Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ozeáš ()

7Nebo lid můj ustrnul na svém odvrácení se ode mne, a ač ho k Nejvyššímu volají proroci, však žádný ho neoslavuje.
Ozeáš 11, 7
(6630, Biblí svatá, podle kralického vydání z r. 1579-1593, s. 782.)

Ozeáš ()

5Protož otesával jsem je skrze proroky, i zbil jsem je řečmi úst svých, aby soudů tvých světlo vzešlo. 6Nebo milosrdenství oblibuji a ne obět, a známost Boha více nežli zápaly.
Ozeáš 6, 5-6
13Z obětí darů mých obětují maso a jedí, ale Hospodin neoblibuje jich. Protož jižť
zpomene na nepravost jejich, a vyhledávati bude hříchů jejich, že se oni do Egypta navracují.
Ozeáš 8, 13
(6630, Biblí svatá, podle kralického vydání z r. 1579-1593, s. 779 a 780.)

Ozeáš ()

10Kdo jest moudrý, porozuměj těmto věcem, a rozumný poznej je; nebo přímé jsou cesty Hospodinovy, a spravedliví choditi budou po nich, přestupníci pak padnou na nich.
Ozeáš 14, 10
(6630, Biblí svatá, podle kralického vydání z r. 1579-1593, s. 782.)

Jan Patočka (1952)

V čem nyní spočívá podstatný nedostatek, podstatný prohřešek mytického vědomí? Především nikoli v tom, že dělá v čase kvalitativní rozdíly, podstatné césury; nikoli v tom tedy, že se pozvedá z mrtvé šedi, z nesmyslného trvání a opakování toho, co běžně a bez otázek se považuje za neodvratně reálné; nikoli v tom, že rezignuje úplně, jako ti, kdo trpí naprostým nedostatkem jakékoli důvěry v možnost obnovy života, ať se tato jejich rezignace tváří blazeovaně, nebo pateticky. Toto falešné opakování, falešná perpetuita, je stav, jemuž chybí skutečná věčnost; je vyhýbáním před výzvou pravé budoucnosti.
Ani v tom nespočívá prohřešek mytického vědomí, že klade budoucnost na nepravé místo do časového světa; neboť místo minulého /136/ prasvěta, který je ovšem pro mytické vědomí nejvíce charakteristický, může mytické vědomí položit pouhým přesunutím akcentů budoucí, eschatologický svět, svět, v němž najdou vyplnění lidské a často příliš lidské touhy, v něm mytická pradoba, prasvět, nabývá svého symetrického protějšku.
Není třeba spatřovat tento mytický nedostatek v tom, že vůbec klade do času něco více než naši lidskou odpověď na bezpodmínečnou výzvu, že se snaží učinit souměřitelným to, co je celou svou podstatou incommensurabile? A nespočívá pak vskutku pravý lidský prožitek času v aktu víry, který zároveň vidí realitu v jejím střízlivém rouše, beze vší idealizace a bez iluzí o našich schopnostech uchopit se jí v jejím celku, a nespouští ze zřetele absolutní požadavek a jeho nesouměřitelnost?
(Čas, mýtus, víra, in: Péče o duši I, Praha 1996, str. 134; původně Křesť. revue XIX, 1952, č. 3-4, str. 135-36.)