Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Albert Schweitzer (1931)

… Tak činí eschatologické pojetí života Ježíšova konec všemu pochybování o věrohodnosti evangelií Markova a Matoušova. Ukazuje, že podávají zprávu o veřejné činnosti Ježíšově podle věrného, až do podrobností spolehlivého podání. Je-li v tomto podání něco temného nebo zmateného, vyplývá to v podstatě z toho, že již sami učedníci nerozuměli v celé řadě případů smyslu slov a činů Ježíšových.
(Z mého života a díla, př. Miloš Černý, Vyšehrad, Praha 1974, str. 48.)

Albert Schweitzer (19..)

Když obě má díla o životě Ježíšově vešla postupně ve známost, slýchal jsem ze všech stran otázku, co pro nás ještě může znamenat eschatologický Ježíš, který žil v očekávání konce světa a nadpřirozeného příchodu království božího. Já sám jsem se touto otázkou při své práci stále zaměstnával. Uspokojení z toho, že jsem rozřešil nejednu historickou záhadu Ježíšovy existence, bylo provázeno bolestným vědomím, že toto dějinné poznání může křesťanskou zbožnost zneklidnit a přivést do nesnází. Ale utěšoval jsem se slovem apoštola Pavla, které jsem od dětství dobře znal: „Nic nemůžeme proti pravdě, ale k pravdě.“ Jelikož podstatou duchovního života je pravda, znamená každá pravda nakonec nějaký zisk. Za všech okolností je pravda cennější než nepravda. To musí platit i o pravdě historické. I když zbožnosti se zdá zarážející a působí jí zpočátku potíže, nemůže konečný výsledek nikdy znamenat její poškození, nýbrž jen prohloubení. Náboženství nemá tedy důvodu, aby se vyhýbalo střetnutí s historickou pravdou.
Jak silná by byla křesťanská pravda v dnešním světě, kdyby byl její poměr k pravdě historické v každém směru takový, jaký by měl být! Ale místo aby dávalo křesťanství historické pravdě průchod, zacházelo s ní – když je přiváděla do rozpaků – vědomě i bezděčně často tak, že se křesťanská pravda pravdě historické vyhýbala, obcházela ji nebo ji zakrývala. Místo aby nové poznatky, k nimž muselo dospět, jako nové uznalo a věcně ospravedlnilo, promítalo je vyumělkovanými a pochybnými argumenty zpět do minulosti. Dnes je křesťanství v takové situaci, že jen tvrdým úsilím může dohánět otevřené vyrovnání s historickou pravdou, jež dříve tak často zanedbávalo.
Jaké následky má dosud třeba jen to, že v prvních křestianských dobách byly neprávem pod jménem apoštolů roz
(Z mého života a díla, Praha , str.

Ladislav Hejdánek (2013)

Dopisem ze dne 20.3.2013 jsem byl vyzván, abych vypracoval oponentský posudek k návrhu na členství prof. Lenky Karfíkové v Učené společnosti ČR. Rád tak činím, i když rozhodně nikoli ve formě opozice vůči tomuto návrhu.
Paní profesorka Karfíková je především skvělým znalcem a interpretem velkých postav konce starověké a pak středověké theologie a filosofie. Vydala několik monografií a souborů studií, v nichž se soustředila monograficky zejména na Huga ze sv. Viktora (německy 1998), Řehoře z Nyssy (1999, Kyjev 2012), Aurelia Augustina (anglicky 2012) a Theodora z Mopsuestie (2012), v početných menších studiích na celou řadu dalších autorů z patristiky a scholastiky. Hojně se věnovala také příspěvkům do sborníků, v řadě případů napsala celé kapitoly pro rozsáhlejší publikace, a pořídila také řadu překladů, které často doprovodila komentáři, výklady nebo aspoň poznámkami. O tom všem, jakož i o rozsáhlé činnosti vydavatelské a redakční bohatě svědčí přiložený bibliografický soupis.
Ačkoli vysoká vědecká úroveň její práce zůstává mimo jakoukoli pochybnost, považuji právě v toto případě, kdy jde o členství v „učené“, nikoli pouze „vědecké“ společnosti, za důležité, že prof. Karfíková nezůstává jen u minulosti a u „historie“, nýbrž že zdánlivě „staré“ či dokonce „zastaralé“ texty vykládá s cílem, aby vykázala jejich aktuální relevanci pro dnešek (že jde o zřetelný a vědomý záměr, o tom svědčí už třeba povaha volby titulů jejich textů – jsou daleko vzdáleny historicismu líčení pouhé fakticity, zbavené chuti i pachu pro současného čtenáře). To ovšem úzce souvisí s tím, že v jejím případě jde také o filosofku a teoložku, což ovšem je nutným předpokladem pro náročné badatelství ve světě hlubšího myšlení a náročné konceptuality už ve světě končícího starověku a k vrcholům spějícího středověku. Filosofie ani teologie se nikdy nemohou zbavit úkolu, zachovávat ohled k celku, který nikdy není pouhou fakticitou. Lze považovat za velmi šťastnou i tu okolnost, že se prof. Karfíková mohla na svou životní dráhu připravovat nejen studiem katolického bohosloví, ale v době pro to zcela nepříznivé také studiem protestantismu, a to jak v prostředí domácím, tak v zahraničí (s nímž zůstává nadále v živých kontaktech, a odkud se jí dostalo už nejednoho uznání).
Ostře kritické myšlení kupodivu nepřekáží prof. Karfíkové v jejích rozsáhlých pedagogických aktivitách, a je i postgraduálním adeptům studia filosofie i teologie nejen příkladem, ale zejména inspirací a povzbuzením k podobné kritičnosti.
Vzhledem k uvedeným důvodům mi nezbývá, než abych návrh na zvolení prof. Lenky Karfíkové za členku Učené společnosti podle nejlepšího vědomí a ze srdce podpořil.
Prof. PhDr. Ladislav Hejdánek, Dr.h.c. (Amsterdam a Ústí n/L.)
V Písku, 7. dubna 2013.
(vyžádaný oponentní posudek; Písek, 130407-1.)

Albert Schweitzer (1931)

Když obě má díla o životě Ježíšově vešla postupně ve známost, slýchal jsem ze všech stran otázku, co pro nás ještě může znamenat eschatologický Ježíš, který žil v očekávání konce světa a nadpřirozeného příchodu království božího. Já sám jsem se touto otázkou při své práci stále zaměstnával. Uspokojení z toho, že jsem rozřešil nejednu historickou záhadu Ježíšovy existence, bylo provázeno bolestným vědomím, že toto dějinné poznání může křesťanskou zbožnost zneklidnit a přivést do nesnází. Ale utěšoval jsem se slovem apoštola Pavla, které jsem od dětství dobře znal: „Nic nemůžeme proti pravdě, ale k pravdě.“ Jelikož podstatou duchovního života je pravda, znamená každá pravda nakonec nějaký zisk. Za všech okolností je pravda cennější než nepravda. To musí platit i o pravdě historické. I když zbožnosti se zdá zarážející a působí jí zpočátku potíže, nemůže konečný výsledek nikdy znamenat její poškození, nýbrž jen prohloubení. Náboženství nemá tedy důvodu, aby se vyhýbalo střetnutí s historickou pravdou.
Jak silná by byla křesťanská pravda v dnešním světě, kdyby byl její poměr k pravdě historické v každém směru takový, jaký by měl být! Ale místo aby dávalo křesťanství historické pravdě průchod, zacházelo s ní – když je přiváděla do rozpaků – vědomě i bezděčně často tak, že se křesťanská pravda pravdě historické vyhýbala, obcházela ji nebo ji zakrývala. Místo aby nové poznatky, k nimž muselo dospět, jako nové uznalo a věcně ospravedlnilo, promítalo je vyumělkovanými a pochybnými argumenty zpět do minulosti. Dnes je křesťanství v takové situaci, že jen tvrdým úsilím může dohánět otevřené vyrovnání s historickou pravdou, jež dříve tak často zanedbávalo.
Jaké následky má dosud třeba jen to, že v prvních křesťanských dobách byly neprávem pod jménem apoštolů roz/52/šiřovány spisy, aby se dodalo více autority ideám, které obsahovaly. Nyní jsou tyto spisy pro nás už po celé generace pramenem bolestných sporů. …
Právě proto, že jsem bádáním o dějinách dřívějšího křesťanství tak často narazil na následky jeho poklesků proti historické pravdě, vedlo mě to k vášnivému úsilí o pravdivost našeho dnešního křesťanství.
(Z mého života a díla, př. Miloš Černý, Vyšehrad, Praha 1974, str. 51-2.)

Albert Schweitzer (1904)

Když jsem se po práci o Kantovi vrátil k teologii, bylo by bývalo nejjednodušší, sebrat své studie o problémech života Ježíšova (jež mne zaměstnávaly od mého prvého studijního roku) a zpracovat je jako disertaci pro licenciátní zkoušku. Ale prací o večeři Páně se rozšířil můj rozhled i okruh mých zájmů. Z oblasti problémů života Ježíšova jsem dospěl zároveň do oblasti problémů prvotního křesťanství. Neboť problém večeře Páně patří do nich obou. Stojí uprostřed vývoje od víry Ježíšovy k víře prvotního křesťanství. Zůstávají-li nám původ a smysl večeře Páně tak zá-hadné, je to – řekl jsem si – proto, že jsme plně nepochopili ani myšlenkový svět Ježíšův ani prvotního křesťanství, právě tak jako jsme nepostihli problémy víry Ježíšovy a víry prvotního křesťanství, protože při jejich zkoumání nevycházíme od problému večeře Páně a křtu.
Na základě těchto úvah jsem pojal plán napsat dějiny večeře Páně v souvislosti se životem Ježíšovým a s dějinami prvotního křesťanství. Prvá studie měla zaujmout stanovisko k dosavadnímu bádání o večeři Páně a problém osvětlit, druhá měla vylíčit myšlení a působení Ježíšovo jako předpoklad pro porozumění večeře, kterou slavil se svými učedníky, třetí pak měla pojednat o večeři Páně v době prvotního křesťanství a starokřesťanské.
(Z mého života a díla. př. M. Černý, Praha 1974, str. 33.) 04-01