Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

Každá „myšlenka“ musí být (vy)myšlena, tj. musí být uskutečněna aktivitou myšlení; v tom smyslu je vždy „věcí subjektivní“. Důležité však je, abychom si zároveň také uvědomili, že žádnou (skutečnou) myšlenku nelze redukovat na pouhou subjektivitu. Jednou (vy)myšlena, stává se tato myšlenka skutečností; to za prvé, ale není to zdaleka vše. Myšlenka se totiž vždycky také vztahuje k něčemu, co není pouhou součástí subjektivity, ale co od myšlenky (a její skutečnosti) nelze oddělit: myšlenka, která se nevztahuje k něčemu takto s aktem myšlení zásadně nespojeného, nesvázaného, tedy vlastně nějak mimo sám tento akt „skutečného“, „jsoucího“, přestává být skutečnou myšlenkou (zůstává jen jakýmsi dojmem či pocitem, ale ani zde nemůžeme nají „dojmy“ nikterak nespojené s intencí, tj. nezatížené, „neznečištěné“ vztahem k něčemu, co není jejich součástí). To platí ještě významněji a bytostněji o každém „pojetí“, zejména pak filosofickém: každé filosofické pojetí je výmyslem, tj. muselo a musí být aktivně (vy)myšleno, protože nikdy nemůže jen prostě vyplývat z čehokoli již daného; a naproti tomu žádné filosofické pojetí nemůže být obviňováno ani usvědčováno z toho, že je „čirým výmyslem“, protože v každém takovém pojetí je a vždy musí být mnohé, co nezůstává pouhou jeho součástí ani složkou, nýbrž odkazuje na něco jakoby „skutečného“ nebo přinejmenším stojícího mimo toto pojetí a před ním jakoby „vně“. (Viz Aristotelés: je nesnadné s s pravou naprosto minout. )
(Písek, 120629-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Každá ucelená myšlenka může oslovovat, i když pro její důkladnější provedení je třeba ji uvést do nějakého širšího kontextu. Někdy ovšem myšlenka oslovuje v novém kontextu jinak, než jak oslovoval původně (v kontextu původním). To je dokladem toho, že myšlenka je čímsi relativně samostatným a takřka „živým“ nebo přinejmenším schopným oživení, kdykoli je myšlena. Myšlenka je vždycky něčím víc, než jako co je myšlena; aby mohla být myšlena resp. domýšlena dále, musí být uváděna do nových a nových kontextů. A v takovém případě se zároveň ukáže její „nosnost“, tj. šíře a hloubka toho, jak může v těch nových kontextech být s důsledností uplatněna (resp. dál a dál uplatňována). A protože nikdy nelze myslit jen jednu jedinou myšlenku, platí všechno to obdobně i pro každou myšlenku další, která je schopna nás také oslovit. A pak se takové myšlenky buď navzájem snášejí (tolerují), nebo se významně podporují, ale také třeba vylučují. A potom se musíme rozhodnout, pro kterou myšlenku jsme připraveni a nakloněni víc a kterou se napříště dáme vést (pochopitelně „jakoby vést“ – jde o metaforu). A tak posléze dospíváme k tomu, že vědomě a cíleně podržujeme ve svém dalším myšlení respekt jen k některým myšlenkám, ale ty že v našem pochopení začínají vytvářet jakousi malou nebo později větší soustavu, jakýsi větší soustavný pseudo-celek, „systém“, který ovšem musí být stále znovu ověřován a prověřován.
(Písek, 130505-2.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Pro posouzení nějakého myšlenkového výkonu může mít srovnávání s jakýmkoli jiným výkonem jiného autora jen pomocný ráz a funkci. Filosof se musí ve svém myšlení resp. v jeho formulacích vždycky nějak vztáhnout také ke své době, k současnému stavu filosofického myšlení a tudíž také k jiným autorům; kdyby to neudělal, zůstalo by jeho úsilí nesrozumitelné. Ale pro posouzení jeho výkonu takové srovnávání (taková komparace) zdaleka nestačí. Skutečné zhodnocení se musí vztáhnout především k tomu, čím se daný myslitel od svého myšlenkového a duchovního prostředí odlišuje, co je v něm specifické, a ovšem vždycky také, nakolik tuto svou odlišnost a specifičnost dokázal prosadit a integrovaně udržet při výkladech, týkajících se praktického resp. „skutečného“ života v dané době a dané společnosti.
(Písek, 121225-3.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Rádl často zdůrazňoval, že myšlenky se rodí z jiných myšlenek, ale to je jen zčásti pravda. Ono to vlastně platí spíš tak, že nové myšlenky nás napadají jakoby proti těm starým; jinak by šlo jen o šíření myšlenek, které už tu kolem nás jakoby „platí“, které už jsou „zaběhané“. Myšlenky se ovšem také někdy šíří „nákazou“, ale pro dnešního člověka to není moc důstojné (nebylo to takové ovšem ani dříve), když se nějakou myšlenkou nechá jen „nakazit“, místo co by ji kriticky a tedy soudně přijal – anebo odvrhl. Zejména ve vědách platí, že myšlenky, s nimiž pracujeme, mají být vždy zdůvodněné. To je nicméně zase pravda jenom částečná. Platí to, jen pokud máme k dispozici ty důvody; ovšem pak to odůvodnění nutně znamená, že ta naše „myšlenka“ vlastně není tak „nová“, eventuelně že jenom nebyla dosud známa, ale že je s těmi našimi „důvody“, které máme, slučitelná. Ale jak k tomu dochází, že nová myšlenka s těmi obvyklými a uznávanými „důvody“ slučitelná není? Odkud se pak bere taková myšlenka, která nás nutí přehodnotit i ty naše obvyklé a uznávané „důvody“? A co když potom musíme znovu promyslet a pře-myslet všechno to, co jsme až dosud myslili (nebo většinu z toho)? Poukaz k tomu, že se objevily nové „skutečnosti“, neobstojí, neboť také všechny nové skutečnosti je třeba také nově vidět (resp. uvidět), jinak nám uniknou.
(Písek, 111008-2.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Myšlenky se na sebe či k sobě nepochybně mohou („dovedou“) vztahovat, i když to stejně na první pohled mohou jen prostřednictvím aktivně myslícího subjektu. Hlavním problémem však je to, že subjekt ve svém vztahování jedněch myšlenek k druhým není žádným suverénem, který by mohl dělat cokoli. A to, jak se „správně“ jedna myšlenka vztahuje nebo má vztahovat k jiné, je pro myslící subjekt jakýmsi pokynem, návodem či spíše výzvou, a svým způsobem tedy normou či kritériem (byť nepředmětným, tj. nikoli „daným“, nýbrž „přicházejícím“ (z nepředmětnosti, tedy z budoucnosti) a ucházejícím se o provedení, uskutečnění, následování, dokonce snad až podrobení, podřízení.) Musíme tedy předpokládat, že vedle toho, jak myslící subjekt ze své strany aktivně vztahuje jednu myšlenku k druhé, je tu ještě nějaký druh vzájemného „vztahování“ či „vztažení“ již mezi myšlenkami ještě neuskutečněnými, ještě ne-myšlenými. Nazvěme tyto ještě ne-myšlené myšlenky ideami: vidím jako základní problém nového pojetí „nepředmětnosti“ jako celé sféry skutečnosti, zda a v jakém smyslu můžeme uvažovat o „jednotlivostech“ i tam, kde k žádnému typu jinak nám běžně známé integrace mnohého v něco jednotného, ještě n emůže být řeřči.
(Písek, 130703-3.)