Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2010)

Vezmeme-li vážně skutečnost, že vedle pouhých „hromad“ (agregátů) existují také v čase integrované události jako „celky“, musíme si klást otázku, jakým způsobem jsou k sobě vztaženy a spolu spjaty všechny „aktuální přítomnosti“, aby tak po celou dobu příslušného událostného dění vytvářely onen celek. A vedle toho tu je ovšem ještě další, základně důležitá otázka, jakým způsobem se vlastně celé událostné dění v každé chvíli (fázi) té či oné „právě aktuální přítomnosti“ k této aktuálnosti vztahuje, tj. jak je ta která aktuální přítomnost již minulá nebo ještě nenastavší „vtažena“ do onoho námi předpokládaného (a myšlenkově pokusně „míněného“) celku, či jak tedy je vždy znovu „při tom“, tedy přítomna či zpřítomněna, když právě jen jedna ze všech fází je v tu chvíli aktuálně přítomná. Když si tedy takto položíme otázku (či přesněji určitý spolu významově spjatý okruh otázek), znamená to, že také musíme náležitě odlišit „ontologický statut“ na jedné straně všech fází již proběhlých a minulých, tedy „bylost“ události, a na druhé straně oněch fází, k nimž ještě nedošlo, ale má nebo může teprve dojít, které teprve mají nastat (ale které eventuelně za určitých okolností nastat někdy nemusí a někdy dokonce nemohou, ačkoliv původně nastat „měly“), tedy její „budost“. A protože se vztah mezi bylostí a budostí události v každé aktuálně se uskutečňující fázi jejího dění proměňuje (a to nejenom tím, že právě se aktuálně uskutečňující fáze se jakoby přesouvá ze sféry bylosti do sféry budosti, přičemž aktuální přítomnost je výkonem tohoto přechodu), je třeba nejen znovu položit starou otázku, jak vlastně k tomuto „přechodu“ ve smyslu „vyjevování“ (či přesněji „ukazování“) dochází, ale především ji položit novým, perspektivnějším a co dosahu či důsažnosti efektivnějším způsobem.
(Písek, 101022-1.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Každé skutečné „jsoucno“ je událostným děním, tj. děním vnitřně integrovaným v jednotu, to znamená sjednoceným do „celku v čase“, „časového celku“, eventuelně také „časujícího celku“ – je tedy událostí. Každá událost má v každém momentu své aktuální přítomnosti (s výjimkou svého „počátku“ a „konce“) něco ze svého dění (průběhu, uskutečňování) „za sebou“ a něco „před sebou“, tj. za sebou něco již uskutečněného (bylost), zatímco před sebou to, co teprve má být uskutečněno (budost). Pokud nechceme zpochybnit skutečnost události samé (jakožto celku v čase, třeba tvrzením, že jde o pouhé „zdání“), nemůžeme prohlásit na „neskutečnou“, tj. nemůžeme popřít povahu jakéhosi „druhu“ skutečnosti ani bylosti, ani budosti. Je však zřejmé, že v obou případech jde o jinou skutečnost, jiný typ skutečnosti, tj. že se liší nejen bylost od budosti (a obráceně), ale že se jak bylost, tak budost odlišují také od aktuální (tj. právě vykonávané) přítomnosti, tedy od „aktuality“. V nejstarší fázi filosofického myšlení (tj. ve starém Řecku) máme dochovánu extrémní myšlenku, že „jsoucí“ je jen to, co je „aktuální“; důsledkem tohoto extrémního konceptu je popření nejen bylosti a budosti, nýbrž minulosti a budoucnosti obecně, tudíž popření časovosti a času vůbec. To není jen nějaká extravagance eleatů, ale je to zásadně důležitý příznak a doklad, kam vede řecký typ pojmovosti. Proto nelze další cesty filosofického myšlení chápat leč jenom jako jakési povrchní opravy a kompromisy se „zkušeností“; rozhodně to není ani v náznaku pokus o překonání onoho základního omylu, oné chyby, která je nerozlučně spjata s tím typem myšlení, které bylo nastartováno a do hloubky ovlivněno „geometrií“ (a vůbec matematikou). Právě tam byl (a je) čas vyloučen a popřen. Jen za předpokladu rozhodného důrazu na čas a časovost máme naději na principiální nápravu, nikoli pouhé neprincipiální opravy a úpravy, které však základy chybnost nechávají bez revize vadit a škodit dál. A to si nutně žádá čehosi základního: musíme si konstruovat jiný myšlenkový model (modely), a to ve vědomé polemice s modely geometrickými (matematickými). A právě k tomu cíli si musíme ustavit myšlenkový model „události“ a vypracovat způsob, jak „myslit“ (tj. jakou novou pojmovostí „uchopit“) problém celku události, tj. celkovosti, sjednocenosti, integrity bylosti, budosti, aktuálnosti resp. aktuální přítomnosti a povahy onoho „zpřítomňování jak bylosti, tak budosti v každé takové aktualitě.
(Písek, 101024-1.)

Xenofanés (-IV.st.)

Vždyť přece u Homéra se nejprve učili všichni. (Zl. B 10 z Herodiana.)
Všechno to bohům v básních svých Homér a Hesiod přiřkli,
všechno to, cokoli zdá se být u lidí hříchemn a hanbou,
krást i cizoložit a navzájem podvádět sebe. (Zl. B 11 ze Sexta.)
Než lidé myslí o bozích, že rodí se,
lidské že mají šaty a hlas i postavu lidskou. (Zl. B 14 z Klementa.)
Aithiopové svým bohům nos tupý a černou pleť přiřkli,
Thrákové svým oči modré a vlasy dávají rusé. (Zl. B 16 z Klementa.)
Kdyby však voli a lvi a koně též dostali ruce
anebo uměli kreslit i vyrábět tak jako lidé,
koně by podobné koňům a voli podobné volů
kreslili podoby bohů a právě taková těla
jejich by robili, jakou i sami postavu mají. (Zl. B 15 z Klementa.)

(0170, Zlomky předsokrat. myslitelů, př. K.Svoboda, Praha 1944, S. 39.)

Xenofanés (-IV.st.)

Jeden jest bůh mezi bohy a lidmi největší, který
smrtelníkům ni tělem ni myslí podoben není.
Celý on vidí, celý též myslí, celý též slyší,
na témže místě stále on zůstává, aniž se pohne;
nijak mu nesluší, aby snad přecházel tam nebo onam.
Beze vší námahy všechno on koná myšlenkou ducha.
(Zl. B 23, 24, 26 a 25 z Klementa, Sexta a Simplikia.)

Žádný nespatřil člověk a žádný nebude vědět
o bozích nic a o všem, co vykládám tuto.
Byť snad i náhodou vyřkl, co zcela je zdařilé, přece
sám o tom vpravdě neví; tak na všem spočívá zdání.
(Zl. B 34 ze Sexta a z Plutarcha.)

Bozi neukázali vše z počátku smrtelným lidem;
ti však hledati musí a časem naleznou lepší.
(Zl. B 18 ze Stobaia.)

Xenofanes pravil, že jsou stejně bezbožní ti,
kdo říkají, že bozi vznikli, jako ti, kdo říkají,
že zemřeli; neboť v obojím případě se děje,
že někdy bozi nejsou.
(Zl. A 12 z Aristotela.)

Xenofanes, jenž ... uznával jedinou podstatu,
nic nevysvětlil ..., nýbrž, maje zření k celému
vesmíru, říká, že jedno jest bohem.
(Zl. A 30 z Aristotela.)

(0170, Zlomky předsokrat. myslitelů, př. K. Svoboda, Praha 1944, S. 39-41.)

Xenofanés (-IV.st.)

Vždyť přece u Homéra se nejprve učili všichni. (Zl. B 10 z Herodiana.)
Všechno to bohům v básních svých Homér a Hesiod přiřkli,
všechno to, cokoli zdá se být u lidí hříchemn a hanbou,
krást i cizoložit a navzájem podvádět sebe. (Zl. B 11 ze Sexta.)
Než lidé myslí o bozích, že rodí se,
lidské že mají šaty a hlas i postavu lidskou. (Zl. B 14 z Klementa.)
Aithiopové svým bohům nos tupý a černou pleť přiřkli,
Thrákové svým oči modré a vlasy dávají rusé. (Zl. B 16 z Klementa.)
Kdyby však voli a lvi a koně též dostali ruce
anebo uměli kreslit i vyrábět tak jako lidé,
koně by podobné koňům a voli podobné volů
kreslili podoby bohů a právě taková těla
jejich by robili, jakou i sami postavu mají. (Zl. B 15 z Klementa.)

(0170, Zlomky předsokrat. myslitelů, př. K.Svoboda, Praha 1944, S. 39.)