Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Elias Canetti (1967)

Veřejnost zbavuje člověka upřímnosti. Je ještě možná veřejná pravda?
Jejím první předpokladem by bylo, že na otázky nebudeme jen odpovídat, ale sami si je i klást. Cizí otázky deformují, přizpůsobujeme se jim, smiřujeme se se slovy a pojmy, kterým bychom se měli za každou cenu vyhýbat.
Člověk by měl používat jen slov, která naplnil novým smyslem.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 45.)

Elias Canetti (1967)

Je docela dobře možné, že Bůh nespí, ale skryl se ze strachu před námi.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 45.)

Elias Canetti (1967)

V příběhu mého života nejde vůbec o mne. Ale kdo tomu uvěří?
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 61.)

David Lodge (1975)

Jak už je asi zjevné, Morris Zapp si svých spolupracovníků na vinici literatury příliš nevážil. Viděl v nich nedomrlé, mdlé, nesvéprávné tvory, kteří se válejí v relativismu jako hroch v bahně a jejichž chřípí se sotvakdy pozvedne k ozónu racionálního myšlení. S blaženým klidem tolerují názory svých protivníků – ba nastojte, někdy svůj názor dokonce mění. Jejich žalostné pokusy o hloubku se předem diskvalifikují, protože si nedělají nárok na definitivnost. S oblibou začínají přednášku slovy: „Rád bych upozornil na některé otázky spojené s tím či tím,“ jako by si mysleli, že svou intelektuální povinnost splní, když otázky prostě položí. Takové manýry přiváděly Morrise Zappa k šílenství. Otázky, tvrdil, vymyslí každý blb; teprve odpovědi jsou znakem pravého muže. Když někdo nedokáže odpovědět na své otázky, buď si s nimi nedal pořádnou práci, nebo to nejsou pořádné otázky.V obou případech by měl držet hubu. Člověk dnes nemůže projít jediný odborný časopis, aby nezakopával o nezodpovězené otázky, které tam roztrousil nějaký neodpovědný idiot – je to jako spravovat podlahu v podkroví plném starého harampádí. Ještě že jeho komentáře s tím jednou provždy skoncují, aspoň pokud jde o Jane Austenovou.
Ale práce mu šla pomalu; nebyl ještě ani v polovině Rozumu a citu a už bylo zřejmé, že každý komentář vydá na několik svazků. Kromě příležitostných článků nepublikoval už několik let ani řádku. Někdy se pustil do nějakého problému, a po pár hodinách přemýšlení si vzpomněl, že jej před lety vyřešil. …
(4479, Hostující profesoři, Praha 1980, s. 44.)

Elias Canetti (1967)

Instinktivně cítím sympatie ke všem experimentům a jejich nositelům. Proč? Protože mají dost vzdoru, aby se postavili na začátek, jako by se před nimi nebylo nic událo. Protože jsou vedeni přesvědčením, že důležité je,. co člověk dělá sám. Protože zcela nečekaně tu rozhoduje jednotlivý člověk, někdo, kdo si to osobuje, ale také bere na sebe. Protože vyžadují svéhlavost a dvě vlastnosti, které jsou ve vzájemné kombinaci nejdůležitější: odbojnost a trpělivost.
Instinktivně cítím nedůvěru ke všem experimentátorům. Proč? Protože jim jde o úspěch a chtějí se prosadit. Často se ukáže, že to, co odhodili jako balast, vůbec neznali, chtějí se dostat na vrchol s menším zavazadlem, snadněji. Akceptují jakékoli spojence, projevují pochopení pro mocenskou strukturu světa takovou, jaká je, nevybíravě používají všeho, co nepatří do nejužší sféry experimentu, k jeho propagování. Ať vynechali cokoli, když dobývali to své nové, zčistajasna je to tu zas, totiž jako jejich zbraň. Žijí často v klikách, tvoří kotérie, zvažují, počítají, správcují. Kontrast mezi jejich pravým cílem a tím, jak se veřejně prezentují, je donebevolající. Sami tento kontrast zdůrazňují, musejí ho zdůrazňovat, neboť každý vyvažující kompromis mezi oběma aspekty jejich existence by zrušil jejich experiment jako takový.
Co však mají dělat? Co se dá v tomto světě očekávat? Jejich experiment chce žíz, mají proto umřít hlady? Rozených mučedníků je mezi nimi pramálo. Svůj odboj provozují ve velmi úzce vymezené oblasti a je docela dobře možné, že zbytek jejich osobnosti tím není ani v nejmenším dotčen. Když se sdružují, pak v přesvědčení, že je ti druzí chápou a jde jim o totéž; nacházejí v nich napodobitele a živí tím svůj odboj. To, co se od nich očekává, odpovídá asketickému postulátu a často nemá s tím novým, o co se pokoušejí, nic společného. Veřejnost si v podstatě přeje, aby se ve svém experimentu projevili jako blázni a nakonec ztroskotali. Později, když se opravdu zblázní nebo zemřou, prostě už nepřekážejí, přijdou možná druzí na to, co oni vykonali, a využijí toho. O těchto napodobitelích není třeba mít valné mínění, využívají prostě toho, co už bylo vymyšleno, ale to koneckonců děláme všichni.
Přejeme si tedy čistotu experimentu, jeho výlučnost a přísnost. Jen tak mu věříme, chceme ho mít bez jeho příběhu. Vynálezci a světci splývají v jednu postavu.
Je možné, že tato pomyslné dvojdomá postava je monstrum, zrůdný plod periody rozpadajících se náboženství. Avšak je také možné, že nemáme zapotřebí ničeho víc než této postavy.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 36-38.)