Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1945-49)

Tradičně se ve filosofii předpokládá, že věci jsou nějak „dány“, že máme přístup k jsoucímu. Tento přístup rozmanité filosofické směry různě vykládají“ jedny jej hledají v „rozumu“, druhé ve „smyslech“, třetí v „intuici“, anebo osvícení. Všude se tu opakuje obraz světla nebo průmětu (tj. opět světla). Podle takovýchto představ pak veskrze je danost věcí sama něčím věcným, jsoucím: korespondencí, vztahem mezi různými obory jsoucna. Někdy se děje pokus překonat toto hledisko otázkou po jeho možnosti: jak je takový vztah možný, co předpokládá?, a odpověď se pak hledá v pojmu vědomí, subjektu, který je prý základem všeho objektivního. Tím se pak konstruuje rozdíl mezi subjektem empirickým, konečným, a „transcendentálním“, stojícím nad protikladem konečného subjektu k objektu. Ale tento transcendentální subjekt je zase jen jsoucno, byť jakkoli sublimované. Čeho je třeba k tomu, aby věci byly „dány“, aby se „zjevily“? K tomu musíme myslet skutečnost co možná jednoduše a důsledně. Otázka nezní: jakým způsobem se věci obrážejí v „duchu“? Není to ani otázka po adekvaci našich myšlenek a představ k jejich pravzorům, ani po mechanismu, který působí, že vznikají jakési duševní kopie a dublety věcí. Otázka je jednodušeji po možnosti, že něco vůbec se zjeví. Na ni je možna jen jedna odpověď: zjevit se může něco jen tím, že je ponecháno tím, čím je, že se na něm nic nezmění, že v sobě samém zůstane, čím je – ale že něco přistoupí, něco neschopného modifikovat jsoucno, protože samo není ničím jsoucím. Toto ne-jsoucí, které tedy nechává jsoucno tak, jak je, toť právě ono „jest“, kterým jsme /148/ zároveň nekonečně blízko a nekonečně daleko vůči všem věcem. Nekonečně blízko, poněvadž jím věci nejsou dotčeny, nekonečně daleko, poněvadž jím je veškerenstvo jsoucího rázem překročeno, transcendováno. „Jest“ – toť transcendentale. Bytí je transcendentální, věděli aristotelikové. Jenže je těžko si plně uvědomit, co to znamená. Vždy znovu byl podnikán pokus redukovat toto „bytí“ na něco jsoucího. Ato redukce je nemožná, neboť žádné jsoucno se nemůže ani samo zjevovat, ani zjevování zakládat, umožňovat. Toliko radikální transcendence může být zároveň oním „ponecháním“ věcí tak, jak jsou. Bytí nemůže zásadně nikdy být něčím jsoucím.
(Věčnost a dějinnost, in: Negativní platonismus, Praha 1990, str. 147-48.)
(znovu in: Péče o duši I, Praha 1996, str. 195.)

František Xaver Šalda (1931-32)

V plísni dní, které se velkou otrávené a bezútěšné, hledáš často zapomenutí u velikých starých mistrů, u silných, čestných duší, které v zbrojné kráse, pod krunýřem, nesly své přesvědčení a svou myšlenku do chladu a zloby času. Hledáš zapomenutí a nalézáš často povzbuzení a rozřešení svých en jistot, jako pod uchladlým popelem najdeš často rozžhavělý palčivý uhlík. Tak jsem nalezl ve starém Spinozovi toto vznešené slovo: „Pax est fortitudo animae.“ „Mír je statečnost duše.“ Jaká přímo božská definice! Jaký svět krásy a pravdy! Jakou žhavou jistotou dýše toto slovo! Statečnosti duše je třeba dnešním pacifistům. Ne akademického řečňování, ne chiliastického blouznění. A statečná je jen /9/ duše dělná, která má odvahu k činnosti, která se neomezuje na horlení proti válce, nýbrž jde na kořeny tohoto zla. A nalézá, že jsou v denních křivdách, v nespravedlnostech den co den páchaných a léta a léta kupených. Poslední náraz přivozuje pak již jen překypění číše; a to je právě válka. Čeliti nespravedlivostem a křivdám všedního života, den co den, hodinu co hodinu, hled, to je jediná cesta, jak udupávat válku v jejích prvních plamíncích. Ale to ovšem není možné bez celospolečenské reformy a přestavby a nejopravdovější vůle k nim a práce pro ně. Kdo nemá míru a pokoje sám ve svém nitru, nemůže jich dáti druhým. To platí nejen pro jednotlivce, nýbrž i pro země a státy. Válka není nic jiného než všechny at nespokojenost vnitřní, všechen ten rozklad a všechna ta slabost a bída a zbabělost a podlost vnitřní léta a léta skládaná a kupená, která jednoho dne vybuchne šílenstvím na vnějšek. Vnitropolitická musí býti nejprve práce opravdových pacifistů, vnitrospolečenská v plné důslednosti a závažnosti tohoto slova. Musí lučavkovitě rozkládat staré slepence obludných představ, symbolů a institucí společenských a od celly, ab ovo, budovat nové, lepší.
(S.O.S., in: Zápisník IV, Praha 1931-32, str. 8-9.)

František Xaver Šalda (1931-32)

Iracionálné prvky ve skutečnosti trvají tedy a jsou neredukovatelné. Již v oboru věd přírodních a exaktních se na ně naráží; sem náleží ... První, co tě napadne, přemýšlíš-li o rázu jevů historických, jest jejich jedinečnost. Jen jednou žil Caesar, Shakespeare, Goethe, Dostojevskij; jen jednou byla tu gotika, renaissance, barok, romantika, symbolism! A všechny nesnáze historie jsou právě v odpovědi na otázku, jak je možná věda o jedinečnostech. A chápeme i historiky – náleží k nim na příklad i u nás známý a milovaný Angličans Strachey – kteří /101/ prohlašují historii prostě za umění; právě ve vystihování a podávání jedinečnosti je to, co spojuje historii s uměním. Zde selhává úplně přírodovědná metoda, sváděti všecko na quanta a tím sjednocovati všecko matematickou metodou.
(Nynější rozpaky literárního dějepisectví, in: 1356, Šaldův Zápisník IV, str. 100-01.)

František Xaver Šalda (1931-32)

Slova, kterými jsem zde karakterisoval genia řeckého, nejsou a nemohou ani býti urážkami, rouháním nebo nevděkem; znám velmi dobře, co dluhujeme Helladě. V této skice chtěl jsem jen říci, kde genius řecký selhává a kde si žádá doplnění protichůdným geniem židovským; a proč toto doplnění a tento korektiv jsou právě dnes na čase.
(Genius řecký a genius židovský, in: Zápisník IV, Praha 1931-32, str. 267.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Situovanost jedince je „dána“ vždy v určitém časovém rozsahu (limitu, tj. jako kairos) jednak 1) tím, co v důsledku „setrvačností“ přetrvává z minulosti jako zbytky (relikty) toho, co se dělo (stalo) dříve; zde mluvíme o „danostech“ v užším smyslu resp. o „danostech“, které lze z vnějšku zjistit a konstatovat; za zvláštní součást tohoto druhu daností lze považovat i konstituenty „těla“ (tělesné stránky, tělesnosti) jedince a jejich momentální disponovanost, ale je třeba si stále uvědomovat jejich nepřerušitelnou vazbu na „niternost“, kterou se odlišují od „daností“ vskutku vnějších. 2) Situovanost jedince je dále „dána“ oboustrannými aktivními vztahy (vzájemnými intervencemi) jednak jeho k jiným „jedincům“ v blízkosti, jakož i takovými vztahy jiných jedinců k němu. Novým aspektem je tu právě to, že nejde jenom o „relikty“ minulosti, nýbrž také o „perspektivy“ do budoucnosti. Už tím se ukazuje, že tzv. „danosti“, omezené na to, co přetrvává z minulosti, jsou pouhými „abstrakcemi“, tj. redukcemi toho, co je v dané situaci opravdu tím „skutečným“. Nebo jinak řečeno: skutečnost nikdy nemůže a nesmí být redukována na setrvačnosti, protože je vždy nerozlučně spjata se „skutky“, s děláním, s aktivitou nejrůznějších subjektů, a to nejen s minulou aktivitou, ale také a dokonce zejména s tou, ke které právě dochází anebo která se už už připravuje k tomu, aby byla uskutečněna. (A vlastně nejen s tou časově nejbližší, ale i tou vzdálenější, prostě s perspektivami do více nebo méně vzdálené budoucnosti; nenechme se tu svést k běžnému, ale mylnému považování takových perspektiv za něco „objektivně“ daného, protože většinou zhruba odhadnutelného.) Co to znamená? Skutečnost (tj. všechno skutečné, tj. konkrétní) není nikdy pouhou „daností“, ale buď se sama některými směry „otvírá“ vůči své vlastní ne-danosti, anebo je jinými skutečnostmi (rovněž konkrétními) zapojována, zatahována, eventuelně přizvána k účasti či podílu nejenom na svých vlastních, ale také na jiných (původně „cizích“, ale pak eventuelně osvojovaných) ne-danostech. Tato „otevřenost“ každé konkrétní skutečnosti vůči tomu, co není „dáno“, ale k čemu eventuelně může dojít, bývá označována jako tzv. možnost (spíše jako možnosti). Velkým problémem pojmu (a pojetí) „možnosti“ a „možného“ je tzv. objektivace, tj. uchopení „možnosti“ jako něčeho „daného“, „reálného“ (nebo „nedaného“, „nereálného“, ale zase objektivně, tedy „vyloučeného“, tzv. „nemožného“).
(Písek, 120316-1.)