Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Albert Schweitzer (1931)

… Tak činí eschatologické pojetí života Ježíšova konec všemu pochybování o věrohodnosti evangelií Markova a Matoušova. Ukazuje, že podávají zprávu o veřejné činnosti Ježíšově podle věrného, až do podrobností spolehlivého podání. Je-li v tomto podání něco temného nebo zmateného, vyplývá to v podstatě z toho, že již sami učedníci nerozuměli v celé řadě případů smyslu slov a činů Ježíšových.
(Z mého života a díla, př. Miloš Černý, Vyšehrad, Praha 1974, str. 48.)

Albert Schweitzer (19..)

Když obě má díla o životě Ježíšově vešla postupně ve známost, slýchal jsem ze všech stran otázku, co pro nás ještě může znamenat eschatologický Ježíš, který žil v očekávání konce světa a nadpřirozeného příchodu království božího. Já sám jsem se touto otázkou při své práci stále zaměstnával. Uspokojení z toho, že jsem rozřešil nejednu historickou záhadu Ježíšovy existence, bylo provázeno bolestným vědomím, že toto dějinné poznání může křesťanskou zbožnost zneklidnit a přivést do nesnází. Ale utěšoval jsem se slovem apoštola Pavla, které jsem od dětství dobře znal: „Nic nemůžeme proti pravdě, ale k pravdě.“ Jelikož podstatou duchovního života je pravda, znamená každá pravda nakonec nějaký zisk. Za všech okolností je pravda cennější než nepravda. To musí platit i o pravdě historické. I když zbožnosti se zdá zarážející a působí jí zpočátku potíže, nemůže konečný výsledek nikdy znamenat její poškození, nýbrž jen prohloubení. Náboženství nemá tedy důvodu, aby se vyhýbalo střetnutí s historickou pravdou.
Jak silná by byla křesťanská pravda v dnešním světě, kdyby byl její poměr k pravdě historické v každém směru takový, jaký by měl být! Ale místo aby dávalo křesťanství historické pravdě průchod, zacházelo s ní – když je přiváděla do rozpaků – vědomě i bezděčně často tak, že se křesťanská pravda pravdě historické vyhýbala, obcházela ji nebo ji zakrývala. Místo aby nové poznatky, k nimž muselo dospět, jako nové uznalo a věcně ospravedlnilo, promítalo je vyumělkovanými a pochybnými argumenty zpět do minulosti. Dnes je křesťanství v takové situaci, že jen tvrdým úsilím může dohánět otevřené vyrovnání s historickou pravdou, jež dříve tak často zanedbávalo.
Jaké následky má dosud třeba jen to, že v prvních křestianských dobách byly neprávem pod jménem apoštolů roz
(Z mého života a díla, Praha , str.

Tomáš Garrigue Masaryk (1892)

Dostojevský je realistou. Touto kvalifikací není dnes mnoho řečeno. „U idealisty i realisty, jsou-li toliko čestní a velkodušní, jedna a táže podstata – láska k člověčenstvu a jeden a týž předmět člověk, toliko formy představivosti jsou rozličny.“ Tak Dostojevský sám se vyslovil v krásné stati, ve které idealisty povzbuzuje, aby se za idealism nestyděli. Kdo při slově realism pamatuje na Zolu, Bourgeta, Ibsena a jiné, nemá o realismu Dostojevského ponětí. Můžete si představiti realistu, jenž tvrdě věří v Boha a nesmrtelnost? Je vám realistou, kdo lásku k vlasti zakládá na víře v budoucí život? Je realistou, kdo neodsuzuje šmahem víru, kdo o překot a bez kritiky nepřijímá moderní ideje a s láskou vybírá každé dobré jádro, jež vyzrálo v minulosti? Je realistou, kdo z evangelia čerpá pravidla svého žití a je realistou, kdo za to všecko se nestydí, ale neohroženě bojuje všecek život proti tomu, co veliký dav polovičaté inteligence svým areopagem mudrcův a poetů a spisovatelů den ode dne slavnostně prohlašuje za nové evangelium a poslední slovo osvěty a pokroku?
Ne Dostojevský realismem, realism Dostojevským se určuje.
(Spisy F.M.Dostojevského, in: 0282, Studie o F.M.Dostojevském, Praha 1932, s. 15-16.)

Emanuel Rádl (1913)

Tuto filosofii vědy stavím proti učení o pokroku objektivního vědění. Opírá se o realistický světový názor, který našel nejhlubší výraz v románech F.M.Dostojevského a za který u nás bojoval Tomáš Garrigue Masaryk. Tento realismus (který má s realismem francouzských spisovatelů společné snad jen jméno) souvisí s mnohém /48/ ohledu také s filosofií Nietzschovou. Realistickou se tato metoda nazývá proto, že si dává za úkol líčit události. Osobnosti jako Paracelsus, Leonardo či Stahl tvoří její přímo daný objekt (res), a nikoli pouhé stadium, jímž prochází vědecká pravda. Představují objekt, který musí být pochopen jen ze sebe samého.
(Dějiny biologických teorií novověku I., Praha 2006, str. 47-48.)

Ladislav Hejdánek (2004)

Realismem se obvykle myslí metoda, jak zachycovat a popisovat skutečnost. V tomto smyslu historik nemůže být realistický, protože nepopisuje skutečnost, jak je, nýbrž jak – snad – byla, přičemž „reálnou skutečností“ mu jsou pouze relikty oné již neexistující, „nejsoucí“, nýbrž pominuvší minulosti. A i z těch si musí ještě vybírat podle nějakého svého programu a podle nějaké metody. (Canetti říká, že „o jednom jediném člověku, takovém, jaký je, by se dala napsat celé kniha“, ale že „ani tím by nebyl vyčerpán, a nebyl bys s ním nikdy hotov“; in: Tajné srdce hodin, s. 46.) A pak tyto jedině „jsoucí“, ale vyselektované skutečnosti ani nepopisuje (to přece náleží jiným disciplínám), nýbrž interpretuje. A interpretuje je tak, aby to dávalo nějaký smysl. Je absurdní, když se historik odvolává na to, že jen konstatuje fakta (ve smyslu historického pozitivismu); je to stejný nesmysl, jako kdybychom tvrdili, že nevidíme strom, nýbrž jen fotony od stromu odražené a náhodou dospěvší na naše sítnice. I vidění předpokládá, že si „obraz“ stromu jakoby vytváříme, konstruujeme (ovšemže na základě oněch náhodných fotonů, které navíc musíme vyselektovat z chaosu mnoha jiných). Fakta, na která se historik odvolává, jsou konstrukce, neboť jemu přece nejde o to popsat to, co z minulosti zbylo (takže to „je“ i teď), nýbrž porozumět tomu, co se kdysi stalo. A k tomu, co se kdysi stalo, náleží naprosto neodlučně také to, jak tomu současníci rozuměli, neboť oni tomu přece nějak rozuměli? Že tomu možná nerozuměli dost dobře nebo že tomu dokonce nerozuměli vůbec, neznamená, že nás to nemusí vůbec zajímat. Mnohé z toho, co se tehdy stalo, stalo se právě proto, že tomu současníci svým porozuměním nebo neporozuměním napomohli, tj. že bez jejichž pochopení (byť třeba nesprávného) by se to nestal. To, jak tomu současníci rozuměli, nebylo tehdy o nic méně skutečné než to, co se „vskutku“ stalo. A na druhé straně to, co se „opravdu“ stalo, není o nic méně už dávno pominulou, bývalou skutečností než jak to tehdy lidé chápali. Historik, který této základní povahy historické skutečnosti nedbá, žije a myslí omezeně resp. předsudečně a tedy chybně (a navíc to ani není s to do důsledků dodržovat). (Písek, 040502-1.)