Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Aristotelés (-706)

... Mylný pojem (λόγος – správně výpověď) je však ten, který, pokud je mylný, vztahuje se k něčemu, co není. Proto každý pojem (správně výpověď) jest mylným, který je utvořen o jiné věci než o té, vzhledem k níž jest pravdivý, na příklad nesprávný je pojem trojhranného kruhu. O každé věci jest sice v jednom smyslu jenom jeden pojem (logos), jenž vyjadřuje její bytnost (to ti én einai), v jiném smyslu jest jich však mnoho, ježto v jistém smyslu táž věc jest sama o sobě, ale sama o sobě i s určitými vlastnostmi, například Sokrates a vzdělaný Sokrates. Nesprávný pojem (logos) jest však prostě pojmem (logos) o ničem. ...
Δ 29. 1024b
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 162.)
--- --- --- --- --- --- ---
Eine Aussage aber ist falsch, wenn sie, insofern sie falsch, auf Nicht-seiendes geht. Darum ist jede Aussage falsch, wenn sie auf etwas anderes bezogen wird als das, wovon sie wahr ist, z.B. der Begriff des Kreises vom Dreieck ausgesagt wird. Von jedem Gegenstande gibt es in dem einen Sinne nur eine Aussage, nämlich die des Soseins, in anderem Sinne gibt es viele Aussagen, weil dieses Ding an sich und diese Ding samt seine Affektionen gewissermaßen dasselbe ist, z.B. Sokrates und der gebildete Sokrates. Die falsche Aussage ist von nichts geradezu Aussage. ...
(6443, Metaphysik, neubearbeit. Übers. von H. Bonitz, Meiner 31989, S. 245.)

Jan Patočka (1968)

... Tak pozorujeme, že svět je určen s ohledem na služby a odhalování služeb v jistém ohledu. Heidegger sice dále rozvíjí pojem svět též v souvislosti se spolubytím, ale pak již svět v jeho světskosti dále nedefinuje. A přece by bylo navýsost důležité zjistit, v jakém ontologickém rysu pobytu tkví možnost setkání s druhým jako nitrosvětským jsoucnem svého druhu; zde je zřejmě mezera, způsobená opět tím, že Heidegger ignoruje nebo bagatelizuje problém tělesnosti. Druhý jako druhý musí být jistým způsobem „odhalen“ a jistým způsobem „odemčen“, obojí musí nějak souviset, možnost odhalovat odemčené cizí bytí musí být pojata jako zásadní možnost do bytí na světě, do světovosti světa.
Vznik nevlastní svébytnosti, svébytnosti v modu „ono“ či „se“, ukazuje pak únik, útěk pobytu do světa před sebou, před nevolnem z vlastního bytí pobytu. Je nyní otázka, do kterého světa, do které dimenze světovosti uniká pobyt na útěku před sebou. Je zřejmé, že tento únik se děje především do dimenze spolubytí a teprve v speciálních případech (otupování prací, zaměstnáváním) do dimenze služeb. Pobyt takto odcizený „propadl světu“, „upadl do světa“ – ve skutečnosti však tato metafora znamená zapletenost do sebe, do určitého způsobu vztahování k sobě v modu vyhýbání, nevidění. Co Heidegger nazývá úpadkem do světa a považuje za prvotní a většinový modus naší existence, je ve skutečnosti zapleteností do sebe a je neméně únikem před vlastní odemčeností jako před odhalením věcí v tom, čím opravdu jsou, před věcností.
S tím nyní souvisí ještě další. Heidegger se vyjadřuje tak, jako by možnosti, jež tkví v našem „kvůli čemu“ (...), mi byly odhaleny přímo mým „bytím kvůli“. Ve skutečnosti to, co chci konat „kvůli svému bytí“, je vždy spoluurčeno tím, co /204/ musím konat, abych vůbec konat mohl. ...
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: 6006, Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1970, str. 203-04.)

Aristotelés (-706)

Jedno a jsoucno jsou totožné a jednoho rázu, ježto se navzájem provázejí tak, jako počátek a příčina, i když oboje nespadá do jednoho pojmu; nevadí ovšem, chápeme-li je stejně, ba je to i prospěšné. Neboť je totéž, řekne-li se „jeden člověk“ nebo „jsoucí člověk“ anebo jenom „člověk“; a zdvojený výraz „jest jeden člověk“ neříká nic jiného než výrok „jest člověk“; podle toho zřejmě není jsoucno od jednoho odloučeno, ani když něco vzniká, ani když něco zaniklá, a právě tak jedno od jsoucna. A tak jest zjevno, že přídavek u těchto výrazů znamená totéž a že jedno neznamená nic jiného než jsoucno. Mimo to podstata každé jednotlivé věci jest jedním, a to nikoli mimochodem, a stejně tak jest i jsoucnem.
A tak kolik jest druhů jednoho, tolik i jsoucna, a zkoumání toho, „co jest to“ u těch druhů náleží téže všeobecné vědě; míním tím například totožnost, podobnost a také jejich protivy; skoro všechny protivy dají se uvésti na tento počátek; to však bude zkoumáno ve výběru perotiv. A filosofie má tolik částí, kolik je podstat, takže jedna z nich musí býti filosofií první a druhá musí následovati za ní. Neboť v jsoucnu a v jednom jsou od začátku rody. Proto se k nim musí přidružovat také vědy. ...
(00176, Metafyzika, kniha 4, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 98 – Г 1003c-04a.)

Aristotelés (-706)

... Zajisté je třeba přihlížeti i k tomu, jak se o každé věci máme vyjadřovat, ale ne více než k tomu, jak se věc skutečně má.
Δ 26. 1023b – 1024a
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 180.)