LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Karl Jaspers (1932)

Denn schon hier an einer dem Gehalt nach scheinbar noch armen, weil formalen Grenze tritt mit größter Deutlichkeit nicht des Wissens, sondern des Innewerdens der Unterschied von falschem und wahrem Transzendieren zutage: in falschem Transzendieren komme ich zu einem jenseitigen Gegenstand, den ich nun „habe“. Kant mißverstehend habe ich so das apriori, die transzendentale Einheit der Apperzeption usw. als definierbare, feste Begriffe von Etwas. Wahres Transzendieren aber ist nur an der Grenze von Gegenstand und Nichtgegenstand, im Übergehen von Einem zum Anderen; jene Begriffe sind nur Funktionen, nicht Einsichten, sind Marken, nicht Gegenstände. Es ist unmöglich, den Kantischen Gedanken zu verstehen, wenn man ihn sich durch Vergegenständlichung seiner selbst fälschlich nahe bringt. Dadurch entstehen die typischen, notwendig wiederkehrenden, in Kantischen Worten unvermeidlich angelegten Mißverständnisse, von denen das psychologisch-anthropologische und das methodologisch-erkenntnistheoretische die bekanntesten sind. Beide heben das Transzendieren auf. ...
(3337, Philosophie I, Berlin etc. 1956, S. 41.)

Friedrich Nietzsche (1884-1885)

Heil euch, biedere Engländer
Eurem Darwin heil, verständ er
Euch so gut wie als sein Vieh!
Billig ehrt ihr Engeländer
Euren Darwin hoch, verständ er
Auch nicht mehr als Zucht von Vieh.
Heißt die Majestät verletzen
Majestatem genii !
Nur – zu Goethen ihn zu setzen
28 [46]
(Nachgelassene Fragmente, in: 4581, Sämtliche Werke 11, Colli-Montinari, München 1980, S. 308 u. 333.)

A. Halder – M. Müller (1988)

existenziell (lat.), das unmittelbare Dasein eines Einzelnen, bestimmten Menschen betreffend, im Unterschied zu existenzial = (fundamental-)ontologisch zum Dasein des Menschen als solchem gehörig.
(6920, Philosophisches Wörterbuch, Freiburg etc. 1993 [11988], S. 86.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Es ist nun zu sehen, welche Gestalt das Innere und Äußere in seinem Sein hat. Das Innere als solches muß ebensosehr ein äußeres sein und eine Gestalt haben wie das Äußere als solches; denn es ist Gegenstand oder selbst als seiendes und für die Beobachtung vorhanden gesetzt.
(2239, Phänomenologie des Geistes, ed. Hoffmeister, Leipzig 51949, S. 199.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Každá myšlenka se vyznačuje tím, že se k něčemu odnáší, že na něco míří, že není prostě a pouze určitým myšlenkovým aktem, výkonem, ale že se vztahuje k něčemu dalšímu, co není její součástí ani složkou. Proto mluvíme o její intencionalitě, neboť jde o její aktivní vztahování, nikoli o pohled zvnějšku. A stalo se běžným zvykem mluvit o tom, k čemu se myšlenkový akt vztahuje, jako o jeho „předmětu“. Zároveň však slovo „předmět“ má ještě jiný význam, neboť je chápán (ať už vědomě či nevědomky) jako charakteristický rys určité věci, a to bez ohledu na to, zda se k ní nějaké myšlení vztahuje nebo nevztahuje. V prvním smyslu to, co se stane předmětem nějakého myšlenkového aktu, se samo nijak nemění – to, že něco míníme nebo že na něco myslíme, nepřidává tomu míněnému nebo myšlenému nic navíc, ale ani z něho nic neubírá: tím, že je něco míněno, nestává se nikterak čímsi předmětným nebo aspoň předmětnějším, než bylo (nebo je), i když míněno nebylo (není). Naproti tomu způsob myšlení, kterým celá staletí, ba dokonce půl třetího tisíciletí ovlivnili evropské (západní) myšlení staří Řekové, je – jak říkáme – zpředmětňující, tj. už jen tím, že je nějaká věc (skutečnost) tímto způsobem míněna (myšlena), bere ji toto zpředmětňující myšlení jako předmětnou, a to i když předmětná není, ať už je tomu tak, že není předmětná vůbec nebo že na svou předmětnost (předmětnou stránku) nemůže a nesmí být omezována, redukována. Ponětí o tom, že některé skutečnosti nemohou a nesmí být chápány jako předmětné, se ovšem v posledních tak dvou staletích silně rozšířilo, jak o tom svědčí dokonce slovní formulace. A tak musíme brát na vědomí, že učinit něco „předmětem“ svých úvah, nemůže a nesmí nezbytně znamenat, že to zpředmětňujeme, že to proměňujeme svým přístupem na předmětnou skutečnost, tedy na „předmět“ ve smyslu ontologickém. A pokud tak přece jen činíme, musíme to rozpoznávat jako chybu svého zpředmětňujícího přístupu.
(Písek, 140622-1.)