LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Charles Péguy (1873-1914)

L´homme qui veut demeurer fidèle à la vérité doit se faire incessament infidèle à toutes les incessantes, successives, infatigables renaissantes erreurs.
(Pensées, p. 36, Gallimard, 1934.)
ex: internet

Charles Péguy (1873-1914)

Une grande philosophie n'est pas celle qui prononce des jugements définitifs, qui installe une vérité définitive. C'est celle qui introduit une inquiétude, qui ouvre un ébranlement.
(Pensées, p.53, Gallimard, 1934)
(ex: http://www.giles-jobin.org/citations/P)

Charles Péguy (1873-1914)

De tout ce qu'il peut y avoir de mauvais, l'habitude est ce qu'il y a de pire.
(Pensées, p.53, Gallimard, 1934)
(ex: http://www.giles-jobin.org/citations/P)

Ladislav Hejdánek (2013)

Kdo nic nehledá, ten buď nic nenajde, anebo si „ho“ naopak něco „najde“ tak, že ho to praští přes nos. Kdo naproti tomu něco hledá, ten něco najde, ale ne vždy právě to, co hledá. Hledat totiž můžeme tak, že už předem víme, co chceme najít (ale nevíme dost přesně, kde), anebo naopak, když chceme najít něco, o čem jen něco tušíme (ale o čem nevíme takřka nic). Ve vědách, zvláště v přírodních, se rozmohl ještě další způsob hledání: usilovně hledáme něco, o čem toho zprvu moc nevíme, ale jakmile to najdeme, hned to chceme nějak zařadit mezi to, co už dávno víme. Teprve když se to nedaří, hledáme chybu, kterou jsme přitom sami udělali, anebo dokonce chybu v tom, co jsme dávno považovali za jisté a pevné, ale co teď musíme rozšířit nebo jinak upravit na základě toho, co jsme nově našli. Vždycky však platí, že při hledání něco „máme“: obraz nebo nějaké ponětí o tom, co hledáme (Němci tomu říkají „Suchbild“). S tím se to má obzvlášť komplikovaně: když máme nesprávný, špatný „Suchbild“, může se stát, že nejen nenajdeme, ale že dokonce ani nepoznáme to, co hledáme, i když to máme před očima. – A tak vidíme, že při hledání jsme tu vždycky my jako hledající, dále je tu naše hledání (naše určité aktivita), pak tu je jakýsi „obrázek“ toho, co hledáme, ale co ještě nemáme, a posléze možná ještě to, co hledáme, ale o čem se ujistíme teprve tehdy, až to najdeme. Tam, kde něco z toho chybí (s výjimkou samotného toho, co je hledáno, nelze mluvit o hledání (takže platí, že nehledáme). Smyslem hledání je nalezení; pokud tedy hledané nenajdeme, musíme buď hledat znovu a lépe, anebo mít – alespoň provizorně – za to, že samotné hledání postrádalo smysl, neboť nebylo ničeho, co bychom byli mohli najít, takže ono „hledané“ budeme – opět alespoň provizorně – považovat za „nejsoucí“.
(Písek, 130319-3.)

Charles Péguy (1873-1914)

Ale tento hanebný demokratický režim, říká historie, jediný, který v moderním světě zbude, nejméně lidový ze všech, jaké kdy svět viděl, a především nejméně republikánský, vládne dnes bezesporu dějinám a je jedním z mnoha důkazů mé nepatrnosti a nezajímavosti. Nevím, říká, zdali existuje nějaká filosofie, která by prošla a zahrnula v sobě všechna století, bezčasová (tohle, říká, nespadá do mé oblasti) jistá (časově) věčná filosofie, quaedam perennis philosophia, která by byla nevyhnutelně jistou společnou filosofií, quaedam communis philosophia, ale vím jistě, že ze dne na den se tvoří určité dějiny a (časově) věčná a společná quaedam perennis ac communis historia, totiž ta, která je naprosto nezajímavá. Ta, o které si všichni myslí totéž.
Neboť ona vyjadřuje mínění průměrnosti, a není na světě nic tak jistého a tak důkladného, říká, jako instinkt, kterým průměrní rozeznávají a vítají průměrnost, ať už v jiných průměrných /90/ lidech či průměrných událostech.
Být zařazen, být jako všichni i ostatní, nepřesahovat: /nelišit se, neupozorňovat na sebe/: nejdražší instinkt člověka a zvláště stařecké obezřelosti (demokratický instinkt, tak málo republikánský, dokonce tak odporující republikánství).
Shodneme-li se o nějaké události, říká, znamená to, že už ji nechápeme. ...
(Druhá odvaha, Výbor próz, Edice Expedice, sv. 78, samizdat, str. 89-90.) %
(překládáno ex: Clio, dialogue de l´histoire et de l´âme paienne, p. 283-4, 293-4.)