LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jan Štěpán (1998)

význam mnohoznačná sémantická kategorie uvažovaná v kontextu „v. jazykového výrazu“, přičemž jazykovým výrazem může být slovo, sousloví nebo věta jednoduchá i složená, ne však nadvětná struktura jako je např. úsudek: 1. U ↑G. Fregeho /438/ je v. (v něm. Bedeutung) totéž jako ↑denotát, totiž reálný či abstraktní objekt odpovídající uvažovanému jazykovému výrazu a jím označený; 2. V čes. úzu odpovídá v. jazykového výrazu jak denotát, tak ↑smysl toho výrazu, příp. obojí, tedy to, co příslušný jazykový výraz označuje, nebo (v nevylučovacícm smyslu) to, co vyjadřuje. V této souvislosti nepřipadá v úvahu (spíše pragmatická) interpretace termínu v. jako dopad èi dosah. Naznačená podvojná povaha v. nevyčerpává všechny v úvahu přicházející typy „předmětů“, které může výraz reprezentovat jako svůj v. Tyto možnosti jsou čtyři a každá přináší jisté potíže : v lze chápat jako předmět reálného světa, což je ale důsledně splněno pouze u vlastních jmen ; dále v. může být předmět myšlenkového světa mluvčího, čímž se likviduje intersubjektivita a prakticky vylučuje komunikace ; další a v současné době převládající koncepce považuje v. za předmět světa bidejí (dle ↑Platóna), tj. abstraktní entitu dosažitelnou rozumovým poznáním, existence takového světa ovšem představuje zásadní fil. problém ; a podle poslední koncepce v. není předmět, ale pouze parafráze výrazu, jiný jazykový obrat, tedy v. nepřekračuje meze jazyka a důasledně vzato veškerá realita se redukuje na jazyk. Třetí pojetí v. se ukazuje jako nejadekvátnější i nejvýhodnější mj. i proto, že jako příslušná abstraktní entita se uvažuje prostě ↑množina (buď přímo jako v. nebo jako explikace v.), což je objekt fil. neutrální, nezávislý na fil. východiscích.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 437-8.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk objektový jazyk, který je předmětem daného zkoumání. Toto zkoumání však nelze provést v samotném j. o., k tomu potřebujeme nějaký jazyk vyšší úrovně, bohatší než j. o., v němž lze vypovídat o j. o.; teprve v něm lze definovat ↑syntax, příp. ↑ sémantiku j. o. Viz též ↑metajazyk.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk znaková (↑znak) dorozumívací soustava, prostředek formulace myšlenek a lidské komunikace. J. těsně souvisí s myšlením, je však spíše následkem a produktem myšlení než jeho příčinou. Je nejvhodnějším nástrojem sdělování myšlenek, skutzečně efektivní komunikasci však často znesnadňuje (bez záměru uživatele j.) expresivní nedostatečností, příp. nepřesností (oproti myšlení). Vedle j. přirozeného (zvukového či psaného; ↑j. přirozený) existuje též ↑j. vědecký, ↑j. formalizovaný (matematika, logika) nebo umělé j. různých druhů (programovací jazyky, esperanto apod.).y
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

symbolika logická souhrn znaků symbolického jazyka logiky. Je to několik kategorií ↑symbolů, z nichžb se podle určitýchn pravidel tvoří výrazy formálního ↑jazyka logiky. V logice se užívá
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 392.)

Ladislav Hejdánek (2008)

J. B. Kozák opakovaně ironizoval Leukippovo a Démokritovo chápání „atomů“ jako toho, co už dále nelze dělit, rozřezávat, rozsekávat, jako pojetí „řeznické“. Proč? To, co dělá řezník, dělá vlastně s již mrtvým tělem nějakého zvířete (mohli bychom k tomu s ohledem na dávnou praxi připojit i samo zabíjení zvířete). Kozák tím chtěl naznačit, že to, k čemu při stále pokračujícím dělení a rozsekávání skutečností tohoto světa posléze dospějeme, je už něco docela jiného než to, co jsme začali rozsekávat. Jinak řečeno, tu skutečnost, od které jsme vyšli, jsem vlastně už dávno ztratili. Z toho vyplývá, že ono původní pojetí starověkých atomistů už dnes nelze obnovovat či oživovat ani po největších úpravách a opravách. Pokud dnes budeme chtít mluvit o „individuích“ nebo „atomech“, musíme je pojmout jinak, totiž tak, že je budeme pojímat jako něco, co nelez děli, rozsekávat ani rozřezávat, aniž bychom to zničili. Hromady a hromadné pohyby a procesy zajisté v tomto světě existují, a ty nemají ovšem takovou povahu, že bychom je rovnou ničili, když od nich část odebereme nebo když je rozdělíme až na „jednotliviny“. Ale v žádném případě nemůžeme počítat s tím, že by něco jednotlivinám předcházelo. Proto musíme jako jednotliviny nebo skrumáže či hromady jednotlivin chápat všechno, s čím se v tomto světě setkáme. Zároveň však musíme vědět, že žádné „pouhé hromady“ vlastně také neexistují, neboť i to, co považujeme za pouhou hromadu, představuje jakousi množinu nižších „individuí“, která na sebe nějak reagují. A právě na způsobu tohoto vzájemného reagování jednotlivin na sebe, tj. jedněch na druhé, záleží, zda výsledkem bude „pouhá“ hromada (jak se to může jevit), anebo nějaká vyšší, organizovaná „jednotka“, tj. nějaké „individuum“. A protože každé individuum musíme chápat jako něco, co nějak vzniká, postupně se uskutečňuje („roste“ nikoli jen ve smyslu zvětšování) a posléze končí, eventuelně se rozpadá na nějaká nižší individua, tedy jako událostné dění, jako „událost“, musíme vyloučit, že by v nějakém (jakémkoli) smyslu mohlo někdy a někde jít o nějaké „předudálostné“ dění, a tím méně o nějaké „předindividuální události“.
(Písek, 081201-3.)