LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jan Sokol (2008)

Pro náš podnik jsme si nemohli přát lepšího „patrona“. Souček byl člověk mimořádně přátelský, osobně skromný a přitom ve svých názorech vyhraněný a pevný. Na rozdíl od Hromádky, kterého jsem pravda neznal tak dobře, který však vždycky vystupoval jako někdo a dával to i trochu znát, Souček byl skutečně „otevřený“ člověk. Mnohokrát jsem mohl obdivovat, s jakou pozorností a zájmem dokázal poslouchat, co mysleli a říkali jiní. Ani v drobných exegetických a jazykových sporech, k nimž při překladu přirozeně docházelo, nikdy nehodil na váhu svoji nesrovnatelně větší odbornou erudici jako autoritu, ale trpělivě argumentoval – a někdy se nechal i přesvědčit.
(Z příspěvku o semináři v Jirchářích, na schůzce Opus Bonum, 18. 10. 08 – z e-mailu red. P. Mareše.)

Jan Patočka (1942)

Herder nebyl hlava zvlášť hluboce spekulativní a existuje celá literatura o tom, jak nepochopil Kanta a nedorozuměl se s ním. Hlavní problém Kantův prošel mimo něj nepozorovaně, poněvadž ve svémn přímo vrozeném harmonismu Herder vůbec nezpozoroval, jaklý to rozum je při díle v práci moderní vědy a v celé úsilí osvícenském. Rozumí se, že také Herder je osvícencem v určitém, jasně definovaném smyslu: je pro přírodu, přirozenost jako základ lidského života a všeho zřízení; odmítá nadpřirozeno (až na některé ...) ...
(Dvojí rozum a příroda ..., in: 7331, Umění a čas I., Praha 2004, str. 91.)

Jan Patočka (1942)

Vzhledem k předchozímu bylo by nyní možno klást si otázku, zdali je vůbec možné Herdera počítat mezi osvícence, chybí-li mu hlavní pojem, charakteristický pro osvícenství – pojem střízlivého nespekulativního rozumu. Nesmíme však nyní zaSE zabíhat do zámezí a zařaďovat jej, kam nepatří, jako se již častěji stalo tím, že byl připojen kamsi k romantikům nebo aspoň k preromantikům typu Rousseauova.
Bylo by nesprávné říci, že Herder moderní rozum vůbec nezná a neuznává. Jeho úcta před moderní vědou nemá mezí. Nevidí však problém a bolest moderního rozumu, nebo považuje ji za překonánu snahami takového Leibnize: mezi rozumem střízlivým a spekulativním nezdá se být protiklad, nýbrž kontinuita, pozvolný přechod. V tom smyslu tedy Herder osvícenský problém přece jen zachycuje, a patří tak do jeho proudu. Je však něco vbíce: Herder má s osvícenstvím společnou frontu, společného protivníka. Tímto protivníkem jest, ať si to zní sebepodivněji, jde-li o bückeburského pastora a výmarského superintendenta, názor dogmatického křesťanství. Životní nálada, která se táhne Herderovým dílem, je veskrze pozitivní a harmonická. Smrt se svými děsy pro tohoto leibnizovce prostě neexistuje. Hřích nepostihuje lidskou přirozenost nijak základně a podstatně. Dogma o základním zlu a dědičném hříchu je mu absurdní, následkem toho odpadá i potřeba spásy, a proto i celá dimenze obratu a obnovy v duši lidské (nehledě k jistým závanům mysticismu, jež s celou touto strukturou u něho nemají souvislosti).
(Dvojí rozum a příroda ..., in: 7331, Umění a čas I., Praha 2004, str. 95.)

Jan Sokol (2003)

Kdo je to komunista?
Potíž současného antikomunismu je v tom, že sám neví, proti čemu se staví. Když tu ještě „komunisté“, tj. KSČ, vládli, mohlo každému připadat jasné, koho „komunisty“ míní, dokonce do té míry, že to říkali i bývalí komunisté. Dnes to ale znamená hodit do jednoho pytle lidi, kteří se v mládí nemohli dívat na bídu dělníků (jako třeba Zdeněk Kalista nebo Simoně Weil), kteří chodili demonstrovat ve třicátých letech, kteří se v pětačtyřicátém vrátili z koncentráku, kteří po válce a později až do konce chytali vítr – a stejně všechny ty, které to mezitím přešlo, „komunisté“ je vyhodili z práce nebo zavřeli a tak dále. To je zřejmý nesmysl. Dejme tomu, že se dnes zase „komunisty“ myslí ti, kdo si tak sami říkají, tj. KSČM. Jenže ti na ten název nemají žádné právo a písmeno K ze svého názvu měli už dávno s omluvou vrátit Klementu Gottwaldovi. Strana, která straší lidi Němci, a přitom brojí proti EU (kterou před pěti lety ještě podporovala, když tehdy brojila proti NATO), to docela určitě nemyslí dobře, nebo spíš to nemyslí vůbec. Prostě sbírá hlasy a dost. Ale když jí na to někdo skočí, dává najevo, že také moc nemyslí. A pak je tu to pěkně pádné „nemluvit s nimi“. Jenže to si demokracie z definice zakazuje. Demokracie mimo jiné znamená, že se politika vyřizuje řečí a že se v té souvislosti musí mluvit s každým, ať se mi to líbí, nebo nelíbí. Mohou a mají se mu říkat i nepříjemné věci, ale ochota mluvit je, jak říká Lévinas, podstata míru. To samozřejmě neznamená, že by se člověk musel s každým bratřit, ale řeč nikomu upírat nesmí. Uznávám, že to někdy není lehké, ale na světě je vždycky něco za něco.
(Kdo je to komunista? in: Literární noviny č. 36, 1.9.2003, str. 5.) 03-08