LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


<<    <   114 / 114   >>  >
records: 569

Filosofování a jeho zaměření

Ladislav Hejdánek (2011)
Filosofie (filosofující myšlení) se může zásadně zabývat čímkoli, pokud nezapomíná na náležitý vztah toho, čím se zabývá, k celku; ale nemůže se zabývat vším najednou a hned. Nicméně význam a poslání filosofie je právě v tom, že se vždy zabývá něčím konkrétně situačním, tj. že se opakovaně stává kritickou reflexí určité konkrétní (ovšem nikoli jen technické, nýbrž životní) praxe a že poukazuje na nutnost jejího opravení, vylepšení nebo dokonce zastoupení a nahrazením jinou, lepší praxí. Opravdová, svého poslání si vědomá filosofická práce tedy musí nutně oscilovat dvojím směrem: musí reflektovat všechno závažnou lidskou praxi, ale musí přitom stále reflektovat také svou vlastní myšlenkovou praxi, tj. také své reflexe. Filosof, který podrobuje svým kritickým reflexím sám způsob svého myšlení, jakož i jeho pravidla, zásady a myšlenkové prostředky etc., to ovšem nemůže podnikat průběžně a zároveň s tím, jak podrobuje svým reflexím ostatní svou praxi (jakož i praxi druhých, včetně praxe myšlenkové). Musí tedy své myšlenkové zaměření resp. Svá témata a své problémy jakoby střídat, dokonce v jistém smyslu „pravidelně“ střídat. Zároveň však musí být ustavičně ve střehu, aby nepřeslechl oslovení „pravdy“, která k němu může „promluvit“ a může ho „oslovit“ kdykoli, tedy ať už se zabývá reflektováním „praxe“, tedy mimomyšlenkové praxe své i druhých, anebo kritickou reflexí vlastních reflexí.
(Písek, 111212-2.)
date of origin: prosinec 2011

Filosofování a rychlost

Ladislav Hejdánek (2012)
Jsou lidské činnosti, v nichž vůbec nejde o rychlost, nýbrž o to, aby měly kvalitu, buď aby vedly k dobrým výsledkům anebo aby samy byly provedeny co nejlépe. Aristotelés rozlišoval činnosti, které mají nějaký cíl, kterého má být jimi dosaženo, od činností, které mají cíl samy v sobě, tj. které jsou samy svým cílem. Ale toto jeho rozlišení je příliš hrubé a nepostihuje rozdíly nesouměřitelně významnější. Rychle je možno „dělat“ něco jen nacvičeně, natrénovaně, rutinně; ve filosofii je rutina spíš na škody než k užitku – není na ni žádné spolehnutí. Právě rutinu je třeba vždy znovu překontrolovávat, dokonce i tam, kde se zdá být funkční. Patočka to poněkud zjednodušeně (v omezení na jeden aspekt) vyjádřil tím, že filosofie jde kupředu tím, že couvá. Ale i z toho je patrné, že ve filosofii nemůžeme vidět nějak zvlášť pozitivně rychlost jejího postupu (resp. postupu filosofa, jeho myšlení) – couvání znamená vždycky značné zpomalení, zdržení. Ovšem takové zdržení má někdy zcela mimořádný význam a dalekosáhlé důsledky, pokud otevře nový pohled na něco, co dosud bylo skryto nebo bylo zanedbáváno. (Ovšem jsou tu podobnosti i v jiných směrech: cílem filosofování nemůže být nejen rychlost, ale ani spisování rozsáhlých traktátů, ani četnost jiných publikací, ani úspěch v jejich citovanosti, atd. atp.)
(Písek, 120529-1.)
date of origin: květen 2012

Filosofování jako „cesta“

Ladislav Hejdánek (2011)
Aktivita (tedy „výkon“) filosofování se ustavičně pohybuje od jedné křižovatky k druhé, třetí, a tak dále, vždy k další (můžeme stejným právem hovořit také o rozcestích). Rozhodnutí, kterým směrem se dát, nikdy jednoznačně nevyplývá z dosavadní „cesty“ (neboť filosofování je vždy cesta resp. cestování, jakékoli „uchopení“ a „fixace“ některé etapy takové cesty je třeba považovat jen za vedlejší produkt, jakýsi doklad, dokument o tom, kudy cesta vedla, nikoli za kus či součást té cesty samé, tedy toho vlastního cestování a jeho smyslu). Rozpoznávat, kde je cesta (po které je třeba jít dál), ale také, kde je rozcestí nebo křižovatka, nelze bez povědomosti a jisté znalosti toho, kudy jdou a kudy i v minulosti šli jiní filosofové (i myslitelé, kteří se sami za filosofy nevydávali a které ani my dnes jako filosofy v pravém slova smyslu nebereme, ale nutně je bereme vážně). Ale nikdy se nesmíme nechat bez prověřování přesvědčit druhým myslitelem, kde je třeba jít přímo dál a kde naopak je třeba zabočit a jít jiným směrem. To právě musí každý filosof vždy znovu rozhodovat sám. A v tom spočívá největší problém tzv. systematičnosti filosofování: systém filosofický (nějaké jiného filosofa“ není nikdy jen čímsi daným a konstatovatelným, ale vždycky je jen určitým způsobem uspořádaným komplexem celé řady řešení, která znamenala rozhodnutí na rozcestích a křižovatkách. A tato rozhodnutí měla většinou své možné alternativy, které není možno prostě jen chápat jako nevyměnitelné složky systému. Proto i tam, kde se někdo rozhodne pro interpretaci nějakého (obvykle velkého) filosofa či myslitele, nemůže zůstávat jen u konstatování, jak se ten interpretovaný myslitel v určitých systematických situacích rozhodl, ale musí rozpoznávat ty rozcestí a ty křižovatky, kde se rozhodoval, musí si být vědom těch alternativ, tj. jiných možností, ale musí posoudit, do jaké míry kompetentně a právem se onen myslitel na nich rozhodl tak a nejinak, a co by se mohlo stát, kdybychom se rozhodli jinak (a jaký by to mělo vliv na ostatek „systému“). Jen tak můžeme vyložit nějakého filosofa „lépe“, než rozuměl on sám sobě, a ovšem tím i jeho skutečné filosofické cestě.
(Písek, 110411-1.)
date of origin: duben 2011

Filosofie jako „zpěv rozumu“

Ladislav Hejdánek (2014)
Vědecké zásady jakoby přibližují vědy živočišným (zejména hmyzím!) instinktům v tom, že za platné se považuje jen to, co lze přesně zaměřit (cíleně „popsat“, charakterizovat) a pak neméně přesně zopakovat. Filosofie se naproti tomu podobá spíše hudbě, v níž umění přesně zahrát nějakou skladbu nikdy nemá ústit v rutinu, nýbrž chápe skladbu (nejen partituru) jako jakési mantinely, za jejichž hranicemi se má odvíjet tvůrčí akt interpretační (takže spíš než o mantinely jde o inspiraci k vlastnímu novotvoření, byť s „průvodcem“). Nikdy však ani v hudbě – a zejména pak nikdy ve filosofii – neznamená (nemá znamenat) sebe lepší živá interpretace omezení jen na tuto jednu skladbu nebo jen na tento jediný způsob či typ hry (a hudby vůbec). Ve filosofii najdeme celou řadu podobností s hudbou a s provozováním hudby, ale u jednotlivého filosofa žádáme jeho vlastní, osobní, myšlenkovou i životní integritu, a to i v případech, kdy „hraje“ (interpretuje) cizí partitury (myšlenky jiného filosofa). K filosofii bytostně náleží jakási vždy připravená pohotovost k „improvizaci“, a to dokonce i když momentálně jde o interpretaci myšlenek jiného myslitele (nesmí ovšem docházet k žádnému směšování! – máme-li rozvést své přirovnání k hudbě, např. ke koncertnímu provedení, půjde či mělo by jít spíše o dobře připravenou mistrovskou „vsuvku“).
(Písek, 140822-2.)
date of origin: srpen 2014