Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Homér ()

Těmito slovy se modlil, jej vyslyšel Apollón Foibos.
Sestoupil z olympských výšin a kráčel rozezlen v srdci,
na plecích luk měl a toulec, jenž na obou koncích byl krytý.
Na plecích rozhněvaného hned šípy začaly řinčet,
kdykoli sám se pohnul. Bůh přicházel podoben noci.
Nato opiodál lodí si sedl, pak vypustil střelu.
Strašný se rozlehl zvuk, jak vystřelil stříbrným lukem.
( , Ílias, př. Rud.Mertlík, Odeon, Praha 91980, v Odeonu 1, str. 8.)

Homér ()

(bůh přichází jako noc)
… . ό δ´ ήϊε νυκτι εοικώσ.
…; and his coming was like the night.
I, 47
(6268, The Iliad, Loeb, Cambridge (Mass.) + London 1978, p. 6 + 7.)
Těmito prosil slovy – i slyšel ho Apollón Foibos:
S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci,
lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol.
Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod,
s plecí rozhněvaného. – I kráčel podoben noci.
Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku;
hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil.
I, 44-49
(0629, Ílias, př. O.Vaňorný, J.Laichter, Praha 31942, str. 4.)

Homér ()

(bůh přichází jako noc)
Těmito slovy se modlil, jej vyslyšel Apollón Foibos.
Sestoupil z olympských výšin a kráčel rozezlen v srdci,
na plecích luk měl a toulec, jenž na obou koncích byl krytý.
Na plecích rozhněvaného hned šípy začaly řinčet,
kdykoli sám se pohnul. Bůh přicházel podoben noci.
Nato opiodál lodí si sedl, pak vypustil střelu.
Strašný se rozlehl zvuk, jak vystřelil stříbrným lukem.
( , Ílias, př. Rud.Mertlík, Odeon, Praha 91980, v Odeonu 1, str. 8.)
Adventus (přicházení) Homér
… . ό δ´ ήϊε νυκτι εοικώσ.
…; and his coming was like the night.
I, 47
(6268, The Iliad, Loeb, Cambridge (Mass.) + London 1978, p. 6 + 7.)
Těmito prosil slovy – i slyšel ho Apollón Foibos:
S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci,
lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol.
Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod,
s plecí rozhněvaného. – I kráčel podoben noci.
Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku;
hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil.
I, 44-49
(0629, Ílias, př. O.Vaňorný, J.Laichter, Praha 31942, str. 4.)

Homér ()

… . ό δ´ ήϊε νυκτι εοικώσ.
…; and his coming was like the night.
I, 47
(6268, The Iliad, Loeb, Cambridge (Mass.) + London 1978, p. 6 + 7.)
Těmito prosil slovy – i slyšel ho Apollón Foibos:
S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci,
lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol.
Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod,
s plecí rozhněvaného. – I kráčel podoben noci.
Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku;
hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil.
I, 44-49
(0629, Ílias, př. O.Vaňorný, J.Laichter, Praha 31942, str. 4.)

Milan Šimečka (1988)

Gorbačov nabídl lidem svobodu, mají jí teď tolik, že jim přetéká z hrnce. Snad jen devadesátiletí starci se mohou upamatovat na tolik svobody. Ruský lid se ovšem ptá, zda není lepší vodka nebo cukr. Reformátoři to mají ve východní Evropě špatné. Dostávají se obvykle ke slovu, až když předcházející garnitura vymrskala hospodářství a rozkradla, co se dalo. Reformátoři povolí otěže, lidé si vydechnou, /31/ a protože už je nikdo nebije po hubě za kritiku vrchnosti, říkají hlavně, že za diktátora byl větší pořádek, člověk dostal řádně svůj příděl a není známo, že by se kdy vykolejily vlaky nebo se dokonce potopily atomové ponorky. Je tomu tak na celém světě, že diktátoři nechávají za sebou snědený krám, rozvrácenou mravnost, rozšířenou zločinnost a lží zakrytou skutečnost; svoboda přichází obvykle dosti otrhaná a v rukou toho příliš nenese. Vítají ji jenom ti, kteří znají její hodnotu, ti druzí se po čase diví, že je tak obtížná, náročná a nepohodlná. U nás se naprosto výjimečně dostavil příslib svobody v roce 1968 v poměrném pořádku a poměrném dostatku. Proto ho asi všichni pokládali za tak nebezpečný. Jinak, co si pamatuji, se část našeho skvělého lidu vždy domnívala, že si vybírá mezi svobodou a vepřovou, a proto s oblibou naslouchala vtipu o dvou psech, kteří se potkávají na polsko-československých hranicích, jeden si běží zaštěkat a druhý se běží nažrat. Mnohokrát jsem slyšel vést tyto řeči a tajně jsem se styděl, většinou i mlčel, protože vysvětlování očividného faktu, že svoboda je v jistém ohledu předpokladem blahobytu a jeho rozumného užívání, je strašně komplikované a ne vždy úplně průkazné.
(7247, Konec nehybnosti, Praha 1990, str. 30-31)