LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Sirach ()

30Neodporúj pravdě nižádným obyčejem, a za klam svého neumění styď se. … 33 Až do smrti zasazúj se o pravdu, a Pán Bůh bojovati bude za tebe.
Sirach, 4, 30-31
(7437, Apokryfy, překlad Kralických, Praha 1952, str. 220.)

Sirach ()

20Nesnadnějších věcí nad chopnost svou nezpytuj nesmyslně, a k čemuž nepostačuje síla tvá, toho nevyhledávej nemoudře. 21Cožť poručeno, o tom přemyšlúj pobožně; není zajisté potřebí tobě skrytých věcí očima spatřovati. 22Zbytečnými řečmi svými daremně se nezaměstknáv ej. 23Neboť více ukázáno jest, nežli rozum lidský chopit může.
Sirach, 3, 20-23
(7437, Apokryfy, překlad Kralických, Praha 1952, str. 218.)

Martin Heidegger (1931)

Je tedy třeba u Aristotelovy definice jako domnělé triviality vydržet a ukázat ji v jejím bytostném obsahu. Když si tento požadavek byť jen na okamžik skutečně ujasníme, vidíme, že Aristoteles, a tak i každá [82] filosofie, nám zůstane uzavřen, jestliže jej nepřekonáme ve směru jeho vlastních východisek a otázek. Máme-li toho dosáhnout, pak zřetelně uvidíme, jak je tento úkol troufalý. Zajisté. Ale filosofování také nikdy nebylo nic jiného než největší troufalost, jíž se na sebe samu odkázaná existence člověka odvážila.
Je tedy třeba Aristotela překonat; nikoli směrem kupředu, ve směru pokroku, nýbrž ve směru zpátky, ve směru původnějšího odhalení toho, co Aristoteles uchopil. Tím je dále řečeno: nejde o vylepšování definice, o nezakotvené rozumování nad jednotlivými neživotnými pojmy, nýbrž toto zpětné překonávání je v sobě zároveň úsilí, jímž se opět dostáváme ke skutečnosti, která v pojmech, pro tradici odumřelých, tajně vládne. Zda se nám zde tento nesmírný úkol podaří či nepodaří, je druhá otázka. Postačí i to, když při tomto úsilí alespoň zakusíme, že jsme příliš slabí a příliš nepřipraveni takový úkol zvládnout. Může tak být vzbuzeno alespoň to, co k troufalosti filosofování patří stejnou měrou a o čem není zapotřebí dále mluvit: úcta před skutečnými výtvory ducha.
(Aristotelova Metafyzika IX, 1–3, přel. Iv. Chvatík, Praha 2001, str. 68–69.)

Sirach ()

30Moudrosti skryté a pokladu zakopaného, jaký jest užitek obojího? 31Lepší jest člověk, kterýž skrývá nemoudrost svou, nežli ten člověk, který skrývá moudrost svou.
Sirach, 20, 30-31
(7437, Apokryfy, překlad Kralických, Praha 1952, str. 234.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Důraz na význam Patočkových textů z doby „Negativního platonismu“ (a tomu blízké) se často setkává s námitkou, že sám Patočka tuto celou problematiku opustil anebo aspoň ponechal nevyužitou („nevyčerpanou“). Na to lze celkem snadno a právem odpovědět poukazem na to, co Heidegger (r. 1931) říká ve svém výkladu IX. knihy Aristotelovy Metafyziky: „Je tedy třeba Aristotela překonat; nikoli směrem kupředu, ve směru pokroku, nýbrž ve směru zpátky, ve směru původnějšího odhalení toho, co Aristoteles uchopil.“ (Ve Chvatíkově překladu, 2001, na str. 63.) Navázat na Patočku nemusí totiž znamenat jít tím směrem, kterým se on sám vydal, nýbrž nechat se hluboce oslovit třeba jen jednou fází jeho filosofování a vydat se jejím směrem, i když sám Patočka se tím směrem nakonec nevydal a nechal tu cestu nějak nevyužitou. Lze ostatně poměrně snadno prokázat, že Patočka ten směr uvažování, kterým se vyznačují texty z uvedené doby „Negativního platonismu“ (tedy z konce války a z let nejblíže dalších), vůbec naprosto neškrtl a nevymazal, ale že se příležitostně vyjadřuje způsobem, dost přesvědčivě dokládajícím, že si to vše ponechává jako zatím nevyužitou možnost na nějakou budoucí příležitost. (U Patočky lze něco takového s užitkem podniknout zejména také proto, že on sám nebyl vůbec dogmatický ve svém vyjadřování a dokonce ani v přijaté terminologii, ale často psal – zejména své poznámky a nápady – spíše pod dojmem a i vlivem toho, co právě přečetl; a Patočka četl hodně, zvláště v době, kdy byl v FÚ AV s poměrně bohatou knihovnou.) Právě proto si plným právem lez klást otázku, kam vlastně Patočka směřoval, nebo ještě lépe: za čím směřoval, oč usiloval, čím se nechal inspirovat a vést ke svým formulacím. A pokud to pochopíme, může „z milosti chvíle“ dojít i k tomu, že to díky své situovanosti a také díky jinému okamžiku pochopíme nejen jinak, ale třeba i lépe. Je tedy takto možné nějakého – i velkého – myslitele překonat jen tak a díky tomu, že na něho navážeme, a lze na něho navázat jen tak a opět díky tomu, že jej překonáme, byť jen docela málo. Neboť pokud jej nepřekonáme aspoň trochu, vlastně na něho ani nenavážeme, ale jen ho opakujeme, napodobujeme, citujeme ...
(Písek, 140418-1.)