LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Clifford D. Simak (1952)

...a život je dar, o který je třeba /15/ pečovat, a ne něco, co je třeba vybojovat od ostatních živých věcí.
(7533, Prstenec kolem slunce, Praha 1995, str. 14-15.)

Clifford D. Simak (1952-53)

Jednoho dne tmu prozkoumáme, ale teď ne.
Nesmrtelnost bude pomocným nástrojem – a to je vše. Jednoduchým, obyčejným nástrojem.
Co je v temnotě za ústím jeskyně?
Lidská nevědomost o tom, čím je člověk nebo proč existuje, jak vznikl a jaký je jeho účel a jeho konec. Staré, věčné otázky.
Snad bude moci člověk s nástrojem nesmrtelnosti tyto otázky zodpovědět, snad porozumí ukázněnému pokroku a strašné logice, která utváří a pohybuje vesmírem hmoty a energie.
Další krok může být duchovní, může jít o nalezení a porozumění duchovnímu modelu, podle kterého se řídí celý vesmír. Může člověk nakonec nalézt, ve své veškeré poníženosti, univerzálního Boha – Božstvo, které nyní lidé uctívají ve své nevědomost a silné lidské víře? Najde nakonec člověk alespoň představu o božství, která bez ptaní a slovíčkaření vyplní strašnou lidskou potřeb u víra – tak zřejmě a neomylně, jako nyní existují otázky a pochyby; nalezne člověk představu o božství a lásce, s níž se bude moci ztotožnit tak, že nebude potřebovat víru, ale ta bude nahrazena poznáním a nekonečnou jistotou?
A pokud se člověk zbaví smrti, pomyslel si Vickers, a jestliže se brána smrti uzavře pro poslední zjevení a vzkříšení, potom musí člověk určitě n anuit odpovědi. Nebo se z něho stane ztracená, plačící věc navždy putující mezi galaximi ...
(7533, Prstenec kolem slunce, Plzeň 1995, str. 198-99.)

Ladislav Hejdánek (2000)

Ve všech jazycích najdeme v pozoruhodné analogii dvojice slov, označujících významné životní směry, významná životní zaměření, rozhodující druhy praxe a stěžejní typy lidských vlastností. Stojí za to se poohlédnout po etymologických kořenech a souvislostech oněch dvojic. V češtině došlo ke zcela mimořádnému etymologickému sjednocení celé dlouhé řady slov, která svými významovými souvislostmi zasahují nejrozmanitější obory a dokonce úrovně skutečností a činností, kolem rozlišení prostoru, terénu, ale také tělesné rozprostraněnosti atd.atd., na směr či stranu „pravou“ a „levou“ (eventuelně a asi původně „nepravou“). Docela zvláštní dvojicí je protiva „čistý“ a „nečistý“, kde rozpětí významů se klene od prosté tělesné čistoty přes čistotu rituální až po čistotu mravní, myšlenkovou a duchovní. Základní rozdíl této dvojice od dvojic výše zmíněných (pravý – nepravý, spravedlivý – nespravedlivý, právo – bezpráví atd.) spočívá v tom, že čistota (čistotnost) se může stát obsesí, aniž by rozlišení mezi čistým a nečistým mělo samo v sobě nějaký korektiv (korigováno může a dokonce musí být odjinud, z jiné perspektivy). Právě proto není tato dvojice stejně závažná a má mnohem menší důsažnost, neboť kromě jiného její metaforické významové momenty zřetelně ztrácejí na zřetelnosti a přesnosti. Nečisté myšlení může být chápáno opět v různých významových zaměřeních – může jít o nečistotu logickou, myšlenkově koncepční či dokonce strategickou, ale také o nečistotu mravní apod. A tak se ukazuje, že z filosofického hlediska nelze na této dvojici stavět podobným způsobem, jak to dovoluje ono hnízdo dvojic, spojených s etymologickým základem rozlišení na stranu pravou a levou (nepravou).
(Písek, 000430.)

()

Ve všech jazycích najdeme v pozoruhodné analogii dvojice slov, označujících významné životní směry, významná životní zaměření, rozhodující druhy praxe a stěžejní typy lidských vlastností. Stojí za to se poohlédnout po etymologických kořenech a souvislostech oněch dvojic. V češtině došlo ke zcela mimořádnému etymologickému sjednocení celé dlouhé řady slov, která svými významovými souvislostmi zasahují nejrozmanitější obory a dokonce úrovně skutečností a činností, kolem rozlišení prostoru, terénu, ale také tělesné rozprostraněnosti atd.atd., na směr či stranu „pravou“ a „levou“ (eventuelně a asi původně „nepravou“). Docela zvláštní dvojicí je protiva „čistý“ a „nečistý“, kde rozpětí významů se klene od prosté tělesné čistoty přes čistotu rituální až po čistotu mravní, myšlenkovou a duchovní. Základní rozdíl této dvojice od dvojic výše zmíněných (pravý – nepravý, spravedlivý – nespravedlivý, právo – bezpráví atd.) spočívá v tom, že čistota (čistotnost) se může stát obsesí, aniž by rozlišení mezi čistým a nečistým mělo samo v sobě nějaký korektiv (korigováno může a dokonce musí být odjinud, z jiné perspektivy). Právě proto není tato dvojice stejně závažná a má mnohem menší důsažnost, neboť kromě jiného její metaforické významové momenty zřetelně ztrácejí na zřetelnosti a přesnosti. Nečisté myšlení může být chápáno opět v různých významových zaměřeních – může jít o nečistotu logickou, myšlenkově koncepční či dokonce strategickou, ale také o nečistotu mravní apod. A tak se ukazuje, že z filosofického hlediska nelze na této dvojici stavět podobným způsobem, jak to dovoluje ono hnízdo dvojic, spojených s etymologickým základem rozlišení na stranu pravou a levou (nepravou). (Písek, 000430.)

Clifford D. Simak (1952)

„Není žádný čas,“ pravil Hezekiah. „Ne ve smyslu normálního lidského chápání času.. Neexistuje nepřetržitý časový proud, ale čas je uzavřen v závorkách, kdy druhá násladuje za první. A protože nejsou sekundy, taková věc neexistuje, samozřejmě čas nelze měřit.“
... /193/ ...
Hezekiah řekl, že není žádný čas. V normálním lidském myšlení neexistuje taková věc jako čas. Čas je uzavřen v závorkách. A každá z jeho závorek obsahuje jedno stadium vesmíru, které je v poměru k lidskému chápání tak obrovské, že rychle svádí k nemožnosti celé si ho představit.
A čas samotný? Čas je nikdy nekončící prostředek, rozprostřený do budoucnosti i minulosti – mimo to[ho], že není žádná budoucnost a minulost, ale nekonečná řada závorek, táhnoucí se na dvě strany, kde každá závorka je jedním stadiem Vesmíru.
Na staré Zemi existovaly spekulace o cestování časem, o vracení se do minulosti nebo o cestách do budoucnosti. A teď Vickers věděl, že to nelze, že tentýž časový okamžik zůstane navždy uzavřen uvnitř všech závorek, že lidská Země prochází od doby svého vzniku stejnou bublinou jednoho časového okamžiku a že ve stejném okamžiku také zemře a nezbude z ní nic.
Samozřejmě lze cestovat v čase, ale nebude ani včerejšek ani zítřek. Ale pokud se držíte určitého časového smyslu, můžete prorazit z jedněch závorek do druhých. A když tak učiníte, nenaleznete včerejšek ani zítřek, ale jiný svět.
A to bylo přesně to, co udělal, když roztočil vlčka, vyjma toho, že vlček s tím neměl co dělat – byla to pouze pomůcka.
(7533, Prstenec kolem Slunce, Laser,? 1995, str. 193.)