Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (2003)

Résumé
Filosofie nemá to, co se nazývá v pravém smyslu odbornou terminologií, nýbrž spíš odlehlé výrazy běžného jazyka, jakož vůbec užívá běžné řeči pro nijak běžné myšlenkové procesy a pohyby.Zachycení těchto pohybů ve vlastním jazyce, jeho prostředky výrazovými, je pravý smysl filosofického překladu; proto žádné izolované tvoření „filosofické terminologie“ nemůže vést k cíli. Nezbytné etapy překladu jsou slovný převod, parafráze, kde se odehrává vlastní konfrontace jazyka s jazykem na základě společného jmenovatele (myšlenky), a pak zpětný postup, který se snaží co možná o jednoznačné termínové přiřazení. Autor dává několik příkladů pokusu o překlad těžkých filosofických pasáží. Zabývá se dále formami filosofického spisovatelství a končí úvahou o možném vlivu překladů na filosofickou kulturu společnosti a filosofické kultury na společnost.
(K problémům filosofických překladů, in: Umění a filosofie sv. IV – Dodatky, ed. Chvatík et al., 4.9.12.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Filosofie byla od svých prvních počátků vystavena obrovské přitažlivosti té pojmovosti, která naprosto dostačovala a dokonce byla jedinou myslitelnou podmínkou myšlení geometrického. To vedlo v některých případech k myšlenkovým důsledkům podivným a problematickým. Aniž by se to kdy stalo výslovným a náležitě promyšleným alternativním programem některého z filosofů, leckterým z nich to bylo zřetelně rozpoznáváno. Jedním z prvních, kdo si dovolil problém zřetelně pojmenovat, byl Blaise Pascal svým rozlišením myšlení „geometrického“ a myšlení „jemného“, ovšem měl přece jenom na mysli něco jiného, než oč jde nám. Filosof je nucen pojmově upřesňovat všechny centrální termíny, jichž používá; přitom „centrálnost“ ve filosofii je něco značně odlišného od toho, co znamená „centrálnost“ v geometrii (tam se ovšem o „centrálnosti“ vůbec nemluví a dokonce se to ani náležitě nemyslí, protože to zůstává někdy v pozadí či spíše ve spodních vrstvách a může to být pouze odkrýváno, odhalováno (a zase spíše „konstruováno“ nebo „rekonstruováno“, protože to tam není jako fakticita, nýbrž jako nevyslovený a často i nemyšlený „předpoklad“). V geometrii jsou pojmy ustavovány a upevňovány ve vztahu k poměrně nevelkému počtu pojmů jiných; naproti tomu způsob, jakým jsou pojmově precizovány významy určitých důležitých filosofických termínů, se dost liší od filosofa k filosofovi. Právě proto je prakticky nemožné a v jistém smyslu nesmyslné sestavovat „filosofický slovník“ jako výkladový lexikon jednotlivých termínů. Je možné to podnikat buď „historicky“, tj. vyložit, jak se v průběhu staletí daný termín významově posunoval a měnil, a to je možné udělat jen hrubě selektivně, anebo je tu druhá možnost, totiž vypracovat pro každý termín příslušné konotace u jediného filosofa (tj. pořídit slovník Kantův, Hegelův apod.). Někdy je problematické i to, protože je třeba brát ohled na změny v myšlení jediného filosofa v průběhu různých fází jeho života (tak byl např. vytvořen filosofický slovník resp. soupis výskytů jednotlivých termínů v jediném díle významného autora, např. Heideggera). To však zase předpokládá vysokou úroveň myšlenkové integrity a výrazové akribie, takže to má smysl podnikat jen u těch opravdu největších filosofů. (Praha, 030613-1.)

André Glucksmann (1985)

Aktuálnost je jedním z velkých vynálezů západní civilizace. Aktuálnost existuje, když dnes není jako včera a když zítřek přináší riziko, že vůbec nebude podobný tomu, co je dnes. Říci, že existuje aktuálnost, znamená říci, že existuje problém. Objevuje se něco nového, zvláštního. Nesetkáváme se s tím ve všech civilizacích; mýtus lze chápat jako snahu transformovat neočekávanost dneška v něco, co by se podobalo očekávanosti včerejška. Ve všech mytologiích je patrná snaha identifikovat přítomnost s minulostí a integrovat do tradice i to, co je nečekané. Aktuálnost tu tedy nebyla odjakživa. Dalo by se říci, že se objevila v Řecku. Stejně jako zázrak demokracie, geometrie, filosofie vyvstal zázrak aktuálnosti. Řekové žijí ve světě, kde včerejšek nemá podobu dneška a dnešek zítřka. A to je v dějinách světa něco nového. Nemusí to však trvat věčně: lze si představit moderní civilizace, které aktuálnost zruší. Stačí se podívat, jak totalitní myšlení vysvětluje problém, že není událostí, či že je jich co možná nejméně.
(Filosofie a aktuálnost, z pražské přednášky z 18.6.1985, in: Reflexe č. 1, 1990,
8, str. 1.)

André Glucksmann | André Glucksmann (1985)

Aktuálnost je jedním z velkých vynálezů západní civilizace. Aktuálnost existuje, když dnes není jako včera a když zítřek přináší riziko, že vůbec nebude podobný tomu, co je dnes. Říci, že existuje aktuálnost, znamená říci, že existuje problém. Objevuje se něco nového, zvláštního. Nesetkáváme se s tím ve všech civilizacích; mýtus lze chápat jako snahu transformovat neočekávanost dneška v něco, co by se podobalo očekávanosti včerejška. Ve všech mytologiích je patrná snaha identifikovat přítomnost s minulostí a integrovat do tradice i to, co je nečekané. Aktuálnost tu tedy nebyla odjakživa. Dalo by se říci, že se objevila v Řecku. Stejně jako zázrak demokracie, geom,etrie, filosofie vyvstal zázrak aktuálnosti. Řekové žijí ve světě, kde včerejšek nemá podobu dneška a dnešek zítřka. A to je v dějinách světa něco nového. Nemusí to však trvat v+ěčně: lze si představit moderní civilizace, které aktuálnost zruší. Stačí se podívat, jak totalitní myšlení vysvětluje problém, že není událostí, či že je jich co možná nejméně.
(Filosofie a aktuálnost, Reflexe č. 1, 1990, 8 – 1.)

André Glucksmann | André Glucksmann (1985)

Filosofické úsilí o sebepoznání ve vztahu k aktuálnosti znamená tedy zaprvé rozeznat zvláštní jako zvláštní, tj. přítomnost jako odlišnou od minulosti, za druhé rozeznat zvláštní jako moje zvláštní. Ať je situace jak chce absurdní, na této absurditě mám podíl díky absurditě, kterou nesu v sobě. Tolik na osvětlení …
(Filosofie a aktuálnost, Reflexe č. 1, 1990, 8 – 2.)