LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

František Xaver Šalda (1935-36)

Básnické dílo není dotvořeno tou chvílí, kdy je dopsáno. Literární historie velmi neprávem obmezuje se na to, že nám vypisuje jen genesi díla, čímž rozumí jeho vytvoření od prvních podnětů a popudů až do jeho hmotného dohotovení. Druhá, a často větší a nesnadnější část úkolu, ji čeká: vypsat, jak dílo se obměňovalo v mysli těch generací následujících, které se jím zabývaly, které z něho žily, které se jím sytily a živily. To je druhá část životopisu díla – a ta velmi často, ano pravidlem, bývá zanedbávána. U Máchy bije to zvláště do očí, jak se po jeho smrti jeho dílo rozrostlo a rozkošatělo, právě jako hořčičné seménko paraboly Ježíšovy, v mohutný, bohatě rozvětvený a rozkošatělý strom. Svůj život nemáme jen pro sebe, jako ho nemáme ze sebe; ani básnický život nepatří jeho nositeli, ale přerůstá jej nesmírně. I náš duch je v jistém vztahu a po jistém smyslu jen slupka, která chová živé semeno – jen je jakási plecha obilná, z níž vypadne zrno; plecha odpadne, ale zrno se ujme v prsti nových a nových dob a rozroste se v bohatství tvarů, o němž se ti nesnilo.
Po generaci vrstevníků Máchových, které byl Máj „škvárem“, které Máj „na kritiku ještě nedozrál“, přišly generace nové, které hleděly na dílo Máchovo zcela jinak: novýma očima. Přitahovalo je právě svými ná/156/pověďmi, tvárnými i myšlenkovými možnostmi v něm ukrytými. Čtly nejen to, co bylo napsáno v jeho řádcích, ale i mezi jeho řádky. Nová pokolení nalézala v něm namnoze ne-li celé odpovědi, alespoň náznaky odpovědí na otázky, které je mučily, na otázky jejich doby, jejich dne, jejich chvíle. Každá nová doba dává nový smysl starým dílům, pokud ovšem jsou hodnotná – je jejich vlastní prubířský kámen, na němž se přezkoušívá jejich životná nosnost a průkaznost. Rozvíjí a dopovídá jejich smysl. Skutečnost historická je něco neuzavřeného, její perspektiva se prohlubuje a přestavuje s každým novým úkolem, s každý novým výtvorem, který přináší nový čas.
(Hořčičné semeno Máchovo, in: 7424, Zápisník VIII, 1935-36, Praha 21994, fotoreprint, str. 155-56.)

František Xaver Šalda (1935)

… Dvě pravdy, dvě morálky, dvojí svědomí, dva systémy měřítek, to je mi pitvorná nehoráznost, ne-li něco horšího. Svědomí není ani individuálistické, ani kolektivistické, a pravda právě buď je, anebo není; a je-li, je vždycky jedna a universálná. Pravda jako mravnost je mi v usilování, v nejopravdovějším usilování celé bytosti, přiblížit se co nejvíce absolutnu, překonávat a překonávat stále a stále odpor determinismu a relativismu. To je mi sama podstata jak pravdy, tak mravnosti i svědomí. Člověk se rodí spoutaný v řetězech okolností, zděděných názorů a forem determinovaných prostředím a do smrti musí se z nich vybavovat a osvobozovat. Osvobozující se bytost a bytost věřící v možnost osvobození jest mi bytost /110/ mravná; každá jiná nemravná. Nevěřím tedy, že jsou nutné dva systémy měřítek, abychom pochopili ruskou svobodu. …
(Dopis Boh. Mathesiovi, in: 3162, Šaldův Zápisník, Praha 1934-35, s. 109-110.)

František Xaver Šalda (1919)

... Stále ještě se pokládá u nás za vědu spíše vykramařování mrtvé učenosti než umění správně položiti a rozřešiti naléhavý životný prpobvlém a pomoci tak vývoji v jeho tísni o krůček kupředu ...
(Epilog jubilea Jiráskova, in: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, s. 228.)

František Xaver Šalda (1919)

1. Mimochodem řečeno: Proč Otec Perdrix a proč ne Tatík Korotvička? Musíme se konečně naučit pokládat překladatelství za to, čím jest: za umění, a to znamená svobodnou tvorbu. Nahrazovati otročinu filologického doslovného pensa svobodnou tvorbou v duchu a pravdě. Ne mechanicky překládat, nýbrž organicky přebásňovat a po případě i dobásňovat. Tedy jménu, které má v původním díle výraznou symboliku, stvořit cosi rovnocenného v češtině. Tedy například neopsat pohodlně titul /302/ románu Voltairova Candide, nýbrž odvážit se a pokusit se o to, nalézti mu obdobu: třeba Jelimánek. Nic tak nesvědčí o posavadním otročím duchu českém jako naše běžná, úzkostlivě nemyslivá a netvořivá a stínově plazivá praxe překladatelská.
(O čestné chudobě, in: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, str. 101-02.)

Ladislav Hejdánek (2008)

1. Osobně jsem se s ní setkal až díky Chartě 77, když přijala funkci mluvčí v době, kdy se do toho ještě nikdo nehrnul. Bylo to statečné, nikdy nedala najevo strach, ale Marta o tom v posledních 15 letech kupodivu nikdy nemluví. Po celou dobu, kdy byla ve funkci, dávala všemi způsoby najevo, že to dělá z loajality k Václavu Havlovi, a také hned na začátku prohlásila, že se s ním bude radit (což také dělala).
2. Rád bych vyzvedl tu zvláštní mimořádnou atmosféru prvních let Charty 77, kdy se spolu setkali a kdy spolu zůstávali v osobním kontaktu i lidé, kteří by tu příležitost jinak asi nikdy neměli. Toho se usilovně snažila využít StB k opakovaným připomínkám, že ten či onen signatář nebo dokonce mluvčí s těm druhými přece nemá nic společného. Je zvláštní, že v tom dnes pokračuje většina komentátorů v mediích. Marta však měla v tom ohledu už dobře vypracovanou rezistenci z pookupační doby.
3. Jiří Hájek i Marta Kubišová byli ve veřejnosti dobře známí. Marta byla dokonce přímo slavná. Když se v chartistických kruzích jednalo o mé nominaci, ozval se jeden ex-komunista, že by mluvčím měl být někdo s celonárodní reputací. Musím říci, že ani jeden z mých spolumluvčích nikdy nedal najevo, že tento požadavek nesplňuji.
4. Kupodivu chtěli této okolnosti docela opačně využít lidé z StB, kteří chtěli v Martě vyvolat komplex vůči ostatním. A Marta, která měla – ostatně podobně jako Jiří Hájek – velký smysl pro humor, jim to odpálila: No, co si o mně pomyslí – blbá, ale slavná! Už to samo ukazuje, že Marta hloupá vůbec nebyla. Její spolupráce byla cenná, a cenné bylo i to, že někdy žádala odklad, že se musí poradit.
5. Herci, zpěváci a reprodukční umělci jako hudebníci apod. to mají o to těžší než třeba básnící a spisovatelé, protože nemohou své výtvory strkat do komory nebo do šuplíku. Tím výš je třeba ocenit jejich angažovanost, která může jejich práci ohrozit. Marta byla vyloučena z veřejného působení na dlouhá leta, ale dnes je spíš slyšet jiné, kteří, jak si stěžují, že to „měli těžké“.
(Písek, 080608-2.)