ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Ladislav Hejdánek  ✖ Pojmy  ✖
<< < 1 / 2 > >> záznamů: 7

Pojmy a pojmové myšlení

Ladislav Hejdánek (2014)
Kdysi jsem (v jednom článku pro Souvislosti) užil přirovnání, které na první pohled vypadalo (zejména v tehdejším kontextu) jako dost přitažené za vlasy. Dnes si uvědomuji, že v něčem vystihuje nejen tehdejší problém, ale obecně veškerou problematiku každého myšlenkového uchopení jakékoli skutečnosti, a navíc že je tohoto přirovnání možno užitečně použít ve specielním případě objasňování povahy myšlení pojmového. Tenkrát jsem poukazoval na jistou podobnost vztahu myšlení k myšlenému k vztahu jízdy na kole k cestě: to, jak ovládáme řidítka, nepochybně rozhoduje o tom, kam s tím kolem jedeme, ale nerozhodujeme o tom, kam vede cesta. To platí pro každou naši aktivitu: tou něco podnikáme ve světě, který jsme si nevymysleli, nýbrž který je nějak „dán“ v podobě skutečností, jimiž jsme obklopeni a do nichž jsme postaveni (a snad posláni). Naše aktivita musí být nějak přizpůsobena těm okolním skutečnostem, tedy okolnostem, ale nevyplývá z nich (jinak by nešlo o aktivitu, nýbrž o pouhé následky oněch okolností. A totéž nutně platí rovněž o našich aktivitách myšlenkových, tj. o našem myšlení. A když se chceme podrobně a do hloubky zabývat povahou myšlení pojmového, musíme se rozhodnout, kde budeme hledat (případně kam sami umístíme) ty pojmy. Každý pojem totiž musí být rozpoznán jako něco, jakýmsi způsobem skutečného a zároveň jako něco, co je v bytostném vztahu k něčemu jinému, co není ani součástí ani složkou aktu myšlení. A právě zde dochází k nejčastějším chybám a omylům: je pojem ve své skutečnosti (tj. pojem aktuálně míněný, myšlený) součástí našeho myšlenkového aktu, našeho mínění jakožto námi prováděného výkonu, anebo ho budeme hledat (eventuálně ho budeme umísťovat) na stranu skutečnosti míněné, která sice může být míněna dobře nebo špatně, ale zůstává na tom mínění nezávislá? Jsou pojmy součástí toho, jak pracujeme s řídítky (a s udržováním rovnováhy atd.) – anebo jsou součástí cesty, které vede do města (nebo do škarpy)? Závažný problém tu ovšem – na rozdíl od příkladu – bude spojen s tím, že v případě myšlení nejde o tak (zdánlivě) zjednodušené vztahy mezi naší aktivitou a okolnostmi, jako tomu je v případě jízdy na kole. Pojedeme-li správně po cestě (nebo po silnici), anebo skončíme někde v příkopě, závisí jistě na naší dovednosti – a k té jsme museli nějak dojít zkoušením a praxí. Ale s myšlením tomu tak je obdobně: také myslit se musíme nějak naučit, zejména pak myslit správně, nedělat chyby, a obvykle nás na naše chyby upozorňovali druzí, zkušenější. Také dovednostem musíme přiznat nějaký rys, nějakou podobu skutečnosti – to se přece pozná, když vidíte někoho, jak jede na kole, je-li to nováček anebo zkušený cyklista. Skutečností tedy není jen ta silnice (a to, odkud a kam vede), ale skutečností je i to kolo, ta řídítka, ta naše zkušenost – a ovšem skutečností jsme také my sami. V případě pojmového myšlení jsou (možnou, nikoli samozřejmou) skutečností i ty naše „pojmy“ – ale skutečností je i to, že právě myslíme, a eventuálně že pojmově myslíme. Jsou tedy pojmy součástí silnice – anebo jsou součástí naší jízdy, včetně dovedností a vůbec orientace v terénu atd.? Jsou pojmy součástí naší dovednosti určitým způsobem myslit – anebo jsou součástí toho, k čemu se svým myšlením vztahujeme, ale co není jeho součástí ani složkou? Jsou nám pojmy „uloženy“ (ať už světem skutečností a našimi zkušenostmi s ním)? Nebo jsou nám „uloženy“ dokonce „apriorně“, ještě dávno před jakoukoli naší zkušeností? Anebo jsou výtvorem našeho myšlení tak, jak konkrétní jízda na kole je výtvorem toho, kdy na kole sedí a šlape – a umí to?
(Písek, 140907-1.)
vznik lístku: září 2014

Pojmy – jejich vznik

Ladislav Hejdánek (2007)
Rádl v Útěše kritizuje „metodu pojmů konstruovaných rozumem“ (7622, s. 64). To je po mém soudu hrubě nepřesná, vlastně nepřípustná formulace. Především pojmy nejsou myšlením ani rozumem „konstruovány“, a proto také nemohou být považovány za konstrukty. To, co za konstrukt považováno být může a o čem opravdu můžeme mluvit jako o něčem konstruovaném, je nikoli pojem sám, ale to s čím je důvěrně spojen, spjat, totiž jeho příslušný intencionální „model“. Od dob Brentanových a zejména od prvního vydání Husserlových Logische Untersuchungen se stalo zvykem mluvit o „intencionálním objektu“ (nebo předmětu); naším cílem je mj. ukázat, že intencionální model, spjatý s pojmem, nemusí mít vždycky a nutně charakter „objektu“ či „předmětu“, a že někdy je naprosto nezbytné užívat pojmů, které se této charakteristice více nebo méně vymykají; pro takové případu užíváme výrazu „intencionální ne-předmět“, eventuelně „non-objekt“. V minulých dějinách filosofického myšlení se často vyskytovaly koncepce, které nějaký „vznik“ pojmů (přinejmenším některých pojmů) zcela vylučovaly; platilo to, omezíme-li se na novou dobu, zejména pro kontinentální filosofy, více nebo méně ovlivněné karteziánstvím. Už sám Descartes mluvil o tzv. vrozených (nebo věčných) idejích; po mnoha filosofických generacích to dovedl Kant až ke koncepci apriorních pojmů (ale také soudů, a dokonce nazíracích forem, tj. apriori pro smysly). Výklad o odvození druhotných pojmů z oněch prvotních, apriorních, se zdál být docela plausibilní. Naproti tomu anglosaský empirismus důsledně trval na druhotnosti resp. odvozenosti pojmů a tedy jejich vzniku resp. vznikání. Myšlenka původu pojmů nebyla však empiristy nikdy uspokojivě vyřešena, většinou zůstávalo u nevyjasněné koncepce tzv. abstrahování z původně konkrétních vjemů (impresí, počitků apod.). Popravdě vzato však pojetí původu resp. vzniku pojmů nebylo ani v jednom případě akceptovatelné (a navíc neslo s sebou neblahé dědictví velkých středověkých sporů o povaze univerzálií). Dnes se zdá, že nezbývá jiné řešení, než přisoudit myšlenkové aktivitě schopnost ustavovat resp. vytvářet „pojmy“ jako své vlastní, interní „normy“, jakési „návody jednání“ (pochopitelně myšlenkového), jakési malé „prográmky“, jimiž se myšlení může a – chce-li myslet řádně – dokonce musí spravovat ve svých aktivitách a postupech. To však nás nutně vede k odlišení intencionálních „předmětů“ (a „ne-předmětů“, tedy obecně „modelů“ jakožto (vy)myšlených a „míněných“ konstrukcí, jimž se s připomenutím Platóna říkávalo „ideální“) od příslušných intencionálních aktů, které musí být chápány jako součásti či složky výkonů myšlení samého.
(Písek, 070705-1.)
vznik lístku: červenec 2007

Soudy a pojmy | Pojmy a soudy

Ladislav Hejdánek (2012)
Rozhodující je, jaké místo a jakou funkci mají v myšlení soudy a pojmy. Myšlení je nepochybně čímsi starším, co se teprve mnohem později „kultivuje“ či aktivně „strukturuje“ zaváděním pojmů a soudů. O „předpojmových soudech“ asi nemá mnoho smyslu uvažovat (alespoň v tuto chvíli, kdy není ještě jasno o tom, v jakém vztahu k sobě jsou pojmy a soudy. J.B.Kozák trval – proti tradici – na tom, že pojmy vznikají nasouzením, a vyvozoval z toho, že soudy předcházejí pojmům. Tento závěr považuji za problematický, ale s plným souhlasem jsem si osvojil tezi, že pojmy musí být nasuzovány. Proč tedy mám za nesprávné předpokládat, že soudy (a souzení) jsou něčím dřívějším a základnějším než pojmy? Jde o to, že soud bez pojmů vlastně není možno považovat za soud, nýbrž leda za něco, co se skutečnému soudu nějak vzdáleně podobá (hlavně ve výsledku), ale co vlastně nemůžeme dost dobře analyzovat pro nedostatečnou strukturovanost. Takové „pra-soudy“ či snad „před-soudy“ mohou být správné či nesprávné, ale ta jejich správnost či nesprávnost nemůže být nikterak posuzována leč s ohledem na úspěšnost nebo neúspěšnost jejich praktického uplatnění. Pokud by měly být analyzovány, musely by být nejprve „transformovány“ do podoby jakýchsi „modelů“ (tj. myšlenkových konstrukcí), což by ovšem nutně předpokládalo použití pojmů. Z toho můžeme vyvodit ten závěr, že pokud vůbec akceptujeme něco jako „pra-souzení“ či „před-souzení“, je to vlastně dost nedůležité věc, neboť každý řádný soud musí být upevňován a zpřesňován pojmově. A protože pojmy musí být ustaveny, konstituovány nasouzením, znamená to zároveň, že soudy, která mají nasoudit (konstituovat) nějaký „konkrétní“ pojem, se samy tímto nasouzením upřesňují, takže příště už takový (resp. podobný) pojem ustaví či nasoudí lépe a přesněji. Pojmy bez nasouzení nemohou existovat (to proti každé „aprioritě“ pojmů, a ovšem i soudů), ale soudy, které by nebyly s to pracovat s nějakými „pojmy“ nebo aspoň „před-pojmy“, nemohou být považovány za skutečné soudy. Proto pojmy i soudy náleží navzájem k sobě a jsou na sobě obousměrně závislé. Pouze v ustavičné spolupráci a pod kontrolou mnoha dalších pojmů i soudů mohou obojí dospívat k větší a větší určitosti – až posléze v jakési problematické emancipaci mohou začít vytvářet jakýsi vnitřně fungující a nerozporný (resp. své rozpory skrývající) systém.
(Písek, 120122-1.)
vznik lístku: leden 2012

Pojmy a skutečnost | Skutečnost a její „mínění“

Ladislav Hejdánek (2012)
... Pojmy míří jakoby ke skutečnostem, ale je to vlastně pouhé zdání. Skutečná vazba pojmu na míněnou skutečnost jde velikou oklikou přes řadu (i v té chvíli neaktualizovaných) soudů, přes určité logické („řečové“) souvislosti a struktury, obsažené ve zkušenostech a v praxi, a konečně přes tuto praxi samotnou, tj. přes akce, dostihující a zasahující skutečně onu pojmem míněnou skutečnost. Kdybychom to měli naznačit graficky, vypadalo by to asi takto:
[Obr. 7.]
K detailnějšímu výkladu tohoto schématu se ještě vrátíme. ...
... /str. 120/ ...
... Přihlédněme zprvu ke schématu na obr. č. 7. Je z něho dostatečně patrno, že pojem míří na skutečnost „přes“ svůj předmět; nebo jinak řečeno, že skutečná intence pojmu míří na jeho předmět, ale myslící subjekt tomu sám rozumí tak, jako by mířila na skutečnost samu. To je však pouhé zdání; souvislost pojmu a příslušné „míněné“ skutečnosti nespočívá a není nesena jeho intencí, nýbrž je dána reálnými souvislostmi, prostředkovanými myšlením (soudy) a praxí. Odtud ovšem vyplývá možnost omylu, tj. nesouhlasu mezi předmětem míněným a skutečností, která je (v posledu) „míněna“. To je zároveň důvodem, proč musíme rozlišovat mezi míněním „předmětu“ a míněním „skutečnosti“. V každém z obou případů znamená slovo „mínění“ něco jiného. Pojem má dvojí intenci, kterou proto musíme rozlišovat. Na tomto místě mě nenapadá vhodnější rozlišení než adjektivum „transcendentní“ a „transgresivní“. První slovo souvisí etymologicky se scando (šplhám), druhé s gradus (stupeň). Proto nazvěme tu intenci (to mínění), jíž pojem (atd.) míří přímo (tedy jakýmsi „pádem“) na svůj předmět, intencí transcendentní, zatímco intenci, která míří ke skutečnosti (a je tudíž zprostředkována celou řadou „stupňů“ myšlení a praxe), intencí transgresivní. Každý pojem je vybaven obojí intencí; mezi oběma intencemi však není paralelismu, nýbrž jsou na sobě v jisté míře nezávislé. To znamená, že poměrem (vztahem) obou intencí je spoluurčen sám pojem. ...
(Úvod do filosofování, Praha 2012, str. 119.)
vznik lístku: březen 2012

Pojmy základní

Ladislav Hejdánek (2011)
Rozhodující pojmy, které budeme muset nově upřesnit, protože je budeme potřebovat pro první rozvrh tak zvaných „méontologických“ úvah, jsou následující: dění, událost, celek (sjednocenost, integrita), subjekt (jakožto non-objekt), akce (a reakce), reaktibilita, adaptibilita (přizpůsobivost a ochota k ní), setrvačnost, jedinečnost (a péče o ni), osvětí a situačnost, vnějšek a nitro, předmětnost a nepředmětnost, přítomnost (jako bytí „při tom“), přicházení jako počátek nastávání, reflexe jako obrat k „sobě“, svojskost (jako „bytí sebou“), atd. Toho všeho je zapotřebí, abychom mohli přistoupit ke zkoumání toho pro méontologii vůbec hlavního, totiž „jsoucnosti“, „bytí“ (eventuelně také „jestoty“, „bytnosti“ atd.). A vše se pokusíme vyjasnit na myšlenkovém modelu „události“ a „událostného dění“. Budeme se ovšem muset v některých ohledech opírat také o běžnou zkušenost, i když jen z praktických resp. propedeutických důvodů; jinak ovšem budeme muset být ke každé „zkušenosti“, zejména pak k běžným (každodenním) zkušenostem nadále kritičtí, neboť zkušenost bývá silně ovlivněna nesčetnými tradovanými předsudky.
(Písek, 110702-3.)
vznik lístku: červenec 2011