LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Karel Čapek (1920)

V denním životě označuje se slovem "pravda" něco neobyčejně nepříjemného a hrubého. "Říci někomu pravdu" znamená obyčejně vynadat mu; kdo se honosí, že každému "poví pravdu", praví tím o sobě, že je hrubián, který vás na místě s rozkoší urazí, třeba jste mu docela nic neudělali. Zčistajasna vám sdělí svůj zajímavý psychologický postřeh, že jste povrchní panák nebo bezcharakterní chlap, cítě přitom libě svou slovanskou upřímnost a pozorovací dar; ba, cítí v tom obzvláštní chutnou zásluhu, že je tak otevřený, bezohledný jako pravda sama, bez pokrytectví jako samo svědomí. Nikdy k vám nepřistoupí, aby vám drsně a bezohledně řekl, že máte dobré srdce nebo hlubokou duši; je skutečně až ku podivu, že pravda musí být vždycky ponurá a náramně nemilá; jinak by to snad ani pravda nebyla. – Vůbec pravda má jaksi špatnou pověst v životě. Říká se "luzný klam" a "krutá pravda"; nikdy se neříká "tvrdý klam" a "luzná pravda". Snad je to zdůvodněno mnohými špatnými zkušenostmi; avšak pravdu nedělají jen zkušenosti, nýbrž také víra, a žádné špatné zkušenosti nevyvracejí doposud víru, že pravda může nakonec být něco daleko přívětivějšího a blaženějšího než klam. Byť už tolikrát opadaly luzné klamy a zůstala jen tvrdá skutečnost, můžeme ještě doufati, že opadají také tvrdé klamy a zůstane jen luzná skutečnost. A věru nebylo by lhostejné pro výchovu světa, kdyby běhali po světě lidé bezohledně pravdymilovní a chytali za knoflík špatné chlapy, aby je drsně ujistili: "Poslyšte, já vám to řeknu rovnou do očí; vy jste dobrý chlap, ale děláte všechno, jako byste jím nebyl; nezapírejte, je to pravda." A snad by tím sama skutečnost získala něco dobrého. Pravda se sice řídí podle skutečnosti, ale ještě lepší je, řídí-li se skutečnost podle pravdy. Nejlepší jsou pravdy, ze kterých se může skutečnost něčemu dobrému naučit.
(6673, Kritika slov – O věcech obecných etc., Praha 1991, s. 47 – XXXII.)

Karel Čapek (1937)

... Když Masaryk mluví, referuje o tom, co myslí; referuje věcně, střízlivě, pokud možno stručně, a dává pozor, aby se nenechal unášet slovy. Obyčejně myslíme kuse, ale vypovídáme o tom celými, souvislými větami; vyslovujeme víc, než jsme skutečně mysleli. Proti tomu Masaryk hledí nejdřív domyslet myšlenku; výpověď musí počkat, nebo aspoň nebude předbíhat myšlení. Tempo, vazby i skladba jeho řeči jsou určovány tou neustálou prací myslivou; není tu ani automaticky běžící slovní mechanism, ani náhlé jiskření nápadů zrozených ze střetnutí slov; pomalu, slovo za slovem, za přemítavých prodlevů vzniká mluvená věta. Taková věta není hotový formální a logický kadlub, do kterého se naleje trocha toho myšlení; nýbrž myšlení si teprve razí slovní cestu, zastavuje se, váhá, prodírá se kupředu svým vlastní směrem. Masarykova věta má být čtena pomalu, ne jedním dechem; dejte si s ní na čas, a vydá vám nejenom svůj celý smysl, ale i osobní přízvuk a duchovní typus toho, jenž ji vyslovil.
(0272, Hovory s Tomáš Garrigue Masarykem, Borový, Praha 1937, str. 328.)

Karel Čapek (192)

Slovo se ujme spíše než myšlenka a také má více veřejného vlivu. Proto není docela zbytečno psát kritiku slov. Omyl, hloupost nebo lež nezačínají myšlenkou, nýbrž už slovem. A jelikož dále užíváme slov daleko častěji a účinněji nežli myšlenek, měla by mít kritika slov dvojí úkol: 1. kritizovat obsah slov, 2. kritizovat užití slov; neboť obé se naprosto nekryje.
(Kritika slov, in: V zajetí slov, Praha 1969; předml., str. 13.)

Karel Čapek (1932/33)

Ano, správně: opět jeden případ ztráty paměti, zase jedna z těch literárních amnesií, kterým vděčíme za tolik romantických a dojemných novel. Krčím s vámi rameny nad touto nikoliv už neobvyklou zápletkou, ale nemohu si pomoci; má-li náš hrdina zůstat Neznámý, je nutno zrušit jeho identitu a odebrat mu jeho papíry, vypárat monogramy a zejména, pane, zejména odklidit jeho paměť, neboť paměť je látka, z níž je v nás utkána naše vlastní totožnost. Vyhlaďte svou paměť, a budete člověk, který spadl s nebe, jenž nepřichází odnikud a neví, kam má namířeno; budete Případ X. Člověk, který ztratil paměť, se podobá člověku, který ztratil vědomí; i kdyby jeho mozek nadále byl jasný a normální, je to, jako by opustil půdu skutečnosti a žil mimo ni; vězte, že bez paměti by pro nás nebylo ani skutečnosti.
(Povětroň, in: 2396, Hordubal-Povětroň-Obyčejný život, Praha 1956, str. 238.)

Karel Čapek (192)

A snad by tím sama skutečnost získala něco dobrého. Pravda se sice řídí podle skutečnosti, ale ještě lepší je, řídí-li se skutečnost podle pravdy. Nejlepší jsou pravdy, ze kterých se může skutečnost něčemu dobrému naučit.
(Kritika slov, in: 3427, V zajetí slov, Praha 1969; kap. XXXII, str. 75.)