LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Fritjof Capra (1975)

Myšlenku „účasti místo pozorování“ zformulovala moderní fyzika v současné době, každý adept mystiky ji však zná už dávno. Mystické poznání se nikdy nedá získat jen pozorováním, ale jen plnou účastí, celou bytostí. Pojem „účastník“ je tedy charakteristický i pro východní světový názor. Východní mystici dovedli tento pojem do extrému, do bodu, kdy pozorovatel a pozorované, subjekt a objekt jsou nejen neoddělitelné, ale stávají se i nerozlišitelnými. Nespokojují se jen se situací analogickou k situaci v atomové fyzice, kde pozorovatele a pozorované není možné oddělit, je však snadné je rozlišit, Jdou mnohem dále a v hluboké meditaci se dostávají k bodu, kde se rozlišení mezi pozorovatelem, a pozorovaným ztrácí úplně. Subjekt a objekt splývají do sjednoceného, nediferencovaného celku. Upanišady o tom říkají:
Kde je dualita, tam člověk vidí druhého; tam cítí druhého; tam chutná druhého ... Ale čím a koho by viděl tam, kde se všechno stalo jen jeho vlastním já? Čím a koho by cítil? Čím a koho by ochutnával?
Takto tedy vypadá konečné pochopení jednoty všech věcí. Podle mystiků se dostavuje v takovém stavu vědomí, ve kterém se individualita člověka rozplyne v nediferencované Jedno, kdy se transcenduje světa smyslů a zapomíná se představa „věcí“. ...
(Tao fyziky I, př. Peter Zamarovský, Praha 2003, str. 141.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Fyzikové běžně mluví o „částicích“, i když připouštějí, že každá částice je nějak „přítomna“ v jakési třeba i velmi slabé podobě, do velké vzdálenosti od svého „centra“ Zatím jsem se nesetkal s tím, že by se řešil problém meze či hranice, která „dělí“ (?) vlastní částici od jejího „pole“, které sahá vlastně velmi daleko, i když tento její „přesah“ je jen velmi obtížně sledovatelný (a možná v jisté míře i zcela nesledovatelný). Hlavní (praktický) problém při zjišťování nebo zkoumání takového „pole“ spočívá v tom, že takovou částici nikdy nemůžeme izolovat a tak její „pole“ nechat, aby se nám dříve nebo později skrylo za mocnějšími „poli“, vyvolanými jinými částicemi (a jejich seskupeními, ať už pouhými „hromadami“ nebo skupinami více nebo méně částečně integrovanými). Leč soustřeďme svou pozornost jen na jednu složku či jeden aspekt zmíněného vztahu „čátice samé“ na jedné straně a jí vyvolaného a udržovaného „pole“, kde se ukazuje a eventuálně projevuje jako „při-tomná“ (a tak schopná vztahu, komunikace nebo vzájemného reagování).
(Písek, 140125-1.)