Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.
Ladislav Hejdánek
(2012)
Situovanost jedince je „dána“ vždy v určitém časovém rozsahu (limitu, tj. jako kairos) jednak 1) tím, co v důsledku „setrvačností“ přetrvává z minulosti jako zbytky (relikty) toho, co se dělo (stalo) dříve; zde mluvíme o „danostech“ v užším smyslu resp. o „danostech“, které lze z vnějšku zjistit a konstatovat; za zvláštní součást tohoto druhu daností lze považovat i konstituenty „těla“ (tělesné stránky, tělesnosti) jedince a jejich momentální disponovanost, ale je třeba si stále uvědomovat jejich nepřerušitelnou vazbu na „niternost“, kterou se odlišují od „daností“ vskutku vnějších. 2) Situovanost jedince je dále „dána“ oboustrannými aktivními vztahy (vzájemnými intervencemi) jednak jeho k jiným „jedincům“ v blízkosti, jakož i takovými vztahy jiných jedinců k němu. Novým aspektem je tu právě to, že nejde jenom o „relikty“ minulosti, nýbrž také o „perspektivy“ do budoucnosti. Už tím se ukazuje, že tzv. „danosti“, omezené na to, co přetrvává z minulosti, jsou pouhými „abstrakcemi“, tj. redukcemi toho, co je v dané situaci opravdu tím „skutečným“. Nebo jinak řečeno: skutečnost nikdy nemůže a nesmí být redukována na setrvačnosti, protože je vždy nerozlučně spjata se „skutky“, s děláním, s aktivitou nejrůznějších subjektů, a to nejen s minulou aktivitou, ale také a dokonce zejména s tou, ke které právě dochází anebo která se už už připravuje k tomu, aby byla uskutečněna. (A vlastně nejen s tou časově nejbližší, ale i tou vzdálenější, prostě s perspektivami do více nebo méně vzdálené budoucnosti; nenechme se tu svést k běžnému, ale mylnému považování takových perspektiv za něco „objektivně“ daného, protože většinou zhruba odhadnutelného.) Co to znamená? Skutečnost (tj. všechno skutečné, tj. konkrétní) není nikdy pouhou „daností“, ale buď se sama některými směry „otvírá“ vůči své vlastní ne-danosti, anebo je jinými skutečnostmi (rovněž konkrétními) zapojována, zatahována, eventuelně přizvána k účasti či podílu nejenom na svých vlastních, ale také na jiných (původně „cizích“, ale pak eventuelně osvojovaných) ne-danostech. Tato „otevřenost“ každé konkrétní skutečnosti vůči tomu, co není „dáno“, ale k čemu eventuelně může dojít, bývá označována jako tzv. možnost (spíše jako možnosti). Velkým problémem pojmu (a pojetí) „možnosti“ a „možného“ je tzv. objektivace, tj. uchopení „možnosti“ jako něčeho „daného“, „reálného“ (nebo „nedaného“, „nereálného“, ale zase objektivně, tedy „vyloučeného“, tzv. „nemožného“).
(Písek, 120316-1.)
vznik lístku: březen 2012
Platón
(~370 př. n. l.)
Uvažujme. Hned na první pohled podobá se uměřenost více než dřívější vlastnosti jakémusi souzvuku a harmonii.
Jak to?
Uměřenost, děl jsem, jest jakýsi řád a jakési sebeovládání v rozkoších a žádostech; člověk se vskutku jeví, jak říkají, jaksi silnějším sám sebe a mluví se i o všelikých jiných takových jakoby jejich stopách. Pravda?
Zcela jistě.
A není to „silnějším sám sebe“ komické? Neboť kdo jest sám sebe silnější, musil by přece býti i slabším sám sebe a slabší silnějšímu; vždyť ve všech těchto rčeních se mluví o témž člověku.
Ovšem.
Ale, děl jsem, smysl těchto slov zdá se mi býti ten, že jest v člověku po stránce duševní jednak cosi lepšího, jednak cosi horšího, a kdykoli to lepší svou přirozenou povahou vládne tím horším, o tom se říká „silnější sám sebe“ – jest v tom jistě chvála – kdykoli však působením špatného vychování nebo nějakých styků jest to lepší v menšině a jest ovládnuto od přesily toho horšího, to se s pohanou kárá a člověk, který jest v takovém stavu, bývá nazýván slabochem a nevázaným.
(0612, Ústava, př. Fr. Novotný, Praha 1921, str. 155.)
vznik lístku: neznámé