
vznik lístku: červen 2003

Filosofie

Jan Patočka (1941)
Sumárně možno říci: mnohoznačnost fil. textu tkví ve fragmentárnosti; ta je buď nahodilá nebo podstatná.
Podstatná fragmentárnost tkví v charakteru fil. myšlení, v jeho radikalismu, v tom, že sahá za okruh jasného a obecně určeného.
Tento radikalismus je následkem toho, že filosofování je zvláštní duchovní pohyb, nezachytitelný vnějším popisem, nýbrž jedině filosoficky charakterizovaný. Vystupuje mimo obvyklé universum řeči a významu a snaží se tvořit významy nové přese všecko tápání ve tmě. Smysl těchto pojmů je přístupný jen tomu, kdo jde s sebou nebo v konurách spolutvoří.
(O mnohoznačnosti a jednoznačnosti filosofického textu, in: 1291, ČM 35, 1941, str. 83.)
vznik lístku: říjen 2000