ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Ladislav Hejdánek  ✖ Theologie  ✖
<< < 1 / 3 > >> záznamů: 15

Theologie filosofická

Ladislav Hejdánek ()
Problém tzv. filosofické theologie tedy vpravdě nespočívá v ustavení nového významu slova „bůh“ a všech odvozenin, ale v pochopení, že ta skutečnost, která oněmi termíny byla označována a která se v důsledku nejhlubšího porozumění nemožnosti jejího zařazení, zakomponování do rámce světa, jak byl a je chápán, stala základem a oporou jakéhosi druhého, „jiného“ světa, lokalizovaného obvykle kamsi „nahoru“, je neméně problematická než jakkoli vysoce hodnocená a na vrchol hierarchické pyramidy postavení skutečnost vnitrosvětná. Jediným možným řešením – přinejmenším pro naši dobu a pro dobu nejblíže budoucí – je opuštění tradiční prostorové orientace, přenášené do veškerého myšlení, a zahájení do hloubky jdoucí orientace časové, která ovšem znamená nejen definitivní opuštění každé (staré) metafyziky, ale která dokonce nutně vyžaduje ustavení jakési „metafyziky“ nové, metafyziky dění, událostných proměn a zejména proměn dějinných, které jsou svými počátky resp. kořeny zakotveny v budoucnosti, tj. v tom, co nebylo a není „jsoucí“. Budeme-li nadále užívat termínu „Bůh“ nebo ne, není rozhodující, ale zcela rozhodující je, budeme-li skutečnost tímto nebo jinými slovy označovanou chápat jako „jsoucí“ anebo spíše jako „přicházející“. (Praha, 000319-1.)
vznik lístku: březen 2000

Theologie filosofická

Ladislav Hejdánek ()
Nejstarší formy filosofické theologie ve starém Řecku zachovávaly slovo (termín) „bůh“ (nebo „bohové“, „božství“ apod.), ale zbavovaly je jednak většiny tradičních (předfilosofických, mytických, religiózních) konotací, zatímco na druhé straně je vybavovaly konotacemi novými, spjatými především s novým pojmovým myšlením a jeho myšlenkovými „konstrukty“ (tj. intencionálními předměty). Tím došlo na jedné straně k vyprázdnění většiny religiózních významů zmíněného termínu (resp. termínů), takže jeho (jejich) zachování se stalo záležitostí pouhé konvence (naprosto analogicky s tím, jak se tomu mělo a dosud má se všemi jinými filosofickými termíny) – a někdy dokonce záležitostí jisté oportunity. To se ukázalo být velmi vhodnou okolností pro formující se křesťanskou teorii (teologii), která využila možností a reinterpretovala zmíněný terín (termíny) tpůsobem, který zčásti restituoval některé religiózní konotace (a tím se přiblížil tehdy obecné tendenci remytizovat filosofii a zfilosofičťovat některé mýty). Na druhé straně filosofická re-konstituce a re-konstrukce či re-interpretace významů slova „bůh“ (a dalších) se omezovala na zařazení „boha“ či „bohů“ do rámce toho, co nově filosofie chápala jako skutečnost, skutečný svět, univerzum. A to se zase pro křesťanské formování teologie stalo významnou inspirací pro zdůraznění nezařaditenosti „Boha“ jako Stvořitele do rámce světa jakožto jeho stvoření. Výsledkem tohoto dvojího pohybu, této dvojí tendence pak bylo zdánlivě restaurační až reakční zdůraznění oné nezařaditelnosti Boha do rámce světa stvořených skutečností, které jako by otevřelo znovu dveře staré religiozitě (a dokonce mytičnosti) a které se dokonce soustředilo na konstruování zvláštního světa skutečností „hyperfyzických“, tedy nad-přírodních a nad-přirozených (z nedostatečné nebo nepořádné znalosti řečtiny označovaných jako „metafyzické“). (Praha, 000318-1.)
vznik lístku: březen 2000

Filosofie x theologie | Theologie x filosofie

Ladislav Hejdánek (2007)
Dlouhotrvající konflikt filosofie (a věd) s theologií, jak jej známe z počátků nové doby a jak dodnes straší v některých jinak dost osvícených hlavách, má po mém soudu svůj původ právě v odlišnosti dvou velkých zejména (ale nejen) myšlenkových tradic, totiž řecké a hebrejské. K počátkům tohoto velkého setkání dvou „kultur“ docházelo již několik staletí před vznikem křesťanství a křesťanské theologie. Interpretovat zdroj tohoto napětí tak, že theologie je stále ještě příliš spjata s mýtem a mythologií, zatímco filosofie je na cestě k zvědečtění a k opravdové vědě, je prostě nesprávné, protože dává důraz na nepodstatnou stránku sporu (takže je tím onen spor, ono napětí falešně ideologizováno). Pokud pojmeme mýtus a mytologii tak, že rozhodující rys vidíme v narativitě, ukáže se pochopitelně, že řecký LOGOS se vskutku velmi ostře a zásadně postavil proti narativitě, tj. proti nejrůznějším vyprávěním (báchorkám), a že naproti tomu se co nejdůsledněji opíral o pojmy a pojmovost. A proti tomu ovšem je naprosto zřejmé, že hebrejské tradice s pojmy ani pojmovostí dlouho nepočítaly a narativity neopouštěly, a to ani v době, kdy už v pozdním židovstvu – řecký vliv lze beze všech pochyb zjišťovat. Zcela jinak ovšem vztah mezi obojím bude vypadat, když se soustředíme na dvojí různé chápání času a časovosti ještě i tam, kde v řeckých tradicích narativita ve jménu LOGU odmítána nabyla. Vyprávění má vždycky velmi blízko k času, neboť ve svém líčení musí čas předpokládat a také samo zpodobovat. A tu vidíme, že mytické vyprávění je soustavně orientováno na minulost resp. praminulosti, a svůj vlastní cíl vidí v tom, že naslouchajícímu tu pominulost prostředkuje a zpřítomňuje. Naproti tomu tím největší vynálezem hebrejského myšlení je soustředěná orientace myšlení (event. reflexe či praereflexe) směrem k budoucnosti a do budoucnosti, tedy orientace směrem k „něčemu“, co „ještě není“ (a zejména co není v moci čehokoli aktuálně přítomného, natož minulého).
(Písek, 070807-2.)
vznik lístku: srpen 2007

Theologie a „událostnost“

Ladislav Hejdánek (2008)
Důvody, proč se theologie (a žádný pořádný theolog) nemůže (a zejména ne snadno) vzdát tradičních dogmatických formulací, ale také – a dokonce především – mnoha nejzávažnějších biblických formulací (a de facto ani celku kanonizovaných textů Nového, ale i Starého Zákona), mohou být v rámci theologie udávány nejrůznějšími tradičními způsoby, ale z filosofické perspektivy je v tomto lpění na právě těchto textech a formulacích jistá „rozumnost“, obhajitelná i čistě filosoficky. Filosofie ovšem není od toho, aby „zakládala“ theologii (tj. aby pro theologii byla jakýmsi před-stupněm, před-pokladem), jak si to myslili největší duchové ve středověku. Lze dokonce říci, že právě tento předpoklad se stal největší překážkou ustavičné sebekritičnosti a stálého sebeopravování theologie (theologií), protože chyba byla právě ve filosofických předpokladech, které nedovolovaly theologům náležitě reflektovat (tj. novým a novým reflexím podrobovat) své vlastní, specificky theologické myšklení, tj. oddalovalo onu dějinně potřebnou a nezbytnou „velkou opravu“ těch myšlenkových prostředků, jež byly vynálezem řeckým a jež se pro theologickou (v křesťanském smyslu theologickou) práci příliš nehodily, přinejmenším v některých ohledech). Řecká filosofie (přinejmenším od doby Eleatů, ale v některých momentech už od samého počátku) se zhlédla v geometrii a matematice, a to znamenalo vyloučení času, dějovosti, událostnosti a vposledu dějin. Pro pravé theologické myšlení v křesťanském smyslu to bylo dost neštěstí (i když v jiných ohledech, tj. ve věci pojmovosti a pojmové přesnosti to bylo nepochybně „požehnání“). Proti těm největším nebezpečím se proto theologie musela v obraně držet dějinnosti a tedy zásadní důležitosti času. Jistě v tom někteří theologové také hrubě chybovali, i ti nejlepší a největší se dopouštěli podivných a neobhajitelných kompromisů, ale událostnost příchodu mesiáše, aplikovaná na Ježíše z Nazaréta, navíc podtržená jeho vnějším neúspěchem až krachem (jednou z nejhroznějších forem popravy), a pak vznikem společenství, obracejícího se ve „víře“ ustavičně novým způsobem do budoucnosti, se stalo posléze nemyslitelným tento myšlenkový „posun“, jakousi „evropsko-křesťanskou“ dějinnou METANOIA, zastavit a definitivně stabilizovat. Událostnost se pak pro theologii nikdy nemohla definitivním způsobem stát jen dogmatickým tématem, ale musela se (a nadále i v budoucnosti se musí) stát základním charakterem jejího myšlenkového života. Jinak řečeno, sama theologie se musí vždy znovu vydávat na cestu, a to nikoli s mapou v ruce, ale vskutku „poutnicky“, možná dokonce způsobem dávných židovských „nomádů“, ovšem transponovaným do úrovně soustavného a metodického myšlení.
(Písek, 080911-1.)
vznik lístku: září 2008

Theologie a pojmy

Ladislav Hejdánek (2011)
No, já nevím, nakolik máš čas i chuť se do toho hned teď pouštět, ale – jako vždy – jsem pro každou vylomeninu (ne tedy „špatnost“!). Filosofové nemají žáný výjimečný „pouvoir“ na vytváření (nasuzování) pojmů; „dělat“ si své vlastní pojmy může každý, kdo tím od malička „načichl“, tedy už i malé děti (pozoroval jsem to na jedné své dceři, která pro to měla zvláštní talent, ale to bych musel zase vyprávět). Problémem je, že ne každý pojem je „platný“ (může být třeba vnitřně rozporný, nebo nevydrží nějaké zatížení v uvádění do širších kontextů atd. – a to se nemusí ukázat hned, ale někdy až po dost dlouhé době, ba po staletích). A tak se „ustavování pojmů“ může stát – a skutečně se stalo – jakousi takřka technickou „odborností“. Opakovaně jsem na fakultě pánům kolegům navrhoval, aby se rozhodli, jak budou tu svou „teologii“ chápat – jako odbornou vědu nebo jako jakousi zvláštní disciplínu, podobnou a blízkou filosofii, ale střežící svou vlastní svrchovanost proti ní (proti filosofii, ovšem v rozhovoru). Nikdo se k tomu nechtěl mít ani vyjadřovat, takže můj návrh šel do ztracena (taky jsem o tom psal, takže na to může někdo eventuelně reagovat i jindy a jinde). Pokud by se však teologové rozhodli pro „odbornou vědu“, tak samozřejmě eo ipso ztrácejí svou principiální kompetenci pro nasuzování a posuzování pojmů; mohou ty (nové) pojmy sice ustavovat (nebo staré používat) i nadále, jak chtějí, ale zůstanou v tom pouhými diletanty (jako ostatně všichni ostatní vědečtí odborníci). Ale pokud se rozhodnou se stát jakýmisi „divnými“, „deformovanými“ a „deformujícími“ filosofy, tedy quasi-filosofy, budou si muset vypracovat celou řadu disciplín, analogických těm, jakými disponují filosofové, a možná i řadu dalších (z nichž si zase po nějakém čase některé osvojí a přivlastní i filosofové – jak už se mnohokrát stalo). Tak např. Kierkegaard ustavil, tj. nasoudil a do logických kontextů zapojil nový pojem „existence“ (do té doby to slovo znamenalo něco jako „faktický výskyt“ na rozdíl od „essence“, která mohla být sice myšlena, ale nemusela být nikde „realizována“). Kierkegaard byl nepochybně teolog, i když „divný“ teolog. Takže otázka: ustavil ten nový pojem jako teolog – anebo jako „divný“ filosof? Filosofové si ten pojem po čase (zajisté po úpravách) přivlastnili (resp. udělali si každý po svém podobné pojmy, a užívají téhož termínu). Po mém soudu tedy teolog (a vůbec každý, kdo se někdy v dětství naučil pojmově myslit a je v tom ohledu schopen nějaké tvořivosti) může směle vytvářet pojmy; ale pokud to bude chtít dělat kompetentně a svrchovaně, a ve vlastní režii, musí se to od filosofů (nebo jiných teologů, eventuelně i některých filosoficky „vzdělaných“ vědců) naučit, aby to bylo na současné úrovni. Nemyslím, že by se to mělo svěřovat pouze filosofům, a zejména by jim to neměli „svěřovat“ teologové, leda jen velmi opatrně a bděle – vždyť by se tak mohli nechtěně vzdávat své svrchovanosti resp. pravého prvorozenství (kterým se jistě nemohou vytahovat všichni filosofové, nýbrž jen někteří, kteří se však do toho prvorozenství necpou, ale – mohlo by jim být „přičteno“, „počteno za spravedlnost“ – ovšem jen za jistých podmínek, a rozhodně nikoli nějakou lidskou instancí).
Milý Tomáši, promiň, že jsem neodolal. A srdečně zdravím ! A přeju pozitivní výsledek hledání ! L v H .
(e-mail Tomáši Trusinovi; Písek, 110221-1.)
vznik lístku: únor 2011