LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2011)

Řecké slovo „fainomenon“ je příbuzné se slovem „fós“; to zřetelně ukazuje na to co je osvětleno a co je tedy vidět. Skutečně vidět však můžeme jen něco právě aktuálního, přesněji jen tu právě aktuální stránku či moment. Co bylo ještě před chvílí, už vidět nelze, podobně jako nelze vidět ani to, co se ukáže teprve za chvíli. Pochopitelně dnes už je toho slova užíváno přeneseně, tj. co je „vidět“ naším duševním zrakem, naším rozumem, co se otvírá našemu porozumění. Ale to právě v sobě skrývá četné možnosti nepřesného, nedomyšleného užití i zneužití, a zejména to skrývá některé aspekty celé problematiky. Pokusme se v tom udělat trochu pořádek a větší jasno. Událost se opravdu „ukazuje“ jen ve své aktuální fázi, tj. jako přítomná hic et nunc, ale jen v tomto omezení, tedy nikoli „celá“. Aby byla zpracována do podoby fenoménu, musí být vnímána, tj. musí nabýt podoby vjemu, přesněji řečeno, musí k tomu, „co“ je „přímo vnímáno“ (máme-li s výhradami a jen provizorně užít slova, připomínajícího anglosaské empiristy, kteří pracují s pa-pojmem či pseudo-pojmem „immediate experience“), nutně být „přidáno“, „přimyšleno“ mnohé z toho, co zbylo z minulých již „zkušeností“, tj. s dosavadní obeznámenosti s tí m „co“ je (opět s výhradou) „přímo vnímáno“. A jak víme, nejde jen o „přidávání“, ale také o „ubírání“ resp. „odnímání“ mnohého, nejčastěji většiny z toho, co je „přímo vnímáno“ (neboť důležitá, vlastně rozhodující je selekce, vybírání toho, oč nám jde, nač se soustřeďujeme, z celé té záplavy „podnětů“, vyvolávaných zvenčí a na něž jsou naše smyslové orgány resp. jejich nejmenší složky ještě schopny „reagovat“). Teprve pak můžeme mluvit o nějakém „fenoménu“, tj. o něčem, co se nám „jeví“ jako „něco“, tedy něco, co k sobě náleží a co nám za pomoci našeho soustředění dovoluje odhlížet ode všeho ostatního, co k tomu „nepatří“, „nenáleží“ (a v tom se právě můžeme mýlit, a ovšem později to opravovat a opravené „přidávat“, zahrnovat do dosavadní zkušenosti).
(Písek, 110705-3.)

Karl Jaspers (1931)

Spricht sich das transzendierende Bewuβtsein aus in dem Satze, die Welt sei Erscheinung, so findet sich doch nichts, wovon sie Erscheinung wäre. ... Wenn die Welt Erscheinung heiβt, so ist das, wovon sie Erscheinung wäre, prinzipiell kein Gegenstand und kein möglicher Gegenstand, nicht einmal ist es an sich im kategorialen Sinne irgendeines bestimmten Seins. Welt als Erscheinung ist nur der Ausdruck für das Grenzbewuβtsein oder für jenes Transzendieren, das mir die Welt, und mich in ihr, gleichsam zur Schwebe bringt, ohne mich zu einem Anderen aus ihr hinauszuführen. In der Welt hat daher die Aussage, sie sei Erscheinung, keinen Sinn. Dieser Sinn kommt nur von der Grenze her.
(3337, Philosophie Bd. I, Springer, Berlin etc. 1956, S. 43.)

Ladislav Hejdánek (2014)

O fenoménu (jevu) můžeme uvažovat pouze za předpokladu, že tu je něco, co se jeví (vyjevuje), ale zároveň že se to jeví (vyjevuje) někomu (nějakému subjektu), kdo k tomu, co se jeví (vyjevuje), nějak přistupuje. Sám fenomén tedy nejenom nemůžeme ztotožňovat s tím, co se jeví (vyjevuje), tedy s nějakým „jsoucnem“, ale nemůžeme jej ani vůbec považovat za samostatnou skutečnost (předmětnou, tedy ani za samostatný předmět), která by se sama mohla také ještě nějak jevit (vyjevovat). Jinak tomu je v případě, že o nějaký konkrétní subjekt nemáme specifický zájem; pak nejde o to, jak se jevící se skutečnost vyjevuje, ale jak se ukazuje. Každé skutečné (pravé) jsoucno se děje, tj. je to událost určitého typu; to znamená, že se ukazuje v průběhu svého dění (bytí) vždy trochu jinak, protože se proměňuje. Dějící se jsoucno se tedy ukazuje vždy aktuálně v konkrétní podobě, tedy jakožto konkrétní „úkaz“, který může být vnímán (na který mohou reagovat jiná jsoucna); jako celek se vlastně nemůže nikdy „ukázat“, nýbrž vždycky jen jako série celé řady jednotlivých úkazů. Žádný jednotlivý úkaz se však nemůže stát fenoménem (a nemůže tedy být identifikován jakožto fenomén); fenomén naproti tomu musí být ustaven, vytvořen, konstruován až na základě celé řady registrovaných (vnímaných, povšimnutých) úkazů téhož jednoho jsoucna.
(Písek, 140120-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

V jednom směru je fenomenologických přístup oprávněný: „věci“, „skutečnosti“ se nám „neukazují“ samy jako takové, tj. v celé své úplnosti, nýbrž pouze se nám jakoby „celé“ „jeví“, přičemž ovšem sami máme nutně podíl právě na tom jejich „jevení“ či „vyjevování“. Tady musíme zachovávat přísné rozlišování mezi „úkazem“ a „jevem“ (fenoménem). To, o čem obvykle mluvíme (často vzhledem k jisté nápadnosti) jako o „úkazu“, je ve skutečnosti a přísně vzato vždycky víc než pouhý okamžitý úkaz; takové jednotlivé momentální úkazy jsou něčím, co nejsme s to vůbec postřehnout, pokud „netrvají“ alespoň tak dlouho, abychom si jich všimli. Avšak skutečný, „pravý“ úkaz trvá právě jen nepatrný okamžik (ne vždy stejný, ale to by bylo třeba ještě vyložit), a právě to nám nemůže stačit a nestačí. My pro své „vnímání“ požadujeme nejen nezbytnou „velikost“ („intenzitu“) podnětu, ale také určitou nezbytnou dobu trvání takového podnětu.
(Písek, 130716-2.)

Friedrich Nietzsche (1884-1885)

Heil euch, biedere Engländer
Eurem Darwin heil, verständ er
Euch so gut wie als sein Vieh!
Billig ehrt ihr Engeländer
Euren Darwin hoch, verständ er
Auch nicht mehr als Zucht von Vieh.
Heißt die Majestät verletzen
Majestatem genii !
Nur – zu Goethen ihn zu setzen
28 [46]
(Nachgelassene Fragmente, in: 4581, Sämtliche Werke 11, Colli-Montinari, München 1980, S. 308 u. 333.)