Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Martin Heidegger (1963)

„Čistá fenomenologie“ je „základní vědou“ fenomenologické filosofie. „Čistá“ znamená: „transcendentální fenomenologie“. Jako „transcendentální“ je však kladena „subjektivita“ poznávajícího, jednajícího a hodnoty kladoucího subjektu. Oba názvy, „subjektivita“ a „transcendentální“, naznačují, že „fenomenologie“ vědomě a rozhodně zabočila do tradice novověké filosofie, a to ovšem tak, že „transcendentální subjektivita“ nabývá fenomenologií původnější a univerzální určitelnosti. Fenomenologie podržela „prožitky vědomí“ jako svou tematickou oblast, nyní však v systematicky rozvrženém a zajištěném probádávání struktury prožitkových aktů jdoucím ruku v ruce se zkoumáním předmětů prožitých v jednotlivých aktech, a to co do jejich předmětnosti.
V tomto univerzálním rozvrhu fenomenologické filosofie mohlo nyní být vykázáno systematické místo i „Logickým zkoumáním“, která zůstávala jaksi filosoficky neutrální. Téhož roku 1913 vyšlo dílo ve druhém vydání u téhož nakladatele. Většina zkoumání byla mezitím ovšem podrobena „pronikavému přepracování“. ...
(Moje cesta k fenomenologii, př. Ivan Chvátík, in: 7410, Konec filosofie a úkol myšlení, Praha 1993, str. 41.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Fenomenologie, reflexívní filosofie, bude vědou, která se bude zabývat založením speciálních věd, problémem, na který stačí: bude nejen philosophia, nýbrž scientia prima. Ale dá si pozor, aby neupadla do hledání podstaty bytí, vědomí atd., protože nic takového není v možnostech její tématizace. Fenomenologie může z metodických důvodů klást pouze otázky po tom, co může být daností reflexe. Z povahy věci nemůže být ničím než metodou, která vede k podmínkám možnosti, aby předměty byly dány, nikoli k samému jejich bytí.
Tato námitka se dobře formuluje in abstracto, dokud konkrétně nerozebíráme předmět reflexe, totiž zkušenost. Jakmile však tento rozbor začneme konkrétně provádět, jakmile zejména začneme provádět rozbor prvopočátečních základů vědy, ukáže se nám – jako se ukázalo Husserlovi v jeho rozborech prvopočátečního založení geometrie – že intence vědy tkví v intenci života, směřující k původně životní, praktické pravdě, která potom prostřednictvím idealizací je pochopena jako aspekt, fenomén pravdy o sobě.
Z původní pravdy relativní k životu vyrůstá intence pravdy o sobě, tedy tato předpokládá onu. Pravda relativní k životu předpokládá pak nepochybně dále pravdu života, který nějak o sobě „ví“, i když to není vědění ve formě předmětné a reflektované, nýbrž praxe, která si ně/165/jak rozumí. Při konkrétním provádění úkolu reflexívního sebeujasnění jsme tedy rychle vedeni zpět k otázce: patří reflexe původně do souvislosti života předteoretického jako prostředek jeho zjasňování, které nechce být obětí vlastní interesovanosti, jako vnitřní praxe, nebo je něčím zásadně odlišným? A je-li čímsi odlišným, jak se potom vyhnout důsledku, že je skutečně branou do absolutna?
(Přirozený svět v meditaci ..., in: 6006, Přirozený svět jako ..., Praha 1970,
str. 165.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Pavel Kouba v jedné eseji své nové knížky (Život rozumění, 2014) považoval za nezbytné opětovně zdůraznit, že „fenomenologická východiska nesdílím“ (str. 122). Vlastně už ani nemá cenu nějak opakovat, že ve skutečnosti fenomenologická hlediska (raději než „východiska“) spíše radikalizuji než odmítám (nebo možná lépe: univerzalizuji). Vlastně mi jde o odmítnutí toho, co kdysi ještě před válkou a výslovně po válce v jedné přednášce odmítal Alfred North Whitehead jako omyl, totiž myšlenku „nezávislé existence“, ovšem pro mne ještě se silnějším důrazem. Izolované jsoucno, pokud nějaké připouštíme, je nutně jen virtuální, ale nikoli „reálné“, tj. není součástí světa, součástí univerza. Jsoucno, které se už součástí univerza stalo, stalo se „reálným“ tím, že začalo (mohlo začít) reagovat na své okolí a že také jeho okolí začalo (mohlo začít) reagovat na ně. A ovšem to dále znamená, že nemá smysl se tázat po „reálných“ vlastnostech atd. takového jsoucna, protože ani my, ale ani jiná jsoucna nemohou na takové jsoucno reagovat leč díky a v rámci své reaktibility. A tak na rozdíl od Husserla (a dalších fenomenologů na něho v tomto směru navazujících) nevytýkám „reálný“ svět před závorku, ale sám reálný svět považuji za ustavený a udržovaný díky reaktibilitě jsoucen, tento svět tvořících. Což vlastně neznamená nic jiného, než že všechna jsoucna jsou nejen spolutvůrci světa, jak se „jeví“ (a to nejen nám), ale že jsou také účastna na vzájemném spolutvoření všech ostatních vnitrosvětných jsoucen, která by jinak zůstala pouhou virtualitou. A proto nezůstávám ani v případě člověka a toho, jak se jemu jeví či ukazují jiná jsoucna, jen v rámci jeho subjektivity, nýbrž beru vážně v úvahu, že to, jak se mu věci ve světě jeví, je neodlučně spjato s tím, jak i prakticky na tyto věci reaguje, tedy s jeho praxí, která nutně znamená také skutečné ovlivňování aspoň některých věcí i v tom, jak „jsou“, tedy nikoli jen v tom, jak se ukazují nebo jeví. A to, jak „jsou“ ovšem nechápu, jak už řečeno, jako „jsou o sobě“, tedy odděleně, izolovaně od jiných věcí (skutečností), nýbrž v tom smyslu, jaký je výsledek onoho všeobecného a všestranného, byť neobyčejně komplikovaně strukturovaného reagování všeho na vše (čímž se snažím trochu vylepšit ono známé slovo o „všeobecné souvislosti všeho se vším“, jemuž se nedostává onoho velmi významného důrazu na to, že vedle nesčetných souvislostí tu jsou také nesčetné nesouvislosti, neboli že ty souvislosti mají jakési své úrovně a také meze).
(Písek, 141227-2.)

Martin Heidegger (1963)

A co dnes? Čas fenomenologické filosofie se zdá být ten tam. Fenomenologická filosofie se dnes pokládá za něco minulého, co je zaznamenáváno již jen historicky vedle jiných směrů. Avšak v tom, co je jí nejvlastnější, není fenomenologie žádný směr. Je to v průběhu časů se proměňující a jen tím setrvávající možnost myšlení odpovídat nároku toho, co má být myšleno. Bude-li fenomenologie takto zakoušena a uchovávána, pak může jako název zmizet ve prospěch věci myšlení, jejíž zřejmost zůstává tajemstvím.
(Moje cesta k fenomenologii, in: Konec filosofie a úkol myšlení, Praha 1993, str. 49.)

Ladislav Hejdánek ()

Nepřekročitelné meze fenomenologie jsou založeny tím, že v té podobě, jak je fenomenologie koncipována Husserlem, je stále ještě poplatná předmětnému myšlení, kterému se nepředmětná skutečnost vůbec a nepředmětná stránka pravých jsoucen trvale vymyká. Když tedy chce fenomenologie do centra svého filosofování stavět „způsob, jak každá jednotlivost, o níž máme zkušenost, nabývá svého smyslu – jinými slovy: jak se nám zjevuje, objevuje, ukazuje v tom, čím jest“ (701, in 11254), prozrazuje Patočka při své interpretaci Husserla míru vázanosti fenomenologie na jsoucna, a navíc na to, jak se jeví, tedy na jejich vnější, předmětnou stránku. Nepředmětná stránka pravých jsoucen se nejeví nikdy jako fenomén, ale musíme se jí domýšlet (a tady ostatně hodně záleží na tom, jak dalece myšlení všude tam, kde se něco jeví, je už od počátku „při tom“, nakolik myšlení intervenuje už při samotném ustavení fenoménu jako takového –nicméně to nyní necháváme stranou). A ryzí nepředmětnost se „nejeví“ vůbec, neboť sama se jako taková nezvnějšňuje, nezpředmětňuje – a to znamená dále ještě něco podstatnějšího: neukazuje se nám zejména v tom, čím „jest“. Předně tedy ryzí nepředmětnost není „něco“ ani „něčím“, a za druhé není „jsoucí“. Nepředmětné myšlení (v programu to neznamená odvrat od myšlení předmětného, nýbrž kultivaci obou druhů intencí, předmětných i nepředmětných, a to ve vzájemně vyváženém vztahu) si proto musí najít kritický přístup nejenom k tradiční metafyzice (ontologii), ale také k fenomenologii, která sama určitý významný krok ke kritice ontologie představuje. Ve skutečnosti to znamená odhalit nepřiznanou ontologičnost ve fenomenologii – a dotáhnout f. legitimně do „ontologie“. (Krouž. blok, list 87-162.) – (Praha, 870405-2.)