LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Maurice Blondel (1904)

... Metodické pochybování zůstává vědeckým jen je-li předběžné, jen když v něm, jako u Descarta, povstává celý problém, jen když dovoluje, jako v kruhu, střídavě kontrolovat údaje a řešení a ověřovat jedny druhými. Každá věda tedy není nic jiného, než perspektiva, otevřená směrem k ostatním, které kontroluje a ji/162/miž je kontrolována, ...
(Naukové výpovědi a dějiny, in: Pravda poznání a činu, Praha 1971, str. 161-62.)

Maurice Blondel (1903)

„Morálku by bylo možno vybudovat způsobem spolehlivým a nepopiratelným; ale aby mohla být aplikována, musili bychom mít nový druh logiky, která by byla zcela odlišná od té, jakou až dosud máme.“1/ V tomto Leibnizově výroku je zahrnuto přání i naděje; jeho slova naznačují skutečným, ale zanedbávaný problém, který by bylo, jak se zdá, důležité i možné vyřešit. Ale ...
(Základní princip logiky morálního života, in: Pravda poznání a činu, př. J. Kohout, H. Uhlířová a J. Sokol, Vyšehrad, Praha 1971, str.7; k tomu viz: poznámka 1/ na str. 220:)
1/ G.W.Leibnize Th. Burnettovi, Dopis ze 17/27 července 1696. Gerhard, III, 183. Leibniz v něm hovoří nejen o morálce, ale zároveň i o „politice“. Dodávám, že já ovšem hledám řešení naprosto odlišným směrem, než jakým se ubíral Leibniz, když orientoval své myšlení na algoritmickou logiku. Algoritmus nepostihne totiž nikdy nic jiného než to, co je možné nebo hotové, ne však to, co působ nebo co má být vykonáno.

Maurice Blondel (1904)

... Každá věda tedy není nic jiného, než perspektiva, otevřená směrem k ostatním, které kontroluje a ji/162/miž je kontrolována, než určitý pohled na konkrétní skutečnost, kde jedině se tyto různé paprsky mohou sejít, než střídavý rytmus života a reflexe, jednání a myšlení, které se vzájemně osvětlují, vymezují a dokazují. Dokud si věda uvědomuje, že je abstrakcí neodlučitelně spojenou s jistým myšlením a s jistým životem, z něhož se živí a jejž sama zase buduje, dotud je užitečná a na svém místě. Jakmile se však tato abstrakce začne izolovat jako abstrakce, jakmile nějaká věda ze své nezávislosti v oblasti vlastního bádání dojde k závěru jakési soběstačnosti, v té chvíli začíná obyčejnou pracovní metodu podvodně povyšovat na negativní a tyranskou doktrínu. Chtěj nechtěj dospívá k této subtilně obhroublé iluzi: věří, že je-li nezbytné a je-li na místě, aby se duchovní práce dělila, bude skutečnost rozdělena stejně jako věda.
(Naukové výpovědi a dějiny, in: Pravda poznání a činu, Praha 1971, str. 161-62.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Skutečnosti v našem světě mají jednak svůj „vzhled“, tj. nějak vyhlížejí, vypadají, nějak se ukazují a vyjevují, ale kromě toho také „jsou“: jsou totiž tím, „co“ se ukazuje a vyjevuje, co nějak vypadá či vyhlíží. V tom smyslu lze bez potíží připustit jakousi vymezenou (a ergo omezenou) oprávněnost soustředěného přístupu zvnějška, tj. ze stanoviska vnějšího pozorovatele a posuzovatele: je možno a přípustno se zabývat tím, jak „mravnost“ určité společnosti nebo vrstvy společnosti vypadá, jaké zvyky tam panují, jak se lidé v určitých situacích chovají, a tak podobně. Přesto je tento přístup a postup zkoumání a posuzování nedostatečný a v něčem problematický: víme – nebo bychom alespoň měli vědět, měli bychom si toho být vědomi – že nám v takovém případě stále něco uniká, že „skutečnost“ je složitější, komplikovanější, že pouhým přístupem zvenčí stále ještě nemůžeme dospět k pochopení celého „jevu“, že tak stále ještě nepostihujeme celý „fenomén“ mravnosti, že nejsme nijak blíž pochopení, co to vlastně je ten „mravní čin“, bez něhož vlastně nelze dost dobře pochopit ani to, co to je „mravnost“. Zkrátka a dobře: musíme rozpoznat ten základní rozdíl mezi slovy „mravný“ a „mravní“, mezi mravností a morálkou, mezi mravy a zvyklostmi. Ale nejen rozpoznat: je třeba ten rozdíl také myšlenkově (pojmově) zvládnout, pojmově jej vymezit a blíže určit.
(Písek, 111104-1.)