ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Ladislav Hejdánek  ✖ Význam  ✖

Význam a kontext | Kontext a význam

Ladislav Hejdánek (2005)
Když slyšíme nebo čteme nějaké slovo, mají jednotlivé hlásky resp. písmena určitější význam pouze v souvislosti (v kontextu) s ostatními hláskami či písmeny téhož slova. Je tomu dokonce tak, že význam kontextu (totiž celého slova) je nesrovnatelně důležitější než význam jednotlivých hlásek či písmen. (Mezi hláskami resp. písmeny a celým slovem jsou ovšem ještě některé další útvary, např. etymologické kořeny, jimiž je dané slovo příbuzné několika dalším slovům, ale to nyní můžeme přeskočit, protože chceme jít k širším kontextům.) Ovšem také celé slovo má nebo může mít ještě řadu významů, někdy srozumitelně blízkých až příbuzných, jindy třeba i ,nahodilých‘. Upřesnit, o který z těch významů právě jde, lze zase jen v rámci užšího nebo širšího kontextu – fráze, věty, odstavce atd. Nejzajímavější však je jedna zkušenost, kterou si běžně dost neuvědomujeme, ale která byla kdysi v archaických dobách mimořádně významná (zatímco dnes byla poněkud marginalizována tím, jak se rozšířil řecký vynález pojmů a pojmovosti a s ním spojená možnost pojmového vymezení míněné skutečnosti). Jde o to, že nejen obvyklá fráze, nejen celá věta, ba ani celé vyprávění se nemusí k tomu, o čem vypovídá nebo vypráví, vztahovat naprosto jednoznačně a zejména v „plnosti“ postižení a vystižení. Náleží dokonce k bytostnému rysu předpojmového soustředění myšlenkové i vyprávěcí intence k „téže“ skutečnosti, že se pokouší se k této skutečnosti vztáhnout nikoli pouze jednou, ale třeba v téže větě hned několikrát (několika různými a významem se poněkud lišícími slovy, je to velmi časté např. ve sz textech), anebo – jde-li o vykreslení třeba povahových rysů téže postavy, božské nebo lidské – několikerým vyprávěním a zasazením takové postavy do několika různých situací (v mytických a mytologických vyprávěních). Všichni to známe, všichni jsme se s tím už mnohokrát setkali (a nejen v literatuře), jsme zvyklí s tím běžně pracovat a také tímto způsobem dosud myslet, ale nevěnujeme tomu dost pozornosti. Co to znamená, co z toho můžeme vysoudit? Jak je možné, že třeba určitý výrok, zapojený do jiného kontextu, může najednou „promluvit“ jinak, nově, třeba i mocněji? Jak je možné, že nějaká myšlenka, vyslovená někým, kdo měl na mysli docela určitý kontext, se stane čímsi mimořádně významným a důsažným, když ji někdo transponuje do kontextu zcela odlišného? – Mám za to, že to první, co z toho musíme vyvodit, je rozpoznání, že to, k čemu se „význam“ nějaké výpovědi nebo nějakého vypravování vztahuje, není prostě, jednoduše a výhradně produktem oné výpovědi nebo vypravování, ale že má jakousi svou „svébytnost“ v tom, že je čímsi až „za“ oním vypovídáním nebo vyprávěním, tj. že je něčím, k čemu se ono vypovídání a vyprávění ještě dále vztahuje, km čemu míří, směřuje, na co poukazuje a k čemu nás chce posléze dovést. A to druhé, co si musíme uvědomit: k plnému kontextu slovního, větného, narativního atd. textu náleží zásadním způsobem také to, co není součástí jejich „filologicky“ interpretovaného „obsahu“. (Písek, 050408-1.)
vznik lístku: duben 2005

Význam a pojem | Pojem a význam

Ladislav Hejdánek (2002)
Slovo se z pouhého zvuku či grafického tvaru stává skutečným slovem teprve tím, že něco znamená, že má nějaký význam, který může být smysluplně spojován s významy jiných slov. Izolované slovo se proto nemůže stát slovem v plném smyslu: slovo může být slovem jen uprostřed jiných slov a ve významové souvislosti s nimi. Skutečné slovo ovšem může mít význam, který zatím postrádá přesné obrysy, kterému chybí přesné vymezení, nebo přesněji řečeno: jeho význam nemůže být s náležitou přesností určen. To právě již první filosofové vytýkali mytickým vyprávěním, a to lze dodnes právem vytýkat každé narativitě. Narativita je sice schopna konformovat do jisté míry náladu (= naladění) řady lidí a učinit je jakoby účastníky „jednoho a téhož“ dění, což znamená, že si sice každý svým osobitým způsobem „vybarví“ jakési schematické kontury „téhož“, ale že vůbec nedisponuje žádnými účinnými způsoby, jak se dostat ke skutečné identitě onoho „téhož“, natož jak zajistit – nebo aspoň umožnit – aby se k onomu jen nepřesně a tentativně „ukazovanému“ „témuž“ soustředili i další onomu vyprávění naslouchající a nasloucháním přibližně stejně „naladění“ účastníci. Právě z tohoto hlediska musí před naším porozuměním vyvstávat jako vynález naprosto převratný, když se podařilo zdánlivě tak nepřekročitelnou bariéru individuální, „soukromé“ subjektivity – a tedy pouhého „zdání“ – soustředěním obecné (nebo alespoň v možnosti obecné) subjektivity směrem k něčemu, co už ze žádné pouhé subjektivity nemohlo být podezíráno. Tímto převratem bylo zavedení pojmů a postupného přestrukturování stále rozsáhlejších oborů myšlení způsobem, který nazýváme „pojmovostí“ (tedy jakési „zpojmovění“, konceptualizace myšlení). Výsledkem tedy nebylo nutně centrální zaměření myšlenkové pozornosti „někam jinam“, tj. k něčemu jinému, jak by se mohlo zdát pouhému historizujícímu pohledu, navíc podléhajícímu zkreslujícím předsudkům tzv. protimetafyzických výkladů, nýbrž zvýraznění a upřesnění „významů“, až do té doby jen přibližných a bez pevných kontur. (Praha, 010429-1.)
vznik lístku: duben 2002

Významy nemyšlené a zapomenuté | Zapomenuté v myšlení (a nemyšlené)

Ladislav Hejdánek (2004)
Heidegger už názvem svého hlavního díla, ale hlavně podrobnými výklady mocně poukázal na to, jak metafyzická tradice evropské filosofie už velmi brzo po samém svém zrodu ve starém Řecku zapomínala až docela zapomněla na „bytí“, a to ačkoli termínu užívala nadále. Ale to není tak výjimečná záležitost, jak by se mohlo zdát; v evropském myšlení se zapomínalo na mnoho dalšího, ačkoli pojmenování se neztratilo (jen dostalo jiný význam). Jde např. o „čas“ (ostatně to byl zase Heidegger, který na to poukázal právě také v souvislosti se „zapomněním na Bytí“), ale jde třeba také o „víru“, a zase navzdory tomu, že slovo samo je v křesťanské tradici ve všech dobách hojně frekventováno. Zvláště evropské myšlení je „vírou“ (skutečnou vírou, tj. odvráceností od minulosti a aktivní otevřeností do budoucnosti) silně poznamenáno, ale v reflexi si to stále dost neuvědomuje (a o „víře“ myslí a mluví v jiném, upadlejším smyslu). Jazyk proto zdaleka není jen jakýsi soubor slov a slovních spojení, není jen jakousi zásobárnou prvků, z nichž je možno vytvářet nejrůznější skládanky, ale je mnohem spíše čímsi téměř „živým“, neboť k němu nezbytně náleží spousta významů, které mají docela jiný charakter než „slova“ (byť spojená s významy), zejména proto, že pro ně ještě žádná slova vytvořena nebyla, anebo protože významy některých slov, která zůstala, byly zapomenuty nebo vytlačeny na okraj a přehlušeny jinými. Tak vedle významů a významových kontextů, které ještě nebyly ani zachyceny a slovně formulovány (vyjádřeny) a teprve čekají na někoho, kdo je svými „anténami“ zachytí a rozpozná, náleží k jazyku obrovské množství významů a významových kontextů, které už nějak zachycena a rozpoznány byly, které dokonce už byly i vysloveny, formulovány, ale které zase byly zapomenuty. Tato stránka každého živého jazyka (a ta druhá, která se týká jen jazyků mrtvých – ale jsou vůbec nějaké takové jazyky, které už byly natolik zapomenuty, že už nemají vůbec žádnou budoucnost?) je jeho živou (nebo aspoň oživitelnou) součástí, a může být za příznivých okolností znovu oživena (anebo, jde-li o tu dosud neobjevenou a nezachycenou, může být zaslechnuta a do jazyka nově pojata. I jazyky mají své „spory“, které přežijí dlouhá staletí a neztrácejí nezbytně na schopnosti znovu vejít do života a do „užívání“. (Písek, 040122-2.)
vznik lístku: leden 2004

Pojem a význam (slova) | Význam slova a pojem | Jméno a pojmenované | Pojmovost a významy (slov)

Ladislav Hejdánek (2007)
Vynález pojmů a pojmovosti lze s největší pravděpodobností připisovat starým Řekům; spočíval v tom, že „míněné“ bylo (na rozdíl od prostředků pouhé narativity) upřesňováno a „vymezováno“ za pomoci obousměrně výhradně spjatých dvojic pojem-intencionální předmět, zatímco významový vztah mezi slovem (pojmenováním, jménem) a skutečným předmětem nadále zůstával pod rozhodujícím vlivem nejbližších kontextů jak věcných, tak slovních. Zavedení pojmů a pojmovosti umožňovalo tento vliv blízkých kontextů oslabit resp. relativizovat tím, že se do ustavení aktuálního významu mohly zapojovat kontexty nejen širší, ale zejména neaktuální, tj. málo souvislé nebo takřka vůbec nesouvislé s aktuální situací a příslušnými aktuálními kontexty. To mělo mimořádný vliv jak na strukturu jazyka (a jazykových sdělení), tak zejména na povahu a strukturu myšlení samého, neboť to umožňovalo do konkrétního mínění něčeho skutečného ještě silněji promítat (vnášet) souvislosti a kontexty, s nimiž se stále víc počítalo jako s poměrně trvalým významovým pozadím konkrétních jazykových projevů a už určitého myšlenkového soustředění na skutečnosti, které byly a jsou naší zkušenosti „dávány“ výhradně v podobě jednotlivin. To, že si už archaičtí lidé navykli užívat některých jmen či názvů na různé, i když analogické (navzájem podobné) skutečnosti, což pochopitelně zejména zpočátku mohlo vést a vedlo k nesčetným omylům a nepřesnostem, bylo nyní nejen posíleno, ale dovolovalo se takovým omylům a nepřesnostem stále účinněji vyhýbat nebo je překonávat a korigovat.
(Písek, 070428-3.)
vznik lístku: duben 2007

Význam a smysl

Ladislav Hejdánek (2013)
Patočka, citující Frege-ho, rozlišuje mezi významem a smyslem následovně: čtyřstran a čtyřúhelník mají týž význam, ale dvojí smysl (podobně jako Večernice a Jitřenka). Je to ovšem jen velmi hrubé (a nešetrné) rozlišení. V němčině se rozlišuje Sinn od Bedeutung, angličtina rozlišuje sense a reference nebo meaning. Je to ovšem velmi komplikované a také rozsáhlá problematika, kterou se už dlouho zabývá celá řada disciplín, a udělat si v tom jasno není zrovna snadné. Samostatná další komplikace spočívá v tom, že se touto problematikou zabývají analytičtí filosofové a specielně logicky zaměření tak, že vůbec odmítají mluvit o „pojmech“.
(Písek, 130304-1.)
vznik lístku: březen 2013