Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Aristotelés (-706)

... Mylný pojem (λόγος – správně výpověď) je však ten, který, pokud je mylný, vztahuje se k něčemu, co není. Proto každý pojem (správně výpověď) jest mylným, který je utvořen o jiné věci než o té, vzhledem k níž jest pravdivý, na příklad nesprávný je pojem trojhranného kruhu. O každé věci jest sice v jednom smyslu jenom jeden pojem (logos), jenž vyjadřuje její bytnost (to ti én einai), v jiném smyslu jest jich však mnoho, ježto v jistém smyslu táž věc jest sama o sobě, ale sama o sobě i s určitými vlastnostmi, například Sokrates a vzdělaný Sokrates. Nesprávný pojem (logos) jest však prostě pojmem (logos) o ničem. ...
Δ 29. 1024b
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 162.)
--- --- --- --- --- --- ---
Eine Aussage aber ist falsch, wenn sie, insofern sie falsch, auf Nicht-seiendes geht. Darum ist jede Aussage falsch, wenn sie auf etwas anderes bezogen wird als das, wovon sie wahr ist, z.B. der Begriff des Kreises vom Dreieck ausgesagt wird. Von jedem Gegenstande gibt es in dem einen Sinne nur eine Aussage, nämlich die des Soseins, in anderem Sinne gibt es viele Aussagen, weil dieses Ding an sich und diese Ding samt seine Affektionen gewissermaßen dasselbe ist, z.B. Sokrates und der gebildete Sokrates. Die falsche Aussage ist von nichts geradezu Aussage. ...
(6443, Metaphysik, neubearbeit. Übers. von H. Bonitz, Meiner 31989, S. 245.)

Julius Tomin (2012)

V dialogu Faidros se Faidros táže Sokrata, má-li scholé, aby si poslechnul, o čem se bavil s Lysiem. Sokrates odpovídá: ‚Což si myslíš, že bych si neudělal podle Pindara prací nad zaměstnání přednější (kai ascholias huperteron pragma) vyslechnout tvou a Lysiovu rozmluvu?‘ V Novotného překladu, který tu cituji, je scholé postavena do protikladu k ascholia, jež je tu pochopena jako ‚zaměstnání‘, a to zcela jinak než v Theaitetovi. Sokrates nemíní, že vyslechnutí rozmluvy mezi Lysiem a Faidrem dává přednost před prací otrockou. Jeho slova dávají smysl pouze za předpokladu, že tu má ascholia význam pozitivní.
Novotný v poznámce uvádí Platonem citovanou pasáž z Pindarových Isthmických ód: ‚Matko má, zlatoštítá Thébo, tvou věc budu pokládat za přednější i nad zaměstnání‘. Jeho překlad nebere v úvahu kontext, v němž termín ascholia stojí v Pindarově ódě. Tu totiž scholia znamená ‚naléhavou povinnost‘, jak toto slovo výstižně překládá W. H. Race ve svém vydání Pindarových ód. Naléhavá povinnost, kterou Pindaros takto odsouvá, je dokončit paján oslavující boha Apollona. ‚S boží pomocí‘ Pindaros usiluje o to, aby účel obou těchto rozkošných dílek spojil (amphoteran toi charitón syn theois zeuxó telos, 1 Isth. 6–7). Tohoto sepětí dosáhne tak, že Isthmickou ódu, v níž oslavuje Théby, tedy svou vlast, využije k další oslavě Apollona a jeho ostrova Délu. Ascholia viděná v rámci Pindarovy ódy jako naléhavá povinnost nás staví před otázku, zda Platon odkazuje na Pindara, aby v úvodu k Faidrovi vrhnul světlo na celý další dialog, nebo zda citátu užil jako floskule, bez jakéhokoli hlubšího úmyslu. Než přistoupím k řešení tohoto problému, vzpomenu, jak mi Jan Patočka ukázal, že stojí za to, nad Platonovými slovy se hlouběji zamyslit.
Potřeboval jsem si popovídat o Aristofanově významu pro pochopení Sokrata a Platona. Navštívil jsem Patočku, který mě nechal povídat. ...
(Čas pro filosofii, text zaslaný autorem – snad do Reflexe?)

Aristotelés (-706)

Jedno a jsoucno jsou totožné a jednoho rázu, ježto se navzájem provázejí tak, jako počátek a příčina, i když oboje nespadá do jednoho pojmu; nevadí ovšem, chápeme-li je stejně, ba je to i prospěšné. Neboť je totéž, řekne-li se „jeden člověk“ nebo „jsoucí člověk“ anebo jenom „člověk“; a zdvojený výraz „jest jeden člověk“ neříká nic jiného než výrok „jest člověk“; podle toho zřejmě není jsoucno od jednoho odloučeno, ani když něco vzniká, ani když něco zaniklá, a právě tak jedno od jsoucna. A tak jest zjevno, že přídavek u těchto výrazů znamená totéž a že jedno neznamená nic jiného než jsoucno. Mimo to podstata každé jednotlivé věci jest jedním, a to nikoli mimochodem, a stejně tak jest i jsoucnem.
A tak kolik jest druhů jednoho, tolik i jsoucna, a zkoumání toho, „co jest to“ u těch druhů náleží téže všeobecné vědě; míním tím například totožnost, podobnost a také jejich protivy; skoro všechny protivy dají se uvésti na tento počátek; to však bude zkoumáno ve výběru perotiv. A filosofie má tolik částí, kolik je podstat, takže jedna z nich musí býti filosofií první a druhá musí následovati za ní. Neboť v jsoucnu a v jednom jsou od začátku rody. Proto se k nim musí přidružovat také vědy. ...
(00176, Metafyzika, kniha 4, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 98 – Г 1003c-04a.)

Aristotelés (-706)

... Zajisté je třeba přihlížeti i k tomu, jak se o každé věci máme vyjadřovat, ale ne více než k tomu, jak se věc skutečně má.
Δ 26. 1023b – 1024a
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 180.)