Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2011)

Tam, kde jde v konfliktu nebo dokonce ve válce o obranu proti agresorovi, je situace relativně jednoduchá (i když často není jednoduché lidi přesvědčit, kdo tím agresorem je a kdo se opravdu jen brání – zvláště v dobách nejrůznějších masově šířených ideologií). Ale někdy je třeba označit za původce „zla“ a za rušitele a ničitele skutečného míru i někoho, na koho už si lidé dávno zvykli a kdo si jen své nelegitimní pozice a nároky „drží“. A pak to pro neznalé a naivní pozorovatele může působit i jako nová agrese, jako narušování „míru“ (rozumí se údajného, kdy se o míru jen hovoří, ale žádný skutečný mír nikde není). A situace je někdy o to složitější, že těch front je víc, protože skutečných narušitelů opravdového míru je několik, že nejsou stejně důležití a nebezpeční, a že je třeba rozpoznat, kde a proti komu je zapotřebí prosazovat a uskutečňovat mír na prvním místě. Velmi často totiž docházelo a dodnes dochází k tomu, že skuteční narušitelé opravdového míru odvádějí pozornost od sebe tím, že zdůrazňují jiné fronty boje a zápasu, ba že je dokonce uměle vytvářejí, aby právě sami sobě své pozice upevnili. Už mnohokrát různí vůdcové celých národů volili vnější válečný konflikt ve chvíli, kdy hrozil vypuknout konflikt vnitřní. Zažili jsme však i docela jinou taktiku: bylo možno nebezpečného agresora donutit se až uzbrojit k ekonomickému (i politickému) kolapsu, a údajně tak zachránit „mír“ za cenu studené války. Ale i to mělo pro naše zkušenosti svou cenu, neboť jsme poznali, že ani studená válka není ještě žádným mírem. A že mírové uspořádání v širokém měřítku ještě nemusí znamenat skutečný mír všude a pro všechny.
Se slovem „mír“ proto musíme zacházet opatrně a zejména kriticky; není mír jako mír, existuje také něco jako shnilý mír, dočasný mír (příměří), appeasement, a také potupný mír, mír z donucení atd. A tzv. „tvůrce míru“ je třeba posuzovat podle toho, o jaký mír nebo „mír“ jim vlastně jde. Zvláště pak musíme být na pozoru, když o „míru“ mluví někdo, s nímž už máme neblahé zkušenosti. Proč je tak důležité připomínat zkušenosti a vůbec zkušenost? Zkušenost zajisté může být i nepravá a nepravdivá, a proto ji nemůžeme nikdy považovat za nejvyšší a rozhodující kritérium. Na druhé straně ovšem bez zkušeností můžeme snadno podléhat naivitě, nezdůvodněnému přesvědčení a někdy dokonce falešnému nadšení. A proto ani v našem případě nesmíme zůstávat jen u vlastních, izolovaných textů o blahoslavenství, ale musíme také přihlédnout k té praxi a k těm zkušenostem toho, jehož slova byla až po řadě let uspořádána do toho tak známého „kázání na hoře“, totiž k těm zkušenostem, o kterých se rovněž dočteme v evangeliích.
(text článku pro KR; vyšlo in
(Písek, 110323-2.)

František Xaver Šalda (1931-32)

V plísni dní, které se velkou otrávené a bezútěšné, hledáš často zapomenutí u velikých starých mistrů, u silných, čestných duší, které v zbrojné kráse, pod krunýřem, nesly své přesvědčení a svou myšlenku do chladu a zloby času. Hledáš zapomenutí a nalézáš často povzbuzení a rozřešení svých en jistot, jako pod uchladlým popelem najdeš často rozžhavělý palčivý uhlík. Tak jsem nalezl ve starém Spinozovi toto vznešené slovo: „Pax est fortitudo animae.“ „Mír je statečnost duše.“ Jaká přímo božská definice! Jaký svět krásy a pravdy! Jakou žhavou jistotou dýše toto slovo! Statečnosti duše je třeba dnešním pacifistům. Ne akademického řečňování, ne chiliastického blouznění. A statečná je jen /9/ duše dělná, která má odvahu k činnosti, která se neomezuje na horlení proti válce, nýbrž jde na kořeny tohoto zla. A nalézá, že jsou v denních křivdách, v nespravedlnostech den co den páchaných a léta a léta kupených. Poslední náraz přivozuje pak již jen překypění číše; a to je právě válka. Čeliti nespravedlivostem a křivdám všedního života, den co den, hodinu co hodinu, hled, to je jediná cesta, jak udupávat válku v jejích prvních plamíncích. Ale to ovšem není možné bez celospolečenské reformy a přestavby a nejopravdovější vůle k nim a práce pro ně. Kdo nemá míru a pokoje sám ve svém nitru, nemůže jich dáti druhým. To platí nejen pro jednotlivce, nýbrž i pro země a státy. Válka není nic jiného než všechny at nespokojenost vnitřní, všechen ten rozklad a všechna ta slabost a bída a zbabělost a podlost vnitřní léta a léta skládaná a kupená, která jednoho dne vybuchne šílenstvím na vnějšek. Vnitropolitická musí býti nejprve práce opravdových pacifistů, vnitrospolečenská v plné důslednosti a závažnosti tohoto slova. Musí lučavkovitě rozkládat staré slepence obludných představ, symbolů a institucí společenských a od celly, ab ovo, budovat nové, lepší.
(S.O.S., in: Zápisník IV, Praha 1931-32, str. 8-9.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Vřele doporučuji, abychom si otázku míru a vytváření, „budování“ míru co možná nikdy nezjednodušovali. On ten mír nepřichází sám a samovolně, není nám jen nějak a někým „darován“ (a už rozhodně ne velkými mocnostmi a jejich státníky), ale musí být „vybojován“, „vyzápasen“, někdy dokonce i „vyválčen“. Pacifisté nikdy neměli a ani dnes nemají pravdu; pacifismus znamená lidské selhání, protože vždycky znamená také zradu na těch podrobených, ničených a zabíjených. Boží vláda zatím jen přichází, a zčásti už je „mezi námi“, ale chce to ještě hodně práce, ba hodně dřiny na „vytváření míru“, a někdy i hodně zápasů, hodně bojů, někdy dokonce válečných. Ačkoli se nám v minulosti ten komunistický žargon a žvanění o „boji za mír“ tak zajídal, nesmíme z vaničky vylévat i děťátko: bez boje za aktuálně přicházející království Boží a za jeho rychlejší a pevnější přicházení žádný skutečný mír nelze vybudovat. Jen si musíme dát pozor, abychom si na té „svaté válce“, které bychom se třeba i tu a tam rádi zúčastnili, nechtěli bokem něco soukromě přivydělat, jen se tak „přiživit“. Právě to je a bude tím největším problémem každého dnešního a také budoucího „boje za mír“. Blahoslavení ti, kdo se rozhodli a rozhodují pečlivě a promyšleně budovat mír, opravdový mír! Blaze jim, neboť se nenechají odradit ani nutností tu a tam postupovat tvrdě, a dokonce v krajním případě i vojensky. Ty okrajové, často jen nahodilé fenomény, na které ukazuje Ježíš, totiž že bude docházet také k rozdělení lidí (a dokonce uvnitř rodin), nás nesmí odradit. Mír totiž je nedělitelný; opravdový mír je mírem pro všechny – a nikoli jen pro některé, a nikoli jen pro většinu (natož jen pro menšinu). Perspektivou může být jen celosvětový mír – a žádné Kunvaldy! Žádné oddělené a jen sebe bránící a sebe zachraňující „oázy míru“!
(text článku pro KR; vyšlo pak in
(Písek, 110323-3.)