ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Jan Patočka  ✖ česky  ✖ Smysl  ✖

Smysluplnost dění | Dějiny a smysl

Jan Patočka (1976)
… nutné přípravy procesu dějinného, smysluplného dění. Smysluplné je však dění pouze, kde někomu o něco běží, kde tedy nemáme před sebou pouze konstatovatelné průběhy, nýbrž takové, které lze vyložit ze zájmu a z chování vztaženého k sobě samému jako jsoucímu. První náznaky zájmu shledáváme v říši života. Ale proces vývoje života, který je dnes obecně přijímán, může být opět jen s vynaložením spekulace prohlášen za smysluplný v tomto smyslu. Smysluplný v označeném smyslu ze všeho zkušenostně známého je jen život člověka. Sebemenší jeho hnutí je možno vyložit pouze z interesovaného vztahování k sobě. Znamená to však již, že lidský život vůbec zakládá dějiny, že s ním jako takovým je dána historie? To bude tvrdit sotva kdo, dokonce i tenkrát, když se bude domnívat na základě přísných rozborů, že k lidské bytosti jako takové náleží dějinnost jako to, co nám brání považovat lidi, ať se s nimi setkáváme kdekoli a kdykoli, za „hotově se vyskytující“ přírodní útvary a nutí nás vidět v nich svobodné bytosti, které se dalekosáhle určují samy. Existují však nepochybně „národy bez historie“ anebo až donedávna existovaly; otázka dějin ve vlastním smyslu musí tedy být pochopena úže.
(O počátku dějin, in: 7190, Péče o duši III, Praha 2002, str. 227.)
vznik lístku: květen 2005

Smysl

Jan Patočka (1969)
Moderní věda, hlavně přírodověda, je metafyzická tam, kde se neptá po způsobu bytí svých předmětů, kde prostě klade jejich realitu bez vyšetření smyslu této reality; to znamená, že metafyzika ve své přírodovědecké verzi ignoruje problém smyslu vůbec.“Smysl“ je něco, co releguje do lidských výslovných vědomých činností, do jazyka, logiky, vědy; i tam jej však činí pouhým „obrazem“ fakt.
Naproti tomu popis a ontologická charakteristika přirozeného světa je v celém svém rozsahu studiem smyslu a významu. Smysl je však vždy smysl pro někoho, neexistuje smysl vůbec. Předměty, věci nemají smysl, ale jejich bytí má smysl pro nás, a právě proto můžeme se s nimi ve zkušenosti setkat.
Jelikož je smysl vždy smyslem pro …, musí být studium přirozeného světa nezbytně studium v reflexi. Studium v reflexi poskytuje možnost postavit studium přirozeného světa na jeho přirozenou základnu, provádět je nikoli spekulativně, nýbrž rozborem daných struktur a jejich dotazování na předpoklady všeho smyslu, které jsou v nich obsaženy. Reflexe na rozdíl od objektivního vněmu netranscenduje do věcí mimo nás, nýbrž přidržuje se zprvu naší vlastní jsoucnosti. Říkáme, že je imanentní, zatímco vnější vněm je co do typu bytí transcendentní.
Bez reflexe se tedy filosofická úvaha, směřující k zachycení toho, co ve vší zkušenosti je prvotním základem všeho smyslu, nemůže obejít.
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 21970, s. 156-7.)
vznik lístku: duben 2000

Smysl

Jan Patočka (1969)
Poslední a nás zde nejvíce zajímající cesta je úsilí o životní smysl, o jeho výslovné zachycení prostřednictvím přirozeného jazyka. Je základní rozdíl mezi smyslem pouze prožívaným a mezi smyslem výslovně zachyceným, protože formulovaným. Prožíváme mnohem více, nežli jsme s to zachytit, formulovat, vyjádřit. Nicméně je též pravda, že prožívání neformulované je poloviční, polovičaté prožívání, protože původní směr našeho života je nikoli k sobě, nýbrž k tomu, čím život se zabývá, k věcem, jež nás zajímají, jimiž se zabýváme a do nichž svůj život vtělujeme a převádíme. Život v sebezapomenutosti je původní život. Unikání sobě spočívá v tom, že nereflektujeme na sebe, nespatřujeme se, nepatříme do středu vlastní pozornosti, a proto i v tom, že souvislost smyslu, který naše činnost fakticky realizuje, je jen v našem životě a nikoli před námi jako téma. V běžném životě jsme plně zaměstnáni řešením situace, aniž situaci jako takovou vůbec vidíme; jen to, co od nás žádá, se nám ukazuje, jen to je fenoménem. Skrze svou situaci jsme pak jakoby uvězněni do světa jako soubor jednotlivých skutečností a událostí, neboť skrze okamžitou situaci se vztahujeme vždy k jednotlivému: k této školní úloze, k této třídě, v níž má za úkol naučit děti právě této lekci, k domům a zastávkám právě této ulice právě tohoto města, kde bydlím a kde je můj domov i mé zaměstnání, atd.
(3586, O smysl dneška, Praha 1969, str. 74-75.)
vznik lístku: leden 2001

Smysl a reflexe

Jan Patočka (1970)
Co znamená konstatování tohoto časového rázu v charakteristice bytí? Dvojí tezi: že na jedné straně nelze /157/ jsoucno pochopit bez vztahu k bytí, na druhé straně však že bytí věcí nemůže být zjišťováno beze vztahu k odemčenosti pro to, čemu lze porozumět, pro smysl, bez něhož si nelze představit naši zkušenost. Bytí jsoucího bez tohoto vztahu však sleduje odedávna ta filosofická nauka, které říká tradice metafyzika. Problém přirozeného světa, pojatý ve své hloubce jako restituce původního rázu bytí světa a jeho komponent, je tak v souvislosti s otázkou revize metafyziky.
Moderní věda, hlavně přírodověda, je metafyzická tam, kde se neptá po způsobu bytí svých předmětů, kde prostě klade jejich realitu bez vyšetření smyslu této reality; to znamená, že metafyzika ve své přírodovědecké verzi ignoruje problém smyslu vůbec. „Smysl“ je něco, co releguje do lidských výslovných vědomých činností, do jazyka, logiky, vědy; i tam jej však činí pouhým „obrazem“ fakt.
Naproti tomu popis a ontologická charakteristika přirozeného světa je v celém svém rozsahu studiem smyslu a významu. Smysl je však vždy smysl prop někoho, neexistuje smysl vůbec. Předměty, věci nemají smysl, ale jejich bytí má smysl pro nás, a právě proto můžeme se s nimi ve zkušenosti setkat.
Jelikož je smysl vždy smyslem pro …, musí být studium přirozeného světa nezbytně studium v reflexi. Studium v reflexi poskytuje možnost postavit studium přirozeného světa na jeho přirozenou základnu, provádět je nikoli spekulativně, nýbrž rozborem daných struktur a jejich dotazováním na předpoklady všeho smyslu, které jsou v nich obsaženy. Reflexe na rozdíl od objektivního vněmu netranscenduje do věcí mimo nás, nýbrž přidržuje se zprvu naší vlastní jsoucnosti. Říkáme, že je imanentní, zatímco vnější vněm je co do typu bytí transcendentní.
Bez reflexe se tedy filosofická úvaha. směřující k zachycení toho, co ve vší zkušenosti je prvotním základem všeho smyslu, nemůže obejít. …
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora …, in: 3681, Praha 1970, str. 156-57.)
vznik lístku: září 2005