Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Hugo od sv. Viktora (†1141)

Duše: Kdysi, když jsem tento svět považovala za stálý, rozněcoval ve mně jeho vzhled lásku k přítomnému; teď ve mně jeho proměnlivost podivuhodným způsobem probouzí touhu po budoucím. Cit mne uchvacuje a touha vede tam, kde všechno ubíhá, a už teď miluji na věcech právě to, že pomíjejí, protože ta proměna sama i příklad všech věcí mne tím víc podněcuje přejít tam. Všechno se mi zdá být v jakési pohotovosti a k mým uším doléhá jeho volání a výzva celé přírody, všeho, co běží, aby dospělo ke svému cíli.
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 97.)

Hugo od sv. Viktora (†1141)

Rozum: Bylo by zdlouhavé marnost tohoto světa ukazovat jednotlivě. Věz ale, že z toho všeho, co vidíš, není nic trvalé, nýbrž že všechno pomíjí a vrací se tam, odkud vzešlo. Tak jako všechny věci mají svůj počátek, tak mají i konec, jen každá jinak běží a nestejně dospívají do cíle, jedny se zrodily nedávno, jiné už dávno zapadly, jiné právě procházejí středem, jiné vzcházejí, aby je vystřídaly, ale všechny stejně uplývají a míří do jednoho místa. Ty veliká řeko, kam se ženeš? Z malého počátku, z nepatrného pramene vyvěráš, z drobné žíly tryskáš. Běžíš a rosteš, padáš a ztrácíš se v zemi. Běžíš, leč dolů, rosteš, ale k zániku, přicházíš a míjíš, rozléváš se a ztrácíš. Jsi žíla, která nevyschne, běh, který nespočine, jícen, který se nenasytí. Všecko smrtelné, cokoli narozením vzchází, to nenasytná smrt zase pohltí. Požírá, strhává, pohlcuje – a nikdy nepřestane. Přítomné stále pomíjí a stále nastupuje budoucí, a protože se tak stále střídají, zdá se člověku, že je to trvalý stav. Neboť oči smrtelníků jsou přitlačené a nevidí běh veškerenstva, ulpívají na maličkostech věcí a nepozorují, co se děje v celku.
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 95.)

Petr Uhl (2012)

Ani mně se ten poutač moc nelíbí. Ono nařčení na adresu soc. dem. je však vrcholem sprostoty. Vyšlo z oblíbeného, avšak nepravdivého rovnítka nacismus = komunismus = soc. demokracie. A to čtyřicet let církve a většina duchovních s poúnorovou diktaturou kolaborovaly, i na útisku věřících a perzekuci mnoha kněží.
Touha po penězích a veřejném majetku, jejž církev spravovala, ale nikdy plně nevlastnila, je oslepily. Propadli hříchu, což myslím i jako bezvěrec zcela vážně.
Nejsem proti církvím. Vím i o zkušenostech z jiných zemí, kde nacisté katolické kněze perzekvovali. Vím i o katolících, nejen z Latinské Ameriky, kteří položili život za osvobození člověka s božím jménem na rtech. A i v Československu 80. let pomohlo úsilí o náboženské svobody k cestě ke všem demokratickým svobodám.
Na rozdíl od mnohých bezvěrců tvrdím, že církve mají nezastupitelné místo ve veřejné činnosti sociální, zdravotní, vzdělávací atd. Jsou součástí občanské společnosti. Křesťanství, židovství, islám i buddhismus natolik ovlivnily Evropu a svět, že už proto si jejich živé náboženství zasluhuje zvláštní ochrany a podpory.
Společnost by měla zajistit chod církví buď průběžnou finanční spoluúčastí, nebo jednorázově. O potřebě odluky církví a státu jako ve Francii ale už dnes pochybuju.
(Ani Duka křesťanství nezničí, in: Právo 11.8.2012.)
[120811 Uhl Církve Duka]