Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Mluvíme-li o bytí nějakého jsoucna, budeme mít na mysli celé jeho trvání od zrodu až po zánik (event. Uhynutí). Proto nemá smysl mluvit o „bytí“ v případě nepravých událostí, tj. vybraných úseků nějakého dění (nějakých vybraných procesů), kde to jsme my, kdo rozhoduje o tom, kde „je“ počátek a kde „je“ konec; o „bytí“ lze hovořit jen u pravých událostí, tj. u událostí, které jsou vnitřně sjednoceny, integrovány, a to od počátku (zrodu) až do konce (zániku). Jednotlivé momentální (okamžité) aktuální „fáze“ událostného dění budeme nazývat „jsoucnosti“; jejich „délkou“ (časovým rozsahem) se nyní nebudeme zabývat, jenom budeme pamatovat na to, že v žádném případě nejde o žádnou „bodovost“, tedy „bezčasovost“ (to proti Zénónovi, který sugestivně každého „přemlouval“, že šíp je v každém „okamžiku“ na nějakém místě, a že tam „stojí“, a tedy že „na tom místě“ neletí. Časový „rozsah“ jsoucnosti není nikdy prostě „dán“, ale je výsledkem schopnost (mohutnosti, moci) události jako celku resp. jako subjektu ji jako „okamžitou jsoucnost“ udržet v aktualitě. Tak se ukazuje, že událost musí ustavit svou integritu a udržet ji jako „svou vlastní“ svým výkonem (a k tomu si ustavuje svůj subjekt resp. sama se subjektem stává), ale kromě toho musí ustavit a po jistou krátkou dobu udržet také integritu každé ze svých jsoucností. Právě proto „délka trvání“ té či oné „jsoucnosti“ je závislá na výkonu příslušné události-subjektu, a ten nemusí být nutně stále stejný (jak se mi to aspoň jeví, ale je to zajisté věc zkoumání). Tradiční „metafyzický“ předsudek počítal s tím, že kažá „bytost“ trvá tou svou „částí“ či „složkou“, která se po celou dobu jejího trvání (života) chová jako neměnný substrát, jako „sub-stance“. Je třeba uznat jako velký pokrok, že po kritice a odmítnutí tradiční „metafyziky“ dochází k tomu, že bytí takové bytosti může být zajišťováno také jinak než nějakým „substrátem“, který se po celou dobu nemění. Mohlo k tomu dojít je zároveň s poznáním, že takové bytí musí být „aktivně“, činně vykonáváno, že není žádnou „daností“. Nyní však musíme vše domyslit: nejen bytí události jako celku, ale dokonce i každá okamžitá, aktuální jsoucnost události musí být „vykoná(vá)na“, musí být aktivně a přímo usilovně ustavena a udržena v takové vzájemné spjatosti, jaká je nezbytná pro náležité sjednocení nejen události jako celku, ale také (byť nepochybně jinak) každé její „jsoucnosti“ (kterou ovšem nikdy za „celek“ uznat a považovat nemůžeme).
(Písek, 080505-3.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Nazvěme „jsoucností“ určitého jsoucna všechno to, jak a čím se toto jsoucno v dané chvíli a na daném místě (hic et nunc) „ukazuje“. Vzhledem k tomu, že musíme počítat s tím, že se takovýmto způsobem ukazuje, i když se nedíváme, neposloucháme ani jinak nevnímáme, musíme se vždy (v každém aktuálním případě) omezit na to, co právě my jsme z toho ukazování byli schopni nějak zaregistrovat (a tím se okamžitě dostáváme do sféry či oblasti „jevení“ či „vyjevování“, kam nicméně v této chvíli nehodláme přejít). To nám však nesmí zakrýt tu základní „skutečnost“, totiž že se každé jsoucno ukazuje nikoli právě jenom nám, ale ani nikomu (a ničemu – neboť nejde jen o nás lidi, ani jenom o živé bytosti) jinému, ale že se jsoucno „ukazuje“ tak, jak to je nerozlučně spjato s „výkonem“ jeho vlastního bytí. Můžeme proto říci, že „býti“ znamená vždy také „ukazovati se“, ale že „býti“ je vždycky neskonale víc než „ukazovati se“; v „úkazu“ se sice ukazuje jsoucno, ale protože se jsoucno vždy děje a tudíž i proměňuje, ukazuje se v každé chvíli trochu jinak, takže žádné okamžité „sebe-ukázání“ nesmí být zaměňováno za jsoucno samo. Právě pro toto sebe-ukazování v dané chvíli si volíme pojmenování „jsoucnost“: to, co se hic et nunc ukazuje, není vlastně celé jsoucno (tj. jsoucno jakožto celek), ale pouze jeho určitá jsoucnost. Ovšem ani jsoucnost (tj. žádná ze jsoucností určitého jsoucna jako celku) se neukazuje po všech stránkách, a to nejen proto, že se nám tak neukazuje (tj. že se nám některé aspekty jejího sebe-ukazování nějak skrývají – nevidíme např. od nás odvrácenou momentální stránku daného jsoucna, nevidíme ani to, co je momentálně skryto pod jeho povrchem apod.), neboť to bychom zase přešli někam jinam, totiž k vyjevování), nýbrž především proto, že některé „stránky“ pravých jsoucen zůstávají trv ale nepřístupné zvnějšku, tj. nemají povahu něčeho „vnějšího“ (zvnějšněného), nýbrž jsou a zůstávají něčím „ne-předmětným“ (a proto nezpředmětnitelným). Právě ne-předmětná stránka každého pravého jsoucna je pověřena ustavením a udržováním integrity pravého jsoucna jakožto celku.
(Písek, 080506-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Rozlišovat mezi úkazem (ukazováním se) a jevem (vyjevování se) je velmi důležitý, zejména také proto, že se pak můžeme tázat, jak se může jevit něco, co se vůbec neukazuje a nemůže ukazovat. Ke každému „jevu“ („fenoménu“) náleží totiž nutně mnohé z toho, co se neukazuje: 1) především to, co se neukazuje aktuálně (např. odvrácená strana, kterou si však musíme jaksi doplnit, „do-představit“); 2) to, co se sice ukázat může, ale nikoli nám, přinejmenším nikoli při zachování úplnosti či dokonce celostnosti a „života“ či spíše „živoucnosti“ toho, „co“ se jeví vždy jako „něco“, jako „věc“, „předmět“, event. jako „bytost“, „jsoucno“; 3) vůbec nikdy se neukazuje a nemůže ukazovat „vnitřní“ (nepředmětná) stránka pravého jsoucna, neboť ta zůstává trvale „skryta“ každému přístupu zvnějšku (vlastně ovšem nejde o skrývání ani zakrývání, nýbrž o naprostou nepřiměřenost přístupu zvenčí). Chápat „věc“ jako „pravé jsoucno“ je poměrně snadné, jak se ukazuje třeba v animismu; naproti tomu ujistit se, že nějaká „věc“ (nějaký „předmět“) má nitro a je díky tomu integrována v celek, v „pravé“ jsoucno, je velmi nesnadné zejména tam, kde to nemá svou oporu v obecném povědomí (resp. v obecných zvycích a předsudcích).
(Písek, 080616-2.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Rozhodující je pochopitelně to, kdo vlastně filosofické autory čte resp. má číst; a to zase záleží na tom, pro koho filosofické texty byly napsány. Dnes jsou všechny tyto možnosti a s nimi spojené otázky smíšeny a změteny, takže se v jakémsi polo-vakuu začíná stále víc prosazovat psaní textů povinných resp. vyžadovaných pro dosažení té či oné kvalifikace (což jsou způsoby vysloveně školní). Filosofie musí být provozována či praktikována především v myšlenkových laboratořích, a o tom každý filosof podává nebo nepodává zprávu podle toho, zda to chce či nechce poskytnout ke kontrole a k diskusi svým kolegům. To se děje především v odborných přednáškách, kratších článcích a studiích, ve filosofii pak výjimečně v drobných sděleních (což je naopak mnohem běžnější třeba v přírodních vědách). Radit filosofům, jak číst texty kolegů, není ovšem cílem této poznámky. Problém, který mi tane na mysli, je jinde: jak mají číst filosofické texty na jedné straně nefilosofové, na druhé straně začínající filosofové, tedy stručně studenti. Filosofické texty se totiž píší (a mají psát) také proto, aby filosofický způsob myšlení aspoň trochu pronikal do širších, zprvu jen interesovaných kruhů. Filosofie může mít, má a dokonce má mít vliv na způsob myšlení ve společnosti. V nejširších kruzích k tomu dochází takřka výhradně pouhou mimezí, napodobováním (začíná to dětským napodobováním dospělých; malé děti jsou nejvíc schopny se přizpůsobit ve své myšlení dokonce i velmi podivným a absurdně vypadajícím myšlenkám, pokud mají jistou vnitřní konsistenci a konciznost; bohužel k nim skuteční filosofové obvykle nemají přístup anebo jen velmi omezený, takže dětí jsou nejprve „infikovány“ jen tradovanými relikty a zlomky starých a prastarých „filosofií“, tj. filosofických „pozic“, nikoli živým filosofickým myšlením). To sice na jedné straně nedovolovalo příliš „novým“ a zdánlivě nebo skutečně „absurdním“ způsobům myšlenkového uchopování určitých jinak běžných skutečností, jakož i překotnému zavádění nových způsobů myšlení do širokých kruhů (to totiž musí nutně skončit v podobách velmi povrchních ideologizací), ale na druhé straně zhusta bránilo vzít vážně jakoukoli novou myšlenku. To je však pro filosofii a filosofování tím, co je voda pro rybu: číst filosofický text nikoli z pozice odborného filosofa, ale z pozice člověka, který se o filosofii zajímá a chce se jí inspirovat, protože mu otvírá cestu k novým myšlenkám, relevantním pro jeho životní situaci, která není (nebo aspoň nemusí být) formována filosoficky (ani vysloveně ideologicky) – to znamená něco jako trénovat si své vlastní myšlení a předcházet jeho „kornatění“.
(Písek, 080616-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Pokud neurčíme, o jaký okamžik a jakou situaci nám jde (datum, čas i prostor), a pokud není předem vyjasněno, že se dotazujeme na „pravé“ jsoucno, musíme za „jsoucí“ považovat pouze a výhradně „právě teď a tady jsoucí“. Přijmeme-li toto vymezení, musíme uzavřít, že v tomto smyslu „právě teď a zde jsoucí“ není a nemůže být žádné „pravé“ jsoucno – snad s výjimkou tzv. primordiálních událostí, kterými se však nyní nebudeme zabývat. Předpokladem toho, aby vůbec mělo smysl mluvit o něčem, co je právě teď a zde jsoucí, je vztaženo k nějakému „subjektu“, jehož právě aktuální jsoucnost představuje ten rozhodující vztažný moment; není tomu tak proto, že by taková okamžitá jsoucnost byla čímsi pouze „subjektivním“, jak by někdo mohl chybně usuzovat. Okamžitá aktuální jsoucnost (přítomnost) je skutečností, ovšem parciální skutečností, „úkazem“. O jakémkoliv úkazu však lze mluvit (uvažovat atd.) pouze v souvislosti s něčím nebo někým, čemu nebo komu se „ukazuje“. Ovšem tato nezbytný souvislost má své důsledky: pro ono „něco“ nebo „někoho“ (nakonec jde vždy o nějaké „subjekty“, ovšem na různých úrovních) může takový „úkaz“ něco „znamenat“ jen tak že se mění (že je měněn, proměňován) v „jev“. Každý úkaz se však může měnit v jev pouze za předpokladu, že je subjektně integrován v jakýsi hypotetický pseudo-celek. Což ovšem znamená, že o „jsoucím“ hic et nunc vlastně nemá smysl hovořit (ani uvažovat, leda jako o extrému); jsoucí musíme vždy uvažovat v časových, nejen prostorových dimenzích (v tom tkvěla zásadní chyba karteziánské koncepce tzv. „res extensa“). Tzv. „jsoucí hic et nunc“ je tedy pouhou hypotetickou abstrakcí, navíc zatíženou těžkou chybou (totiž předpokladem „substance“, srv. substanční metafyziky); ve skutečnosti jde vždy o jsoucí v čase, tedy o bytí (chápané jako časově koextenzivní s trváním pravého jsoucna/události od vlastního počátku až po vlastní konec).
(Písek, 121111-2.)