LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jan Patočka (1947–50)

Poněvadž však člověk je takovou bytostí ideově otevřenou, tj. zacílenou k budoucnu (Heidegger zdůraznil mohutně tento význam budoucnosti, nejpůvodnější časové extáze), musí mít také „čistou“ minulost na rozdíl od oné minulosti, která je zároveň přítomná a budoucí, vplývá do ostatních časových dimenzí a zastiňuje jejich specifičnost. Neboť budoucnost je vždy dobytá budoucnost, získaná bojem s minulostí, tj. s tím, co již zde bylo, a s „pouhou přítomností“, tj. přítomností, z níž odečten onen ideový vztah, schopnost realizace nového. Člověk musí vidět minulé, aby proti němu reagoval, s ním bojoval, překonával je. To je vlastní smysl toho, že máme otevřený horizont minulosti, kte/642/rý dovedeme aktivně explikovat. Máme minulost, protože ji potřebujeme, a potřebujeme ji pro budoucnost.
(Studie o času I, in: Péče o duši III, Praha 2002, str. 641–42.)

Jan Patočka (1952)

V pojetí, které jsme nyní líčili, je sice budoucnost negací minulosti a hybnou silou rozeklané přítomnosti; ale není zde patrné, že tato popírající budoucnost je sama přece jen druhotný zjev. Prvotným zjevem k němu je „celková“ budoucnost; negující budoucnost je možno pochopit na základě celkové, ale nikoli naopak celkovou na základě negující.
(Čas, mýtus, víra, in: Péče o duši I, Praha 1996, str. 133; původně Křesť. revue XIX, 1952, č. 3-4, str. 112-116.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Křesťanství vtisklo celé evropské civilizaci původně staro-izraelskou životní orientaci do budoucnosti. Každý Evropan je tedy ve svém přístupu ke světu a ke skutečnostem zaměřen tváří (čelem) k budoucnosti. Ale moderní člověk tuto budoucnost vyprázdnil, udělal z ní vakuum. Budoucnost je (pro něho) přicházející prázdno, které máme zaplnit svými činy. Přesněji řečeno ovšem: tato budoucnost bude jednak plná reliktů minulosti resp. následků toho, co se v minulosti stalo, ale všechno nové, které se objeví, záleží na nás, na našich rozhodnutích, na naší vůli a na naší schopnosti tuto vůli důsledně prosazovat. Ty relikty minulosti je třeba brát na vědomí a počítat s nimi, ale jinak platí, že lidský subjekt (lidské subjekty) je jediným zdrojem všeho, co se nově objeví, ale nelze to odvodit z toho, co už bylo. A to, co z té minulosti přežívá či přetrvává, není vlastně opravdová budoucnost. Protože ta opravdová budoucnost záleží jen na nás, máme dojem, že sice přichází (to nemůžeme ovlivnit). ale přichází jako prázdná. My se do ní můžeme svými činy (a myšlenkami) jen zapisovat a nechávat tak po sobě další stopy či relikty. Jenže tohle všechno je předsudek a vlastně pověra: budoucnost, která přichází, ve skutečnosti není prázdná, ale to, co v ní a s ní přichází, je skutečností zvláštního druhu, je to skutečnost ne-předmětná, ale skutečná.
(Písek, 120802-2.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Čas přichází „z budoucnosti“, ale z budoucnosti, která „ještě není“, tj. není „jsoucí“. Aby se ne-jsoucí budoucnost stala „jsoucí“, musí s jí ujmout nějaký subjekt, aby ji „uskutečnil“ svou aktivitou, svými akcemi. Těmito svými akcemi se však subjekt obrací přicházející budoucnosti vstříc, což znamená, že jeho vlastní „časení“ ((časování) postupuje proti „proudu“ času obecného. (Nemůžeme říci, že proti přicházející budoucnosti, protože ta nepřichází v „proudu“, tj. neproudí, neteče – rozhodně ji nelze přirovnat k proudu řeky, jak to kdysi dávno udělal třeba Hérakleitos.) Nicméně nějaký „vnitřní“ (nepředmětný) pohyb ve světě nepředmětnosti musíme připustit a předpokládat. Tento „vnitřní“ pohyb však ještě není (nemůže být) oním „přicházením“. Musíme tedy předpokládat jakousi hraniční sféru mezi „vnitřním“ a „vnějším“, přesněji mezi „nepředmětným“ a „právě uskutečňovaným“ (neboť v této sféře už vždycky má svůj důležitý úkol nějaký subjekt (většinou ovšem mnoho subjektů, neboť už jde v jistém rozsahu o skutečný „svět“), a to je prostor akcí, aktivit, totiž právě onoho „uskutečňování“. A právě tato sféra přestavuje už nikoli ne-jsoucí „budoucnost“, nýbrž nastávající přítomnost – můžeme ji nazvat „budostí“. Budost je – zároveň s „bylostí“ součástí resp. složkou „přítomnosti“, neboť ta není bodová, nýbrž i časově „nejen prostorově, extensive“ rozměrná.
(Písek, 130927-3.)

Ladislav Hejdánek (1995?)

... A právě s tím úzce souvisí, že dost necítíme onu tragédii, jíž je konec Československa a ideje československého státu (v němž by mohli rovnoprávně žít nejen Češi a Slováci, ale také Němci, Maďaři, Poláci, Rusíni a Ukrajinci atd., což mohlo představovat vskutku první kroky k budoucí jedné Evropě různých národů a jazyků i kulturních i duchovních tradic). To mi skutečně připadá jako doklad toho, že nevíme, co se skutečně s námi děje (a zase nejenom v tomto ohledu: my přece dost nechápeme ani to, co se s námi děje jako se středo- a východoevropskými zeměmi po rozpadu sovětského impéria, a nevíme, na co bychom se měli připravit do budoucna!). A už teď jsou tady neklamné známky toho, že ta budoucnost nebude jednoduchá. Mám dojem, že na to jsme a zůstáváme strašně nepřipraveni.
(GEN, nejspíš jen přípravné poznámky – dohledat.)