LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Paul Ricœur (1980)

Ce qui m´a souvent étonné chez Heidegger, c´est qu´il ait, semble-t-il, systématiquement éludé la confrontation avec le bloc de la pensée hébraïque. Il lui est parfoi arrivé de penser à partir de l´Evangile et de la théologie chrétienne; mais toujours en évitant le massif hébraïque, qui est l´étranger absolu par rapport au discours grec, il évite la pensée éthique avec ses dimensions de relation à l´autre et à la justice, dont a tant parlé Levinas. Il traite la pensée éthique très sommairement comme pensée de valeur, telle que la pensée néo-kantienne l´avait présentée, et ne reconnaît pas sa différence radicale avec la pensée ontologique. Cette méconnaissance me semble parallèle à l´incapacité de Heidegger de fair le „pas en arrière“ d´une manière qui pourrai permettre de penser adéquatement toutes les dimensions de la tradition occidentale. La tâche de repenser la tradition chrétienne par un „pas en arrière“ a´exige-t-elle pas qu´on reconnaisse la dimension radicalement hébraïque du christianisme, qui est d´abord enraciné dans le judaïsme et seulement après dans la tradition grecque? Pourquoi réfléchir seulement sur Hölderlin et non pas sur les Psaumes, sur Jérémie? C´est là ma question. (Note introductive, in: 5349, Heidegger et la question de Dieu, Paris 1980, p. 17.)

Viktor Fischl (1993)

Vaše próza Kuropění se odehrává v podstatě na katolickém půdorysu.
Kuropění je knížka, kterou mám ze všeho, co jsem napsal, nejraději, je nejlyričtější z mých románů. V Kuropění se najde nejvíc z mého světového názoru, z mé teologie, chcete-li. Hledal jsem nejobecnější způsob diskuse o věcech věčných, o Pánubohu, o víře. Je Pánbůh? Není Pánbůh? V Kuropění není jediné jméno, které by odkazovalo na konkrétní místo. Šlo mi o to napsat knihu, která má platnost nadlokální… Zná ovšem vesnici z moravsko-slovenského pomezí, a ta je katolická. I proto je kněz Baltazar, jedna z hlavních postav románu, katolík. Mám určitý estetický obdiv ke katolictví. Katolické svátky a rituály se mi líbí a rád se na ně dívám. Hluboký vztah mi však chybí, nic mi to neříká. Je to hezké. Nábožensky mám daleko blíž k evangelismu.
(Nepřestat se ptát. Rozhovor s Viktorem Fischlem, in: Liter.noviny č. 51-2, 23.12.1993, str. 10.)

Viktor Fischl (1991)

… Filosofický čas je tedy velkolepý čas koexistence, který sice nevylučuje „napřed“ a „potom“, ale převrstvuje je ve stratigrafickém řádu. Toto je nekonečné dění filosofie, která sice prochází svými dějinami, ale nelze ji s těmito dějinami zaměňovat. Život filosofů, stejně jako vnější život jejich díla, se řídí běžnými zákony následnost; jejich vlastní jména však koexistují a září buď jako světelné body či stránky, které se k nám neustále navracejí jako mrtvé hvězdy, jejichž světlo je živější než kdykoli předtím. Filosofie je dění, a nikoli historie+ je to koexistence rovin, a nikoli postupné střídání systémů.
(7188, Co je filosofie ? přel. M. Petříček, Praha 2001, str. 54.)

Viktor Fischl (1993)

Která osobnost vás v období dospívání podstatně ovlivnila?
Člověk, který mě ovlivnil snad nejvíc ze všech, byl evangelík, český bratr Jaroslav Šimsa. Jako student jsem v Praze bydlel v YMCA a on byl generálním sekretářem akademické YMCA. Už v septimě jsem se poprvé zúčastnil letního tábora YMCA, kde jsem poznal řadu evangelických českobratrských osobností, které na mě měly hluboký vliv. To byli vážní věřící lidé – Emanuel Rádl a Josef Lukl Hromádka. Hromádka byl pro mě příliš ohebný, přizpůsobivý. Jak se později ukázalo, jeho přizpůsobivost šla až k poválečné spolupráci s komunisty. Kdežto Rádl byl člověk mého vkusu. Obdivoval jsem ho osobně a do dnešního dne všechno, co vím z filosofie, vím od Rádla z jeho přednášek, které jsem navštěvoval, přestože jsem studoval práva a později sociologii. Ale Rádl byl pro mě trochu příliš drsný, příliš tvrdý a přísný člověk. Nejlidštější ze všech byl právě Jaroslav Šimsa. To byl starší bratr, se kterým jsem mohl mluvit o všem. V té době jsem začal psát. První verše jsem publikoval, když mi bylo šestnáct sedmnáct; vyšly v literární revui Cesta (redigoval ji Miroslav Rutte). K vydání první knížky mi pomohl Šimsa. Znal se s tiskařem F.J. Müllerem, vydavatelem bibliofilií, a ten vydal v roce 1933 moji sbírku básní Jaro. V roce 1936 mi vyšly dvě další knížky: Kniha nocí a Hebrejské melodie. (Nepřestat se ptát. Rozhovor s Viktorem Fischlem, in: Liter.noviny č. 51-2, 23.12.1993, str. 10.)