LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Aristotelés (-384-324)

Tedy většina nejstarších myslitelů se domnívala, že počátkem všech věcí jsou jenom počátky ve způsobě látky. Neboť to, z čeho se skládá všechno, co jest, a z čeho původně vzniká, kdežto podstat trvá a mění se jenom ve svých vlastnostech, jest podle jich prvkem a počátkem jsoucna. Proto míní, že nic nevzniká ani nezaniká, kdežto se ona prapodstata stále udržuje, jako ani o Sokratovi neříkáme, že prostě vzniká, když se stává krásným nebo vzdělaným,anebo že zaniká, když těchto vlastností pozbývá, poněvadž podmět, Sokrates sám, trvá dále. A tak ani z ostatních věcí nic nevzniká ani nezaniká. Neboť tu musí býti nějaká prapodstata buď jedna nebo více než jedna, z čeho ostatní vzniká, kdežto ona sama trvá.
Ale o počtu a bližším určení takového počátku nemají všichni stejné mínění. Thales, původce takového filosofického směru, praví, že jest jím voda – proto se také vyjádřil, že prý země jest na vodě -; podnětem k tomuto mínění mu snad bylo poznání, že se všechno živí něčím vlhkým a že samo teplo z něho vzniká a jím žije – to však, z čeho všechno vzniká, jest počátkem všeho -. Proto tedy asi dospěl k tomu mínění a dále ještě proto, že semena všech věcí svou přirozenou povahou jsou vlhká, a že počátkem přirozené vlhkosti jest voda.
Někteří pak míní, že talkový názor o přírodě měli již také velmi dávní naši předkové, kteří nejprve přemýšleli o božských věcech. Neboť původci vzniku učinili Okeana a Tythyu a vodu jako to, při čem bozi přísahají, nazývajíce ji jako básníci Styx; nejctihodnější totiž jest to, co je nejstarší, a přísaha je něčím nejctihodnějším. Dá se scie těžko zjistiti zda právě tento názor o přírodě jest původní a starý, ale dostačuje, že prý se Thales o první příčině tak vyjádřil.Neboť Hippona by asi sotva někdo pokládal za hodna, aby byl počítán k těmto mužům, a to pro malou cenu jeho způsobu myšlení.
(0176, Metafysika, př. K. Kříž, Praha 1946, str. 40 – 41; Met. I, 3, 983b.)

Aristotelés (-384-324)

V Ethice jsem vyložil, jaký je rozdíl mezi uměním a věděním a ostatními sourodými pojmy. Na tomto místě pojednávám o věci proto, abych ukázal, že tak zvanou moudrost všichni pokládají za vědu, jejímž předmětem jsou první příčiny a počátky. Proto se zdá, jak již dříve bylo řečeno, že člověk zkušený jest moudřejší než ti, kdo mají jenom nějaký vjem, odborný znalec že jest zase moudřejší než lidé zkušené, vedoucí než prostý dělník, a že vědám theoretickým náleží moudrost ve větší míře než vědám poietickým. Je tedy zjevno, že moudrost jest věda, jež vykládá jistý druh příčin a počátků.
(0176, Metafysika, př. K. Kříž, Praha 1946, str. 36; Met. I, 1, 981b-982a.)

Aristotelés (-384-324)

… A přece každou jednotlivou věc udržuje to, co je jejím dobrem.
(7358, Politika II, př. Milan Mráz, Praha 2004, str. 31 – II, 1261b14-15.)

Aristotelés ()

Vyzkoumati pravdu jest jednak nesnadné, jednak snadné. Známkou toho jest již to, že nikdo jí nemůže úplně dosíci, ani se jí zcela chybiti, ale že každý dovede alespoň něco říci o přirozené povaze věcí, takže jednotlivec k ní sice nepřispívá buď ničím anebo jen málo, ale máme-li zřetel k výrokům všech dohromady, vzniká určité množství poznatků. A tak zdá-li se, že je tomu tak, jako říkáme v přísloví „kdo by se chybil brány“, jest snadná, máme-li v jisté míře celek, nemůžeme-li se však dodělati části, a naopak. Avšak příčina její nesnadnosti, jež se projevuje dvojím způsobem, není snad ve věcech, nýbrž v nás. Neboť jak se k dennímu světlu chová zrak netopýří, tak se rozum naší duše chová k tomu, co svou přirozeností jest ze všeho nejzřejmější.
(O176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 66-67 – kniha II, začátek.)

Aristotelés (-384-324)

Všechno, co je právo a co bezpráví, rozlišuje se dvojím způsobem, jak podle dvojího druhu zákona, tak podle osob, na nichž se páše.
Zákonem nazývám jednak zákon zvláštní, jednak obecný, povšechný. Zvláštním jest ten, který si každé společenství zvlášť pro sebe stanovilo, a to ať je nepsaný nebo psaný ; obecným jest ten, jenž má základ v lidské přirozenosti. Neboť, jak asi každý tuší, jest přirozené obecné právo a bezpráví i tam, kde není vzájemného společenství, ani dohody, jak na př. zřejmě naznačuje i Sofokleova Antigone, že i při zákazu podle práva pohřbila Polyneika, poněvadž je to požadavek práva přirozeného :
„To nežije jen včera nebo dnes,však věčně, aniž víme, kdo je dal.“ A tak se vyjadřuje i Empedokles o zákazu, že se nic živého nesmí zabíti, neboť to prý neplatí u jedněch jako právo, u druhých jako bezpráví,
„avšak všemocný zákon se prostírá v šíři i v dáli,etherem širokovládným a jasem vesmírným vůkol.“ A rovněž tak Alkidamas ve své řeči za Messenské.
(1032, Rétorika, př. Ant.Kříž, Praha 1948, str. 88 – I, 13 – 1373b.)