D35 1978

1978, 6. leden, Praha. - Sdělení o roční činnosti Charty 77 a stavu lidských práv v Československu.

Je tomu rok, co se 241 československých občanů obrátilo k ústavním orgánům i k veřejnosti s Pro­hlášením Charty 77. V tomto prohlášení poukáza­li na rozpory mezi ustanoveními mezinárodních paktů o občanských právech, které v Českoslo­vensku vstoupily v platnost, a na praxi součas­né společenské moci, a oznámili, že se hodlají soustavně zasazovat o to, aby principy uzákoně­ných paktů byly ve všech oblastech života sku­tečně uplatňovány.

Ačkoli tato občanská iniciativa byla v plném souladu s články 17 a 29 Ústavy ČSSR, nejvyšší politické a státní orgány ji odmítly; proti Char­tě 77 byla z jejich rozhodnutí rozpoutána kampaň, která svým rozsahem a intenzitou nemá v posled­ních letech obdoby. Chartě 77 byly podsouvány nepřátelské cíle a nízké pohnutky; signatáři byli ostouzeni a uráženi; pracující byli nuceni Chartu 77 odsuzovat, aniž byli s jejím prohlášením ofi­ciálně seznámeni. Zároveň rozvinuly podniky, společenské organizace, úřady a bezpečnostní or­gány rozsáhlou perzekuční akci proti signatářům i mnohým občanům, kteří s Chartou 77 sympati­zovali nebo se zdráhali proti ní vystoupit.’

Tato oficiální reakce jen znovu názorně potvr­dila oprávněnost Charty 77 a pravdivost jejího zá­kladního prohlášení o tom, že občané, jejichž názory se liší od názorů oficiálních, jsou objek­tem nejrozmanitější diskriminace, že statisícům lidí je odpírána svoboda od strachu, znemožně­na veřejná kritika krizových společenských jevů, vyloučena možnost veřejné obrany proti neprav­divým a urážlivým nařčením, a že mnohá občan­ská práva jsou omezena nebo úplně potlačena faktickým podřízením všech institucí vlivným jednotlivcům.

Vzdor represím a zastrašováním, vzdor tomu, že někteří signatáři byli uvězněni a jiní donu­ceni se vystěhovat, i že oficiální orgány odmítly s Chartou o jejích požadavcích a námětech jed­nat, nepřestala žít a pracovat. V průběhu roku 1977 vydala postupně 14 dokumentů, z nichž vět­šina se zabývala situací v různých společenských oblastech z hlediska uplatňování lidských práv a občanských svobod; vydala několik sdělení; intervenovala v různých případech bezpráví. V je­jím rámci a v souvislosti s ní bylo napsáno mnoho studií, zpráv, peticí a jiných textů; některé sku­piny signatářů se obrátily k příslušným institu­cím se specifickými požadavky a náměty; jednot­liví signatáři působili v duchu poslání Charty 77 i tím, že upozorňovali na bezpráví ve svém okolí nebo že se sami bránili proti perzekucím. Doku­menty i dopisy Charty 77, jakož i další texty její existencí inspirované se spontánně šíří mezi do­mácí veřejností přesto, že bezpečnostní orgány se právě proti této neorganizované publicitě nejví­ce zaměřují. Perzekuce nedokázala zamezit ani tomu, aby se k Chartě 77 připojovali další obča­né: dnes má už 930 signatářů a pouze jediný pod nátlakem podpis odvolal.

I když konkrétních náprav vyvolaných jejím zásahem není mnoho, lze po prvním roce konsta­tovat, že Charta 77 vstoupila do vědomí naší spo­lečnosti jako ozdravující prvek. Oživila požadavek občanských svobod a posílila pocit lidské důstoj­nosti; naznačila, že jsou cennější věci, než jaké nabízí konzumní pojetí života; že existují hod­noty, které stojí člověku za to, aby jim něco obě­toval. Připomněla, že důstojnost a svoboda ne­jsou něčím, na co mohou lidé jen pasivně čekat, ale že si je musí jako vždy v dějinách sami vydo­bývat. Věcným, legálním a důsledným způsobem práce pokouší se Charta 77 vnést do našeho veřej­ného života nový model odpovědného občanské­ho postoje. Signatáři Charty 77 přitom nikdy ne­zaujímali pózu zachránců společnosti a nikoho nenutili, aby je následoval; za svou pravdu ruči­li jen svou vlastní existencí.

Myšlenky Charty 77 a především způsob, jímž na ni společenská moc reagovala, vyvolaly přiro­zeně zájem zahraniční veřejnosti a získaly Char­tě 77 podporu mnoha svobodomyslných lidí v ce­lém světě.² To pomohlo upevnit na mezinárodním fóru poznatek, že prohlubování práv a svobod je­dince je předpokladem skutečného prohlubová­ní mírové spolupráce národů. I československá vláda si musela v konfrontaci s tímto poznáním uvědomit, že respekt k uzákoněným občanským právům je pro naši zemi jedinou alternativou, nechce-li jít proti směru světového vývoje a oci­tat se ve stále hlubší izolaci.

Obrácením pozornosti k otázce lidských práv a ke konkrétním případům jejich porušování a ohlasem doma i v zahraničí přiměla Charta 77 nepřímo i oficiální místa, aby věnovala lidským právům více zájmu. To lze sledovat jak ve zvýše­né publicitě, které se problematika lidských práv ve sdělovacích prostředcích těší, i když zatím pře­vážně obhajující současný stav; tak i v některých dílčích pokusech o faktickou nápravu poměrů (jako např. určité zmírnění diskriminační praxe při loňském přijímání na střední školy nebo úle­vy v diskriminační kulturní politice, i když byly poskytovány za veřejná vystoupení proti Char­tě 77). Společenská moc sice Chartu 77 dál odmí­tá a její stoupence pronásleduje, ale zároveň už musí s její domácí i zahraniční autoritou počítat.

Přes tato aktiva nemůže být Charta 77 se svým postavením spokojena. Publicistické kampaně proti ní sice skončily, ale na bezprostředním vzta­hu společenské moci k ní se bohužel nic nezmě­nilo.

Charta 77 vychází z principu zakotveného i v Ústavě ČSSR a v obou mezinárodních pak­tech, že každý občan je spoluodpovědný za vývoj společnosti i za respektování občanských i lid­ských práv v naší zemi i ve světě. Své poslání cha­rakterizovala jako úmysl vést v oblasti svého pů­sobení konstruktivní dialog s politickou a státní mocí zejména tím, že bude upozorňovat na různé konkrétní případy porušování občanských práv, navrhovat řešení, předkládat různé obecnější ná­vrhy, působit jako prostředník v případných kon­fliktních situacích.

Těchto legálních a konstruktivních cílů se Charta drží a v souladu s nimi odesílá Federál­nímu shromáždění, ČNR, vládě ČSSR, vládě ČSR i dalším státním orgánům své dokumenty. Nikdy se nenechala vyprovokovat hysterickým tónem kampaní, které byly proti ní vedeny, a nikdy ne­převzala jejich demagogické metody. Přesto zů­stávají její přípisy nezodpovězeny, čímž státní orgány mimo jiné porušují ústavou přikázanou povinnost návrhy občanů „včas a odpovědně vyři­zovat“. Jedinou složkou moci, která se Chartou 77 trvale zabývá, jsou orgány Státní bezpečnosti, případně prokuratury; a to přesto, že se tím sta­ví nad samu ústavu. Bez zákonného podkladu je např. varování Generální prokuratury mluvčím Charty 77 z 31.1.1977, a tím i všechna rozhodnutí soudů opřená o toto stanovisko.³ Žádný zákonný ani věcný důvod nemá ani celoroční aktivita StB, zaměřená proti Chartě 77. V jejím rámci byly pro­vedeny stovky výslechů a sepsány tisíce stran pro­tokolů, uskutečnily se desítky domovních pro­hlídek, mnoho osob bylo zadrženo, sledováno a nejrůzněji osobně omezováno, někteří signa­táři dokonce měli a mají trvalý policejní dohled. (To všechno už muselo stát československé obča­ny miliony Kčs!) V rozporu s oficiálním tvrzením, že proti Chartě 77 je postupováno pouze „politic­kými prostředky“ a že není předmětem trestní­ho stíhání, bylo dne 6.1.1977 - v den, kdy StB pro­tiprávně zmařila předání Prohlášení Charty 77 ústavním činitelům - zahájeno trestní stíhání proti „neznámému pachateli“ pro podvracení re­publiky podle § 98 tr. z. (čj. OS - 0011/02-77), je­hož je většina zmíněných akcí StB součástí a kte­ré je proto trestním stíháním Charty 77.* Nebylo dodnes zastaveno, dává orgánům Bezpečnosti tr­valou možnost provádět proti signatářům Char­ty 77 nejrůznější úkony a kdykoli se může stát podkladem žaloby.⁵ Nepřetržitý zájem StB o prá­ci Charty 77 a soukromí jejích signatářů je spo­jován - často pod přímým vedením pracovníků StB - se širokou škálou dalších perzekucí; desít­ky signatářů dostaly a další průběžně dostáva­jí výpověď ze zaměstnání; mnozí byli vyloučeni z ROH a jiných společenských organizací; mno­hým byly na čas i trvale odňaty řidičské průka­zy a telefonní stanice; někteří jsou vystěhováni z bytů; mnohým není doručována zahraniční i domácí korespondence, atd. atd. StB se při­tom pokouší různými způsoby rozeštvat signatá­ře Charty 77 navzájem; některé se pokouší odvrá­tit od Charty 77 lákavými nabídkami; některé se pokouší naopak přimět k emigraci; proti někte­rým konstruuje nepodložené kriminální obvině­ní; některé se snaží prostě nervově vyčerpat.

Všechny tyto akce, jimiž se Charta 77 podrobně zabývala v různých svých dokumentech, jsou ne­jen nezákonné a nemorální a poškozují vážnost našeho státu ve světě, ale navíc se míjejí cílem: jen znovu potvrzují pravdivost dokumentu Char­ty 77; vyvolávají odpor v obyvatelstvu a signatáře jen utvrzují v oprávněnosti jejich postoje i v od­hodlání pokračovat v práci.

Po prvním nelehkém roce bude Charta 77 dál plnit, co si předsevzala ve svém základním pro­hlášení: legálním způsobem se zasazovat o re­spektování lidských práv v Československu. Bude nadále upozorňovat na nezákonnosti a bezprá­ví a předkládat své návrhy a podněty k jejich nápravě.

Charta 77 přitom trvá na požadavcích, které formulovala už v dubnu 1977 a v jejichž splnění spatřuje východisko k řešení společenských pro­blémů, jimiž se zabývá:

• uvést československý právní řád do souladu s uzákoněnými pakty (včetně zrušení všech ve­řejných vyhlášek a nařízení, které jsou s nimi v rozporu) a posílit tak skutečnou právní jisto­tu občanů;

• splnit usnesení Federálního shromáždění z 5.4.1977,⁶ jež ukládá poslancům sledovat dodr­žování zákonnosti; prakticky umožnit všem ob­čanům, aby mohli předávat zastupitelským sbo­rům své stížnosti na porušování právního řádu; ty odpovědně řešit a vyloučit všechny tlaky, kte­ré nutí občany k bezpráví mlčet;

• propustit z vězení všechny občany, kteří byli nebo jsou stíháni proto, že uplatňovali svá práva zaručená ústavou a uzákoněnými mezinárodními pakty;

• uznat podle čl. 41 Mezinárodního paktu o ob­čanských a politických právech příslušnost Vý­boru pro lidská práva posuzovat plnění meziná­rodních paktů ve státech, které je ratifikovaly, a přiznat tím otázce lidských práv, že je věcí všech lidí;

• zveřejnit oba uzákoněné mezinárodní pakty nákladem, který by odpovídal poptávce, a umož­nit veřejnou diskusi o jejich dodržování v naší zemi;⁷

• volat k odpovědnosti ty pracovníky sdělova­cích prostředků, Bezpečnosti a jiných orgánů, kteří zneužili svého postavení k šíření nepravd, k nepřípustnému nátlaku na občany, organizace a soudní, správní a jiné orgány s cílem poškozo­vat ty, kdo využívají zákonných práv a angažují se proti mocenské svévoli. Skutečným motivem takového zneužívání moci není údajná snaha chránit společenské a státní zřízení, ale pouze strach ze svobodné diskuse a kritiky, na něž by doplatili právě porušovatelé zákonů;

• zastavit všechny nezákonné policejní a jiné perzekuce Charty 77 a o jejích námětech a stíž­nostech jednat s jejími mluvčími a dalšími sig­natáři na příslušných politických a státních mís­tech - a nikoli ve vyšetřovnách StB jako dosud.

Přijetí těchto požadavků by znamenalo důleži­tý příspěvek ke zdravému rozvoji naší společnosti a zároveň by bylo jedinou skutečně důstojnou od­povědí státní moci na iniciativu občanů.

prof. dr. Jiří Hájek, DrSc. Marta Kubišová

dr. Ladislav Hejdánek mluvčí Charty 77

^ čsds, Sb. Charta 77. - strojopis, průpis.

1 Srv. D7 (3. února 1977) s přílohami, D8 (15. 2. 1977), D14 (25. 4. 1977), D16 (30. 5. 1977).

2 K prvnímu výročí Charty 77 byla 1. 1. 1978 v New Yorku vy­dána Petice 78, nazývaná též Exilová Charta, jíž se 17 or­ganizací českého a slovenského exilu (Rada svobodné­ho Československa, Čs. poradní sbor v západní Evropě, Čs. národní sdružení v Kanadě, Čs. národní rada svobod­ného Československa, Ústředí čs. organizací v Austrá­lii a Novém Zélandě a d.) přihlásilo k Prohlášení Char­ty 77. Petice v šesti bodech žádala obnovu nezávislosti a suverenity vlasti a odchod cizích vojsk, dodržování ob­čanských a politických práv v zemi, upuštění od perze­kuce chartistů a občanů žádajících repektování záko­nů a mezinárodních smluv, revizi všech právních norem porušujících či omezujících Helsinské dohody, a aby Vý­bor pro lidská práva při OSN i všechny signatářské stá­ty Helsinské dohody požadovaly od vlády ČSSR hlášení o úpravě právních předpisů a dodržování všech závaz­ků vyplývajících z Helsinských dohod. Petici 78 podpo­řilo na 156 tisíc emigrantů. Po skončení podpisové akce předali Petici 78 Výboru pro lidská práva OSN členové Rady svobodného Československa J. Papánek a O. Ram­bousek. Text Petice 78 byl zahrnut do ofi ciálních steno- grafi ckých záznamů Kongresu USA Congressional Re- cord (28. 1. 1978); česky České slovo (Mnichov), roč. 25, 1978, č. 1, s. 6-7.

3. Viz D7 (3. 2. 1977) a poznámky k němu.

4. Usnesení o zahájení trestního stíhání ve věci Charty 77 ze 6. a 11. ledna 1977 viz přílohu 7.

5. Trestní stíhání podle usnesení z ledna 1977 bylo zastave­no až usnesením Správy vyšetřování StB 11. 11. 1980 s odů­vodněním: „Krátce po zjištění existence Charty 77 nebyly zjištěny další rozhodující skutečnosti, které by nasvěd­čovaly tomu, že tzv. Char ta 77 získala mezi občany dal­ší stoupence. Vliv uvedené činnosti na veřejnost nena­byl valného významu a postupem času zanikl. I když v lednu 1977 šlo o činnost, která vykazovala nemalý stupeň nebezpečnosti pro společnost, v současné době vzhledem k společenské situaci v ČSSR je nepatrná.“ (AMV, V-33766MV, sv. 1, l. 5-6. Ve skutečnosti trestní stíhání signatářů Char ty trvalo až do listopadu 1989, právně však bylo zdůvodňováno zástupnými trestný­mi činy, z nichž byli signatáři Charty 77 obviňováni a a za které byli odsuzování.

6. 7 Oba pakty byly zveřejněny v březnu 1989 ofi ciálním Vý­borem čs. veřejnosti pro lidská práva a humanitární spo­lupráci in: Mezinárodní dokumenty o lidských prá­vech a humanitárních otázkách. Praha, Melantrich 1989. Výbor byl vytvořen 10. 12. 1988 na tzv. Fóru čs. ve­řejnosti, jehož svolavatelem byl Ústřední výbor Národ­ní fronty a Čs. sdružení pro Spojené národy při příleži­tosti 40. výročí Všeobecné deklarace lidských práv.

7. Plné znění: Charta 77. Rok 1978. Samizdatový sborník, s. 1-2 • Informace o Chartě77, č. 1 (1.-14. ledna 1978), s. 1 • Listy, roč. 8, č. 2 (duben 1978), s. 48-50;

8. Zkráceně: In: Zpravodaj Čechů a Slováků, 1978, č. 2, s. 3-5.

9. Komentář: ÚSD, sb. RFE, pol. blok S-218 (9. ledna 1978) a S-219 (10. ledna 1978).