Mladá Boleslav, 24. 1. 1954 večer

Nejmilejší Hedo,

tak si myslím, že Ti to čvachtání po polích na zdraví zrovna nepřidalo. Nicméně, nebylo-li to nic vážného, nelze si nepomyslit, že

není tak nejhorší si několik dní odpočinout doma

a pěkně v klidu se zabořit do peřin nebo do knihy

také možno i do obého/. Kdybych to jen tušil, jis-

tě bych Ti býval přes všechny svízele napsal dlou-

hatánský dopis. No ale teď už jsi asi zdráva a tak

už to nemusím tak natahovat. Stejně se k psaní do-

stávám až teď v 7 hod. večer.

Už jsem Ti leccos pověděl minulou neděli, ale nemohu znovu nekonstatovat, že má na mne vojenské prostře­dí dosti neblahý vliv. Totiž ani ne tak na mne ja­ko na mou filosofičnost (doporučuji odlišit od mé filosofie). Myslím, že mi nezbude nic jiného než ustat s pokusy o další filosofickou progresivitu, realisticky počítat s tím, že tady nic kloudného nevymyslím, a pro udržení, či dokonce zvýšení úrov­ně se se vší usilovností pustit do četby filosofické literatury. Proto jsem Tě naposled požádal o po­slání nějaké Whiteheadovy knížky (nejlépe Science and the Modern World) a nyní Tě chci ještě požá­dat o zaslání Hegelovy Phänomenologie des Geistes. Oboje, ale zvlášť to druhé dobře zabal do tuhého balicího papíru, neboť tady knihy přehrozně trpí.

Nemá cenu se nutit do zvláštní duševní aktivity, když jediným výsledkem je znechucenost tím, že to nejde. Jenom rozvaha připomíná, že je to způsobe­no vnějšími podmínkami. Člověk sám je nakloněn buď vidět sebe jako osla, anebo filosofii jako věc nehodící se pro život. Vůbec je pozoruhodné, jak jsem stále nakloněn špatně vidět realitu po této stránce. Ta nesmyslná encephalitida mne hnusně skřípla, jako bych ztratil rovnováhu při posuzo­vání věcí. Stále si musím říkat: jen klid, rozvahu, neukvapovat se v úsudcích, trpělivost, humor, dobrou náladu, jasnou mysl, pevného ducha. Tady je všechno zařízeno na deptání; sílu najdu buď v so­bě, anebo ji nenajdu. To vzpomínání na civil minulý, přítomný nebo budoucí (z čehož účast mám jen na prvním a na posledním) prostě nestačí; to je slabá zbraň slabých lidí. A tak nezbývá než říci „ech“ a jde se znovu do toho. Jen si nepomáhat tím, že přítomnost začneme pokládat za pouhé provisorium. Už předposledně (tuším) jsem psal o tom, jak je to nepřípustné. Nějak je třeba to konsumovat, nejen to přežít. A tak: Good humour!

V příštím balíčku s prádlem Ti pošlu mimo jiné

Rozentalovu Marxistickou dialektickou metodu, kte-

rou jsem konečně přečetl. Je to - jak už jsem ostat-

ně psal - dosti neuspořádané /myšlenkově/, nehlubo-

ké, ale jsou tam pozoruhodná místečka ,která je tře-

ba špendlíčkem vyhrabat. Neopsal-li to od-

někud, zdá se být Rozental alespoň trošku filoso-

fickou hlavou opsání se ovšem nevylučuje, neboť

jde o nepatrné zlomky myšlenek, které nejsou pak

dále sledovány; to je také největší chyba většiny

marxistických knih a studií/, neboť se dotýká mís-

ty docela živé /t.j.moderní, dnešní/ ffické pro-

blematiky. Tak na př. jsem tam k svému uspokojení

našel náznak toho, co v dies. rozlišuji jako vnější

a vnitřní. Rozental v tomto smyslu rozumí pojmům

obsah a forma. Zdrojem vývoje je pro něho rozpor

mezi oběma, při čemž změna začíná vždycky u obsahu,

nikoli u formy předmětu. Forna je setrvalejší, ne-

podléhá v každém okamžiku podstatným změnám a tím

umožňuje, že věci existují jako věci. Co je forma,

to jakž takž zůstává ještě v mezích srozumitelnos-

ti. Nesnáz je s obsahem. Začíná-li změna vždy u ob-

sahu, odkud tedy tato změna obsahu pramení ? A jak

vůbec může dojít k rozporům, když jsou věci všeo-

becně proměnlivé ? Předpoklad nerovnoměrnosti oné

proměnnosti je zároveň předpokladem plurality pro-

cesů./Však také musí Rozental přiznat formě při

vší její závislosti na obsahu relativní samostetnost,

která teprve umožní, aby se forma oproti rozvoji

obsahu opožďovala. Ale pokud se týče nejposledněj-

šího zdroje všeho pohybu; všech změn, všeho postupu

a vývoje, v tom je si ví ještě méně rady než já.

Nezná pluralitu subjektní aktivity. A proto je

nesmírně vágní a konfusní. Ale kudy tedy jít?

Kde je nějaká schůdná cesta ? Zatím nevím.

Před časem jsem také dočetl povídky G. K. Chester-

tona Povídky o dlouhém luku. Také jsem Ti už ří-

kal nebo psal, že je docela myslitelné to vůbec

nečíst; nicméně se mi nějakým zvláštním způsobem

zalíbila druhá povídka. A nemohu Ti neuvést jed-

nu z vtipností, jichž tam je dostatek. Povídá tam

hrdina /mluvě o nepříliš příjemném muži/: ...

Řeknete, proč ho nehodit do vody z Ulevilo by to

citům a šplouchlo byt to. Ale ... /str.57/. Tohle

se mi teda přenáramně líbí. Ulevilo by to citům -

cha - a šplouchlo by to - chachacha He Ten hu-

manismus ! - Vypsal jsem si asi tři místa a posí-

lám Ti to v dopise, protože to tady rozhodně už

nebudu po třebovat.

Čítám si občas v Bonnovia pomalu se chstám na

výpad/který, jak známo, je nejlepší apologií/-

Zato Browningovou nemohu nějak dočíst. Ještě ne-

jsem ani ve čtvrtině. Je to také kniha, která se

celou svou povahou dost nehodí zrovna na vojnu. Ne-

chápu, jak se ocitla ve zdejší knihovně./Mimocho-

dem: ztratilo se mi těch několik výpisků z ní, co

jsem měl ještě z prosince. Nebyly náhodou v knize

a nevyndalas je ?

Pošlu Ti také nezpět obě čísla Filos.časopisu.

Přečetl jsem důkladně jenom Tondla o zákonitostech,

na víc nemám toho času apetit. Tondl mne zhnusil

tvrzením, že existují věčné, nekonečně trvalé, ab-

solutní zákony. Roztrhal bych jej na cucky. A to si

říká dialektický materialista Těch několik citátů

v klasicích jsou pouhým učeknutím, drobnou nedůsled

ností proti moři dialektičnosti, která naprosto nic

věčného a trvalého nezná. Jakákoli trvalost je pou-

ze relativní. A on začne hovořit o absolutní trva-

losti : Kuba jeden.

Pošlu rovněž Pearsona a Eddingtona. Pearsona jsem

v hrubých rysech přelouskal a Eddington pro mne teď

zrovna nemá půvabu. Těším se spíše na vhiteheada.

Pustil bych se rád také do Heideggera; rád bych vě-

děl, jak teď dostat od Táni tu část, kterou si vy-

půjčila. Pokus se o to nebo alespoň zjisti cesty.

Až mi někdy zase budeš psát, zkus to mi poslat ne-

vyplacený dopis. Chceš-li, můžeš vložit známku do-

vnitř/pro svědomí/. - Potřeboval bych tady také

jednu svou násadku a několik per. Buď to přibal nebo

počkám až na cestu do phy.

Dostal jsem včera zároveň s Tvým lístkem pozdrav

od Jirky Horinů z Olomouce. Zrovna prý čte Kulhavého

poutníka. Jinak prý vyhlíží již ke konci. Nedávno

se teprve do Olomouce přestěhoval, ale už byl v anti-

kavriát; ale je to prý slabé. /To vše na pohledni-

ci!/

Už se mi zavírají oči, ale nechci plýtvat papírem

a tak budue asi plýtvat slovy. Ačkoli ani to bych

nerad.

Počítal jsem onehdy ten příklad, co jsem Ti ulo­žil. Je to celkem náramně jednoduché, jen je třeba znát základní vzorečky a dobře uvažovat. Doufám, že se do toho také jednou pustíš. Že bych to však dělal s nějakou zvláštní vehemencí, to říci nemohu. Vůbec je zajímavé, jak tady člověk zneschopní ke každé pořádné práci. Hlava hrozně zleniví, člověk pekelně zestárne. Myslím, že mi to po čase bude znát už v obličeji, v jeho výrazu. Vidím to na druhých.

Nic naplat, končím. Doufám, že mne co nejdříve vynatrefí Tvůj dopis. Tohoto večera jsem už nescho­pen psát dál. Prosím zároveň o odpuštění a zároveň o přijetí mých nejvřelejších pozdravů. Vzpomeň las­kavě v úterý, že právě uplynuly celá osmina mé presenční služby. A tak tedy v úterý – za 639!

Všechny srdečně zdravím, Hanku předně, potom i

tátu a mámu i rybičky i fíkus. Už jsi zařídila

zase kus domova /skleněně/?

Tvůj