Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

sv. Pavel ()

2. Tesal.
13Stále musíme děkovat Bohu za vás, bratří milovaní od Pána, že vás Bůh jako první vyvolil ke spáse a posvětil Duchem a vírou v pravdu, 14abyste měli účast na slávě našeho Pána Ježíše Krista; k tomu vás povolal naším evangeliem.
2. Tes 2, 13-14
(pzn.: v řečtině genitiv !)
(6646, Bible, Bibl. společnost v ČSR, 1990, NZ, str. 187.)

sv. Pavel ()

3Byliť jsme zajisté i my někdy nesmyslní, tvrdošíjní, bloudící, sloužíce žádostem a rozkošem rozličným, v zlosti a závisti bydlíce, ohyzdní, vespolek se nenávidíce. 4Ale když se zjevila dobrota a láska k lidem Spasitele našeho Boha, 5ne ze skutků spravedlnosti, kterou bychom my učinili, ale podle milosrdenství svého spasil nás, skrze obmytí druhého narození, a obnovení Ducha svatého, …
Tit 3, 3-5
(6630, Biblí sv. podle vyd. 1579-93, Kutná Hora 1940, NZ str. 221.)

sv. Pavel ()

1.Kor.
26Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; 27ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; 28neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – 29aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem. …
1. Kor 1, 26 – 29
(6646, Bible, Bibl. společnost v ČSR, 1990, NZ, str. 158.)

Ladislav Hejdánek (2002)

Příklad různých způsobů provedení určitého hudebního díla a náš důraz na to, že cílem není a nemůže být jen návrat ani restituce toho, co si tvůrce při své práci myslel a co zamýšlel, nýbrž že musí jít o nové provedení díla samého, které umělce už dokonce při jeho tvůrčí práci inspirovalo a vedlo, může být ovšem aplikován také na čtení každého díla slovesného (literárního), a – oč nám vlastně od počátku šlo – na každé dílo myslitelské, zejména pak filosofické. Mimořádného významu tato myšlenka nabývá tam, kde máme k dispozici jen zlomky kdysi napsaných textů, které pro naše první čtení nejsou ničím víc než pouhá disiecta membra, jakýmsi neuspořádaným shlukem vět nebo někdy i částí vět, jimž zjevně chybí původní kontext. Nejexponovanějšími texty jsou tzv. zlomky předsókratovských myslitelů. Mám za to, že právě v tomto případě není vůbec možné zůstávat jen u přísně vymezeného úkolu nic k zachovaným „zlomkům“ nepřidávat a nic z nich neubírat, jen posuzovat váhu toho kterého textu (izolovaně, eventuelně pouze v souvislosti s ostatními zachovanými zlomky téhož autora). Tyto zlomky opravdu promluví teprve v kontextu, který s sebou přinášíme; ten může a dokonce má být náležitě zdůvodněn, ale to není otázka předpokladu porozumění, nýbrž teprve dodatečně reflexe našeho vlastního výkladu, který musí být nejprve proveden (a dávat smysl) a pak teprve prověřován a eventuelně zdůvodňován a podpírán, anebo naopak zpochybněn nebo dokonce shledán nedržitelným a tedy odložen přinejmenším k (dosud) nevyřízeným aktům. Právě v interpretaci takových „zlomků“ jsme konfrontováni s úkolem nezůstávat jen u (přečteného) textu, nýbrž přednostně se orientovat na to, co jím bylo (a je) míněno – a co tedy není jeho součástí (ani po nejbedlivější „filologické“ analýze, která musí stále zůstávat v těsné spjatosti s textem). Pro filosofickou interpretaci – a to nejen zlomků, ale i větších studií, ba rozsáhlých traktátů a možná celého autorova díla – nemůže a nesmí být zachovaný text ničím nepřekročitelným; víme, že i největší autoři, vrcholní myslitelé se mohou dopouštět (a dopouštějí se) přehmatů. Většinou jde ovšem o drobná přehlédnutí, která mohou být nejen omluvena, ale také opravena. Ale protože každý, i nejhlubší myslitel je poplaten některým dobovým omezení, dokonce předsudkům, a nejen jednotlivým, ale začasté „paradigmatickým“, znamená skutečné, do hloubky jdoucí porozumění a v opravdovou, „věrnou“ interpretaci přecházející pochopení i rozsáhlých a důkladných děl jejich převedení do více nebo méně pozměněných kontextů, jež nebyly vlastními kontexty vykládaného autora. Právě proto nemůže vposledu platit Kantovo vymezení práce „historiků filosofie“ v tom smyslu, že mají zaznamenat, co se ve filosofii stalo. Právě o historii filosofie platí, že téměř nikdy není definitivně uzavřena žádná její epocha, žádný významný krok, učiněný v danou dobu, ale že sama „minulost“ není ve filosofii nikdy docela hotová, tj. docela minulá, ale že se v jistém smyslu a rozsahu děje vždy ještě dlouhé poté, co se pro „historiky“ starého typu už celé odehrála a skončila. (Písek, 010417-1.)

sv. Pavel ()

28A jakož sobě málo vážili známosti Boha, takž také Bůh vydal je v převrácený smysl, aby činili to, což nesluší, 29jsouce naplněni vší nepravostí, zlostí, smilstvem, nešlechetnostrí, lakomstvím, plní závisti, vraždy, svárů, lsti, zlých obyčejů, 30utrhači, pomluvači, Boha nenácvidící, haliví, pyšní, chlubní, nalezači zlých věcí, rodičů neposlušní, 31nemoudří, smluv nezdrželiví, beze vší lítosti, neukojitelní a nemilosrdní. 32Kteřížto vědouce o tom právu Božím, že ti, kteříž takové věci činí, hodni jsou smrti, avšak netoliko ty věci činí, ale i jiným též činícím nakládají.
Řím 1, 28-32
(6630, Biblí sv. podle vyd. 1579-93, Kutná Hora 1940, NZ str. 154.)