Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Neuvěřitelné se stalo skutkem: Rusové si zopakovali starý scénář, tentokrát v Zakavkazí. A to právě v srpnu, kdy si po celý rok připomínáme Pražské jaro a sovětskou invazi; a také přímo v době konání Olympijských her. Je to zkouška, co všechno jim bude dovoleno? Už se vzpamatovali a potřebují vzbudit nějaké nadšení doma? Nebo jim jde o něco většího? Mají zprávy – nebo aspoň podezření (to mají ovšem vždycky), že Američané chystají něco v Iránu – a oni chtějí být u toho? Zdá se, že si jsou téměř jisti tím, že Bush na konci svého funkčního období už nemůže podniknout v zahraničí nic razantního? A jsou si nepochybně jisti tím, že ani státy EU se zase na ničem nedohodnou. Co by je mohlo ještě zastavit? V Sarajevu 1918 stačilo sedm výstřelů – a začala první světová válka. Mnichov dokázal, že Společnost národů je nejen bezmocná, ale že evropské hlavní mocnosti chtějí znovu akceptovat nacistickou agresi a že jsou připraveni něco obětovat, pokud oni budou moci zůstat v klidu (tj. pokud to nebude nic stát je samé, což ovšem byl omyl). Německo-sovětský pakt ukázal, jak obě strany myslí a jednají velmi podobně; jak Francii, tak i Anglii se falešný appeasement nevyplatil, ale prodražil. Likvidace Polska ze dvou stran už musela znamenat válku, ale Spojené státy stále ještě zůstávaly stranou, dokud nebyl bez vyhlášení války napaden Harbour a neutrpěly obrovské ztráty na životech vojáků a námořníků i na vojenském i civilním materiálu. Bude dnes schopen nějaký státník státnicky myslet dekády dopředu? Kdo bude dnes ochoten (a dost pevný v kramflících) Rusy varovat a zastavit? Cožpak se lidé nejsou schopni z dějin vůbec nijak poučit?
Po mém soudu nejde o Gruzii resp. o tzv. odštěpená území (i když na tom Rusko pracovalo již dlouhé roky a šetřilo si to pro vhodnou příležitost; v čem je ta dnešní příležitost vhodná? – to mi trochu uniká; chtělo být tímto nesmyslným způsobem Rusko při tom, když Čína ukazuje světu svou mohutnost – všichni připomínají olympiádu v Berlíně). Jistě nejde vposledu ani o druhou linku ropovodu, která jde přes Gruzii – to bude jen vedlejší zisk. Řekl bych, že jde o Irán ( a ovšem o celou tu ostatní sféru kolem); Rusové nechtějí promeškat příležitost, dojde-li k nějakému konfliktu. No, uvidíme. Byla by tu malá (ale bohužel asi zcela nereálná) naděje, že Čína připomene, za jakých okolností kdysi po třikrát předala obrovská území carskému Rusku. Bude-li Rusko chtít restituovat nějakým způsobem svou minulou sféru vlivu a odvolávat se, že to přece byla jejich sféra, tak to může udělat Čína podobně a může chtít Velký kus dálné Sibiře zpátky. No jo, ale to už jsou jen fantazie.
(Písek, 080810-1.)

Karl Jaspers (1958)

Man wird russisch-totalitäre Politik immer falsch beurteilen, wenn man nut nach den Regeln der Machtpolitik zwischen Staaten denkt. Diese Regeln sind nicht aufgehoben, vielmehr von den Russen raffiniert gehandhabt, aber einem Absoluten unterworfen, das die einzelnen politischen Handlungen nach jenen Rageln allein nicht berechnen läβt. Nur die Tatsachen der russischen /189/ Politik durch Jahrzehnte können uns belehren. Die politischen Argumentationen gehen ins Endlose, wenn man die einfachen Grundlinien der groβen Politik des Totalitären nicht jeden Augenblick gegenwärtig behält.
Das totalitäre Ruβland will nur eine Weltordnung, die Welteroberung ist mit dem Ziel der Universallösung totaler Herrschaft. Es will also keine Weltordnung, sondern ist die Macht, die vorläufig jede Weltordnung, eine vom Abendland ausgehende Weltordnung freier Staaten, zerstören möchte. Es setzt uns unter den vielleicht heilsamen Druck: Nur wenn das Abendland rein und wahrhaftig durch eine Selbsterneuerung auf den Weg gelangt, der eine Weltordnung in Freiheit für alle ermöglicht, kann es sich selbst behaupten.
6758, (Atombombe und die Zukunft des Menschen, München-Zürich 1982,
S. 188-89.)