ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Ladislav Hejdánek  ✖ Život  ✖
<< < 1 / 8 > >> záznamů: 39

Život lidský předpoklady

Ladislav Hejdánek (2008)
Náleží k bytostným rysům lidského života, že se člověk teprve ve vztahu k druhým lidem stává skutečně sám sebou. To znamená, že člověk není ještě sám sebou ještě ani při narození; dávní lidé mnoha starších kultur si toho byli dobře vědomi; dokonce i do kmene musili být mladí muži (většinou vskutku šlo jen o mladíky, ale výjimečně také o dívky) teprve v začínající dospělosti přijímáni v rámci zvláštních rituálních institutů, kdy musili nejdříve svou schopnost a připravenost nějakými skutky prokázat. Někdy se hranice, kdy se zrozenec měl stávat člověkem, velmi snižovala, takže příslušný rituál už nebyl spojován s žádným výkonem ze strany toho, kdo byl k lidství jakoby povolán, ale prakticky vždy byl dodržován jistý, byť jen minimální časový odstup takového obřadu od samé události porodu a zrození. Dnes už víme, že – máme-li se vyjádřit, a to s jistou benevolencí, přehlížející jinak dost závažnou nedostačivost užitého termínu a jeho konotací, ve shodě s jazykem přírodních věd – sama „příroda“ se postarala o to, aby se lidská mláďata nerodila na konci svého embryonálního období, ale daleko před jeho polovinou, a aby se už v té větší části embryonálního vývoje otevřely možnosti aktivní intervence „zvenčí“ některým významným momentům společenského prostředí, do kterých takový „předčasný“ zrozenec vstupuje jako jsou kontakty sociální a jazykové. Zhruba první rok (tedy takřka celých 12 měsíců) po narození (přinejmenším v posledních několika desítkách, ne-li stovkách tisíciletí, kdy už můžeme mluvit o lidském druhu) pokračuje každý člověk na jedné straně ve svém „přirozeném“ embryonálním vývoji, ale zároveň už začíná jeho socializace (a také kultivace), která není a ani nemůže být jednoznačně biologicky (např. geneticky) determinována. Můžeme to považovat za doklad (a za přesvědčivý argument pro demonstraci) toho, jak hrubou chybou je představa, že tělesný status každého člověka je čímsi základním, již namícháním genetických informací při oplození vajíčka definitivně daným, zatímco veškerá výchova k tomu může něco jen ornamentálního a jen na povrchu pozorovatelného přidat či přičinit.
(Písek, 080110-1.)
vznik lístku: leden 2008

Život jako „cesta“

Ladislav Hejdánek (2007)
Některé metafory mohou mást, protože nejsou obrněny proti nepochopení. Přirovnání života k cestě je celkem zaběhané, ale je zároveň zatížené obrazem, který nás nutí k rozlišení cesty od toho, kdo po ní jde, eventuelně cestování, jehož aktivním subjektem je „někdo“ (např. „já“) – a to jako by ten kdo cestuje, sám nebyl tou cestou. Ten způsob vyjádření je velice zatížen a vlastně vůbec nesnese náležité kritické ohledání. Kdo cestuje, pohybuje se – a my si to hned představujeme tak, že je to jako když se koule kutálí nebo kámen když se valí s kopce: to, kdo se pohybuje, zůstává uprostřed toho pohybu jakoby bez pohybu, je na konci toho pohybu týmž, kým byl na jeho počátku. Rádl na tuto kuriozitu upozornil (v DF II) upozornil: to, co se vyvíjí (co se pohybuje), se nevyvíjí (nepochybuje). To je ovšem velmi povrchní pohled na každodennost; jde-li o nějakou velikou nebo velmi náročnou a mimořádnou cestu (a nikoli o naše běžné každodenní pochůzky), ukáže se něco jiného: velká cesta mění dost významně toho, kdo ji podniká resp. podnikl. A tak to je i s tím „životem“ jakožto cestou. životě nezůstává ten, kdo žije, beze změny, to jak žije a co prožívá, má zásadní vliv na něho samého, protože ho to mění – buď k lepšímu nebo k horšímu. Vlastně bychom mophli říci, že člověk je sám svým životem, je totožný se svým životem. Ovšem to by byl zase opačný extrém, totiž že bychom všechny nahodilost, k nimž v našem životě (a v životě každého člověka) dochází, s tím žijícím člověk identifikovali, eventuelně že bych okolnosti chtěli nakonec činit odpovědnými za to, kdo byl do nich nějak zasazen a kdo se v nich musel s nimi vyrovnat. Tak tomu ovšem není: právě proto, že záleží na tom, jak se člověk s okolnostmi vyrovnává, má veliký vliv na tom, kým se stává a kým je.
(Písek, 090319-3.)
vznik lístku: březen 2008

Život ve Vesmíru

Ladislav Hejdánek (2007)
Otázka, jsme-li ve Vesmíru „sami“, ať už myslíme na bytosti nám podobné nebo jen na bytosti živé, nemůže být „vědecky“ (ve smyslu, jaký máme běžně na mysli) rozhodnuta ani pozitivně, ani negativně. Může být nicméně podrobena důkladnějšímu zkoumání, přičemž se pochopitelně budeme muset na zkoušku vydat oběma směry. Musíme se totiž tázat, co by to znamenalo, kdyby se ukázalo, že život je v celém Vesmíru vázán jen na jedinou planetu jediné, a to nepříliš významné hvězdy naší domácí galaxie (jakých jsou v „blízké“ části Vesmíru tisíce až miliony, a v ostatních částech, kam jen stěží dohlédneme a někdy vůbec nedohlédneme, snad miliardy): kdyby tomu tak vskutku bylo, znamenalo by to, že život je v rámci Vesmíru pouhou nahodilostí, eventuelně že sám Vesmír je pouhou nahodilou scénou pro život, který má svůj mimo-vesmírný původ. A právě tak se musíme tázat, co by to znamenalo, kdyby se ukázalo, že život je častějším jevem v našem Vesmíru, než by se na základě našich dosavadních zkušeností mohlo zdát, i když podmínky pro jeho vznik a dlouhodobý vývoj se ukáží jako vůbec ne běžné, nýbrž poměrně vysoce náročné a málo pravděpodobné. Víme přece ze zkušeností s vývojem živých bytostí na této naší planetě, že „historie“ určitých druhů, rodů, čeledí atd. byla plná nejrůznějších jakoby „vynálezů“, k nimž také nemuselo dojít (a máme i doklady toho, že k nim vskutku nedošlo, a že vývoj pokračoval dál bez nich, pokus nebyl vystaven tlaku oněch úspěšnějších „vynálezů“ – třeba v důsledku oddělení kontinentu, např. vynález placenty, jemuž vačnatci nemohli odolat – leda v oddělené Austrálii, apod.). Z toho pak lze sice vyvozovat, že je ve Vesmíru takových míst, kde rovněž došlo nebo dojde k dlouhodobé evoluci něčeho jako „život“, celá řada, ale zároveň je třeba počítat s tím, že nějaké „zacílení“ k obdobným formám života je velice nepravděpodobné, protože by v takových případech naprosto chyběla nějaká společná „historická báze“ (s níž naopak na této naší planetě nejen musíme počítat, ale která dokonce nejspíš v sobě zahrnuje „zkušenosti“ nejen se soutěží s formami života, založenými na jiné bázi, ale s možná neúprosným bojem s nimi a s dlouhodobou důslednou likvidací takových forem, kdykoli by se náhodou na izolovaných místech znovu objevily a zkoušely přežít. Každou možnost „napodobit“ i příslušnou historickou bázi lze považovat za fantasticky nepravděpodobnou; a tím daleko nepravděpodobnější, že by došlo k vývoji resp. „pokroku“ na stále vyšší a vyšší úrovně, až k vytvoření inteligentních společenství a dokonce civilizací. Dalo by se tedy říci, že vývoj Vesmíru, ať už začal jakkoli, směřuje přinejmenším v poměrně vzácných enklávách k efektivnímu uplatnění dalších a dalších kontingencí, a tedy proti vševládnému uplatňování tzv. zákonitostí. Věda „nové doby“, směřující k stále větší technizaci, se v záležitostí pochopení a interpretace vesmírných dějů a především dějů na oživené planetě (tedy v biosféře) ocitla povážlivým způsobem na slepé koleji, a to navzdory tomu, že to několik staletí vypadalo jako nejperspektivnější trend.
(Písek, 070717-1.)
vznik lístku: červenec 2007

Život – jeho místo ve světě

Ladislav Hejdánek (2014)
Už archaičtí lidé považovali živý bytosti a život vůbec za samozřejmé skutečnosti světa, v němž žili; velmi často měli za živé i skutečnosti, o kterých my dnes s určitostí víme (či se domníváme vědět), že živé nejsou. Ale i oni dávní naši předkové věděli (nebo se domnívali vědět), že některé skutečnosti opravdu živé nejsou, zejména to byli uhynulí živočichové, často člověkem zabití. Nicméně o bozích byli přesvědčeni, že jsou živí – a ty pravé bohy považovali dokonce za nesmrtelné. Takže pro ně byl svět, v kterém či do kterého se narodili, rozhodně oživený. Musíme se tedy tázat, odkud se to vzalo, že dnes se někteří přemýšliví lidé, zejména vědci (přírodovědci) mají své pochybnosti o tom, zda se můžeme domnívat, že život resp. oživenost je něco, co není nebo nemusí být ve světě, jak jej dnes známe, doma. Vyjádřil to v minulém století velmi ostře třeba anglický fyzik a astronom James Jeans (The Mysterious Universe). Ale ptejme se: jak vůbec mohlo dojít k tomu, že si vědec jako Jeans položil otázku, není-li život v našem Vesmíru vlastně cizincem? A pokusme se nejprve pochopit něco mnohem běžnějšího a nepochybně mnohem staršího: jak dochází k tomu, že si prostý člověk někdy připadá v tom mnohem menším světě, kde žije, jako cizinec? Tam jsme nakloněni to vyložit buď velmi zlými okolnostmi (tedy jako mimořádnost – takový člověk si zoufá pod tlakem naprosto nepříznivé situace) nebo poruchou duševní rovnováhy (tedy opět jako abnormitu, která může být vysvětlena různě, nejen jako důsledek choroby – viz např. Camus). V případě vědce a také téměř zvláštního „filosofa“ však nemůžeme vystačit s takovým druhem vysvětlení, ale musíme se tázat na jeho důvody. Jeans takové možné důvody uvádí: život je v našem Vesmíru zřejmě velmi vzácný, je rozhodně vzdálen tomu, aby se mohl stát pravidlem. A to už jen proto, že v celém obrovském vesmírném prostoru je téměř všude šílený mráz, zatímco tu a tam na některých místech je zase šílený žár; a navíc je všude spousta pro život ničivého záření. A tak vědec stojí před otázkou: není život v tomto Vesmíru jen jakýmsi náhodným omylem? I když ne omylem (také by bylo nejasné, odkud se tedy vzal?!), tak jako pouze nedůležitý, okrajový jev. Jeans nakonec našel jakýsi kompromis: v poukazu na vládu matematiky – tedy něčeho, co by se neobešlo bez „ducha“ – by mohl člověk najít v tomto světě domov, za předpokladu, že má pro matematiku smysl a nadání. To ovšem moc přesvědčivě nezní. Ale ať už se život v tomto Vesmíru vzal odkudkoli, žije a pokračuje v životě velmi usilovně a téměř úporně, i když vždy riskantně. Můžeme to vyložit tak, že o problematičnosti a rizikovosti života jako takového nemá ani ponětí, takže se k tomu nikterak nerozhodl a nerozhoduje. Jenže člověk už se pozvedl nad pouhou animálnost a musím se rozhodovat vědomě, a musí k tomu mít důvody, sice své vlastní, ale co možná platné. Má pocítit jen osobní solidárnost se všemi živáčky, které má kolem sebe, anebo je má zradit a trvat na tom „poznání“, že sám život je jen velkým omylem?
(Písek, 140702-2.)
vznik lístku: červenec 2014

Život (náš) – a život bez nás

Ladislav Hejdánek (2015)
Patočka kdysi (asi 1944 nebo později) napsal v rukopise, že život moderního „domestikovaného“ člověka, pro něhož zaměstnání je jeho nejobjemnějším a nejčastějším dílem, tento „život funguje bez vzrušení a poruchy v mechanickém tempu a arytmie. Je to, jako by se žilo bez nás a pro nás byly vyhrazeny jen určité nepatrné a takřka automatické zásahy“ (s. 57-8). Nevím, zda Patočkovi nekřivdím, ale mám vážnou potřebu připomenout, že toto právě je skutečný život: život je bytostně něčím, co funguje samo o sobě a co díky tomu je s to fungovat také skrze leccos dalšího a za pomoci lecčeho dalšího. Většina našich vnitřních orgánů takto funguje bez toho, že bychom na to museli myslet a že by to bez našeho myšlení, bez našeho vědomí nebylo možné. To, že se můžeme rozhodovat (že máme „svobodnou vůli“) je velmi tvrdě podmíněno tím, že většina funkcí našeho těla pracuje dobře a téměř bez vážných chyb. A to nás přece nutně vede k uznání toho, že náš život se v jistém rozsahu nutně a přímo jakoby samozřejmě odehrává bez nás, že o něm tedy zčásti platí, že žije „bez nás“, tj. bez našeho dohledu, bez našich rozhodování a našich „volních aktů“. Že to není zajisté celý náš život, o tom nemusí být sporu; ale má to velký význam pro otázku, co to jsme vlastně my, jako subjekt „svého života“, a zejména pro řešení odpovědi na otázku, zda tu musí být nejprve subjekt, který je (a může být) oživen, teprve kdy tu „jest“, anebo zda tu je dříve život, který si svůj vlastní subjekt nejprve musí ustavit, vytvořit, a který na tom takto ustaveném subjektu musí nadále pracovat, udržovat jej při aktivitě, při činnosti a při aktivním rozhodování. Že jak život, tak subjekt musí nějak spoléhat na setrvačnosti, že se o ně musí opírat, že je musí zabudovat do svých projektů do svého „těla“, že obojí, život subjektu i subjekt života se musí spoléhat na to, že aspoň něco uprostřed událostného dění má nějakou aspoň dočasnou a přechodnou nebo relativní trvalost, takže každý nový čin, každá nová akce s tím může počítat, když volí a uskutečňuje něco nového, o tom opravdu nemusí být vedena diskuse. Mně se však zdá být nepochybným to, že život musí být původnější, že musí mít hlubší kořeny a zdroje než subjektnost. Snad je tomu tak proto, že každý subjekt má svůj počátek a svůj konec, ale o životě to takto neplatí; subjekty, které žijí, se rodí i hynou, ale život jde vždy dál, je bytostněji, hlouběji spjat s časem. Řekl bych, že buď je život sourodý s časem – anebo má svůj vlastní zdroj, odlišný od zdroje času.
(Písek, 150107-2.)
vznik lístku: leden 2015