ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Ladislav Hejdánek  ✖ Existence  ✖ Existence a subjekt  ✖

Existence a subjekt

Ladislav Hejdánek (2010)
Subjekt v novém pojetí ještě nebyl náležitě pojmově upřesněn, a to nejen proto, že ještě nebylo ustaveno nové pojmové myšlení, nezatížené tradičním zpředmětňováním, ale už jen proto, že jako problém nebyl dost promýšlen ani těmi prostředky, které už k dispozici jsou. Určitá významná práce byla vykonána velkými německými romantiky, ale zároveň představují její výsledky obrovskou překážku dalšího myšlení tímto směrem. Největším proviněním se stalo zaměňování subjektnosti za subjektivitu. Rozpoznal to svým způsobem už Hegel, ale nikdy tuto chybu nepřekonal a nenapravil. Mám-li to vyslovit tak, jak to vypadá z mého hlediska: Hegel redukoval myšlení subjektu na myšlení ducha. Pravda, chápal ducha resp. Ducha světově, kosmicky, ale nedovedl to myšlenkově uchopit jinak, než že objektivizoval subjektivitu. Tak např. v úvodu k přednáškám z dějin filosofie z roku 1820 (podle berlínského zápisu) říká „o podstatě ducha, že jeho bytí je jeho čin“ (1667, s. 35), ale zároveň tento čin chápe redukovaně: „činem ducha je vědomí sebe“ (dtto). A aby ještě výrazněji dokumentoval to, že stále zůstává na cestě zpředmětňování, říká o něco málo dále: „Vědomí však obsahuje hlavně to, že pro sebe, sobě jsem předmětem“ (dtto, s. 36) – duch „se stává jsoucím“ tak, že „stanoví sama sebe sobě vnějším“, „překládá se do vnějšnosti“ (dtto, 36). Domyslíme-li toto pojetí, je zřejmé, že právě tím, jak se „duch“ stává jsoucím, přestává být „duchem“. Naproti tomu my budeme dávat největší důraz na to, že subjekt se svým činem (svými činy, akcemi, svou aktivitou) zdaleka nestává pouhým „objektem“, tj. „nepřekládá“ se do vnějšnosti celý, ale zároveň a tím samým prohlubuje svou niternost, tj. upevňuje sebe sama jakožto subjekt a tím se ještě víc odlišuje od pouhého objektu. Ono Hegelem zdůrazňované „vědomí“ a zejména „vědomí sebe“ (tedy subjektivita) zde nehraje a nemůže hrát hlavní roli – aktivita subjektu nespočívá v jeho vědomí a nemůže být redukována na subjektivitu, už proto, že „subjekt“ je třeba chápat „světově“. „kosmicky“, a že na nižších a nejnižších úrovních nemůže být o vědomí ani o subjektivitě řeč. Základní aktivitou subjektu je aktivita subjektní, zatímco aktivita vědomí, tj. aktivita subjektivní, je vývojově až pozdní (a onu subjektní nutně předpokládá). A v čem ta subjektní aktivita subjektu spočívá? V tom, že subjekt vychází ze sebe nejen navenek, ale také dovnitř: tomu právě budeme říkat „existence“, a budeme nuceni poněkud problematizovat své dosavadní chápání akce a aktivity. Subjekt, který prohlubuje svou niternost a „vychází ze sebe“ směrem do hlubin své „niternosti“, tj. překračuje se směrem dovnitř (a nikoli navenek), tento svůj „čin“ vlastně nevykonává tím způsobem, jak to obvykle chápeme, ale spíše toto své prohloubení naopak přijímá tím, jak se mu otvírá. (Možná právě proto Heidegger tak zdůrazňuje, že nejde o čin, krok, nýbrž o „trčení“; ale to by vyžadovalo bližší přezkoumání.)
(Písek, 100925-2.)
vznik lístku: září 2010

Existence a subjekt | Subjekt a „existence“

Ladislav Hejdánek (2012)
Vlastně jen o subjektu můžeme říci, že „existuje“ (resp. jen o subjektech, že „existují“), jestliže pod „existováním“ rozumíme onu vykloněnost (ono vždy znovu se opakující vyklánění) do budoucna (do sféry toho, co „ještě není“). Hegel v této souvislosti (snad, tak si to aspoň vykládám) mluví o „nesmírné moci záporna“: právě pro subjekt je charakteristické (jako jeho „bytostný moment“) „odloučení“, jinde také jeho „smrt“, neboť subjekt „jako konkrétum se pohybuje jen z toho důvodu, že se rozkládá a činí se neskutečným“. „Vlastního jsoucna a oddělené svobody“ nabývá totiž subjekt právě díky oné „nesmírné moci záporna“, díky které „žije“, ačkoli se tímto žitím „rozkládá a činí s neskutečným“, a to znamená, že „umí vydržet smrt a v ní se udržet“ jako živý, ale zároveň „udržet to, co je mrtvé“, což vyžaduje „největší síly“. Hegel dokonce mluví o „absolutní rozervanosti“, díky které subjekt „najde sebe sám“ a „svou pravdu“. Hegel ovšem – naproti tomu, jak my to vidíme – chápe to, co my máme za „ryzí nepředmětnost“, jako „záporno“, kterému subjekt „pohlíží do tváře“ a dokonce u záporna „prodlévá“. A o tomto „prodlévání“ pak říká, že to je „ona kouzelná moc, která záporno převrací v bytí“; a pak náhle prohlásí, že to je „táž moc, která byla shora nazvána subjektem“. (Což není nic menšího než zkrat.) (Všechno, co tu bylo citováno, bylo převzato z Patočkova překladu Fenomenologie ducha, 2098, str. 68-69, který vyšel v Praze v roce 1960 – a má, jak se ukazuje mnohé a nemalé vady, nicméně má obrovský význam pro jakési „zdomácnění“ Hegela a hegeliánství v češtině, ve světě českého jazyka.) Mám tedy za to, že o existenci lze mluvit pouze v případě subjektu, zatímco v případě události (jakékoli) lze mluvit pouze o bytí (a o výkonu tohoto bytí), což v této obecnosti nezahrnuje schopnost aktivně vytvořit svůj subjekt (resp. stát se subjektem). Událost sama jako taková (tedy jen pokud je událostí, událostným děním) ještě neumí, nemůže „existovat“ – leč skrze subjekt a z podnětu subjektu (a ten si nejprve musí vytvořit, anebo jinak řečeno: tím se nejprve musí stát).
(Písek, 121019-1.)
vznik lístku: říjen 2012