Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan evangelista ()

16Z světať nejsou, jako i já nejsem z světa. 17Posvětiž jich v pravdě své, slovo tvé pravda jest. 18Jakož jsi mne poslal na svět, i já jsem je poslal na svět. 19A já posvěcuji sebe samého za ně, aby i oni posvěceni byli v pravdě.
Jan 17,17-19.
(1430, Kralic.překl. 1613, NZ str. 115.)

Jan evangelista ()

32Jinýť jest, kterýž svědectví vydává o mně. 33Vy jste byli poslali k Janovi, a on svědectví vydal pravdě. 34Ale jáť nepřijímám svědectví od člověka, než totoť pravím, abyste vy spaseni byli.
Jan 5,33.
(1430, Kralic.překl. 1613, NZ str. 99.)

Alain Parquet (2010)

„Philosopher, c’est laisser agir en soi la chose.“
Cette citation, choisie par Gunter et attribuée à Hegel, est en réalité d’Aristote. La chose, en grec ρπάγµα [pragma], n’est pas inerte, elle est donnée au contraire par l’expérience sensible, s’opposant à ονομα [onoma], le nom. Mais les mots grecs étaient beaucoup plus polysémiques que les mots français. « Pragma » peut se traduire par « cause », « action », « affaire » (par ex. affaire politique). Ou encore, d’après Hadot, par : 1) ce dont on parle, le sujet en question ; 2) « sens », par opposition à ονομα [onoma] et λέξίς [lexis], mot, parole, diction ; 3) « concept-terme », par opposition à la proposition ; 4) « lekton », signifiant « exprimable » chez les stoïciens ; 5) « incorporel », par opposition à σoµα [soma] ; 6) des réalités transcendantales.
(Écrit par Alain Parquet 10-02-2010; sujet du 7 février 2010.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Když mluvíme o „věcech samých“, nemáme – jako třeba Husserl – na mysli toliko „jevy“, nýbrž právě to, co nejprve musí „být“, aby se to mohlo „jevit“ (a posléze „vyjevit“, rozumí se v čase). V jednom ohledu ovšem bereme fenomenologický přístup vážně, totiž v tom, že ono „bytí“ věci samé není zcela nezávislé na onom „jevení“, zejména na tom, jak se „jeví“ jiným „věcem samým“. V žádném případě však nemůžeme akceptovat nějakou rezignaci na „věci samé“, ani jejich ztotožnění s tím, jak se jiným věcem samým „jeví“. Zde musíme ovšem pečlivě rozlišit mezi „úkazem“ a „jevem“. Každá „věc“ (a tedy „událost“) je může „ukazovat“ vždycky jen hic et nunc (tedy nejen někomu, nýbrž i tehdy, když tu není jakoby nikdo, komu by se mohla ukazovat – ovšem to zase vede dál k rozpoznání nemožnosti „ukazování“ tam, kde bychom hypostazovali jen jedinou izolovanou „věc“). „Úkaz“ nemusí být registrován jako „celek“, dokonce ani jen jako „úhrn“ – záleží na povaze recipování a příslušných receptorů); naproti tomu „jev“ je vždy nějak integrován (třeba mylně, chybně, ale vždycky nějak).
(Písek, 090729-1.)

Jan evangelista ()

14A Slovo to tělo učiněno jest, a přebývalo mezi námi, (a viděli jsme slávu jeho, slávu jakožto jednorozeného od Otce,) plné milosti a pravdy. … 17Nebo zákon skrze Mojžíše dán jest, milost a pravda skrze Ježíše Krista stala se.
Jan 1,14+17.
(1430, Kralic.překl. 1613, NZ str. 94.)