Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.


<<  <   1 / 2   >    >>
záznamů: 9

Pravdivost a příčinnost u Aristotela

Ladislav Hejdánek (2003)
Aristotelés (Met. II, 1, 993b – Kříž. s. 67) říká, že „pravdu však neznáme bez znalosti příčiny“; a dál argumentuje (necháme teď stranou povahu této argumentace) a dospívá k tomu, že „pravdivé v nejvyšším stupni jest to, co jest příčinou, že jest pravdivé všechno, co jest pozdější. Proto pravdu v nejvyšším stupni obsahují nutně počátky toho, co je trvalé, věčné“ (dtto). Z tohoto místa je zřejmé především to, že tady nelze slovo ALÉTHEIA vykládat jen etymologicky jako „neskrytost“, neboť pak nám zmíněné formulace nedávají dost dobrý smysl. (Už sám termín ALÉTHESTATOS, uplatňovaný na skutečnosti mimo rámec výpovědí, je toho dokladem.) Zejména však nejsou tyto formulace kompatibilní s jinou koncepcí Aristotelovou, totiž že místem pravdy je výrok (věta, také soud). Má-li totiž pravdivost co dělat s příčinností, jde o kvalifikaci ontickou, nikoli ontologickou. Příčina není příčinou jen ve výroku, ale především a nejprve ve skutečnosti, tedy mimo výrok. Ještě je třeba se podívat, jak to zní v originálu, neboť překlad, že „pravdu v nejvyšším stupni obsahují …“ zní velice podezřele a problematicky. Tedy: ,pravdivé v nejvyšším stupni jsou‘ – je tam vskutku EINAI. (Písek, 030810-1.)
vznik lístku: srpen 2003

Pravdivost a cynismus

Dietrich Bonhoeffer (1943)
Přemýšlel jsem ještě o tom, má-li člověk mluvit o svém vlastním strachu, ... „Pravdivost“ přece neznamená odhalování všeho, co existuje. Bůh dal člověk oděv, tj. in státu corruptionis mají člověku mnohé věci zůstat zahaleny a zlo, když už je nelze vymýtit, má rozhodně zůstat zahaleno; obnažování je cynické; i když si třeba cynik připadá zvlášť poctivý, nebo vystupuje jako fanatik pravdy, přece mu unikne rozhodující pravda, že totiž po pádu musí být také zahalení a tajemství. ... Myslím, že my Němci jsme nikdy správně nepochopili význam „zahalení“, tj. v podstatě státu corruptionis světa. Kant ve své Antropologii říká velice dobře: Kdo neuznává a popírá význam zdání ve světě, je velezrádcem lidstva.
(5.12.43)
(6812, Na cestě k svobodě, Praha 1991, str. 151.)
vznik lístku: červen 2013

Pravdivost a „jsoucí“ | Jsoucí a „prav(div)ost“

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1820 ?)
… Es ist so die sehr triviale Kategorie des Zusammengesetzten, aus dem leicht das Einfache abzuleiten ist. Dies ist ein Schließen aus dem, was es gibt; es fragt sich aber, ob das, was es gibt, wahr.
(6970, Vorlesungen über die Geschichte der Philosophie III., Werke 20, Frankfurt a.M. 1971, S. 239.)
… To pak je velmi snadné odvodit z docela prosté kategorie složitosti ono jednoduché. To je usuzování z toho, co je. Jde však otázka, zdali to, co je, je pravdivé.
(… . , Dějiny filosofie III., Praha 1974, str. 318.)
vznik lístku: srpen 2005

Filosofie - dějiny | Philosophiegeschichte

G. Picht (1965-6)
Wer eine Geschichte der Philosophie in die Hand nimmt und sie vernünftig benutzen will, der muß wissen, was er von ihr erwarten darf und was nicht. Ein Lehrbuch der Geschichte der Philosophie verhält sich zur Sache selbst, nämlich zur Philosophie, nicht anders als ein Lehrbuch der Musikgeschichte zur Sache selbst, nämlich zur klingenden Musik. Sie können aus einem solchen Lehrbuch, ähnlich wie aus einer Musikgeschichte, eine Fülle von Kenntnissen erwerben, die zum Verständnis der Philosophie beziehungsweise der Musik wichtig, ja unentbehrlich sind. Aber so wenig wie die Musik als solche in einer Musikgeschichte zum Klingen kommt, so wenig finden sie in den Büchern über die Philosophie das, worum es doch geht, nämlich die Philosophie als solche. Wie die Musik, so ist auch die Philosophie nicht ein Gegenstand, den man vorfinden und zur Kenntnis nehmen kann. Sie ist vielmehr, ähnlich wie die Musik, ein Geschehen, das sich in unserer Mitte ereignet.
(5969, Kants Religionsphilosophie, Stuttgart 1985, S. 9.)
vznik lístku: únor 2004

Pravdivost ve filosofii

Ladislav Hejdánek (1991)
Základní otázkou specificky filosofickou je souvislost mezi myšlenkovou výbavou a tím, čeho se chápe a čemu se také dává k dispozici a do služeb. Zcela chybná je představa, že zkušeností a poznáním věcí dojdeme k rozhodnutí o tom, které pojmy a která pojetí jsou správná.Naše zkušenost a naše poznávání totiž záleží na povaze našeho přístupu ke skutečnosti a na povaze myšlenkových prostředků, jimiž se pokoušíme onu skutečnost, s níž jsme se setkali a s níž se třeba i často (někdy však naopak zcela výjimečně) setkáváme, uchopit a pochopit, porozumět jí. Myšlenkovou výbavu nám nikdy sama skutečnost nepodává a neposkytuje; a není tomu ani tak, jak chtěl Kant, aby nám totiž alespoň ta základní myšlenková výbava byla dána bez našeho přičinění, apriorně. Musíme přijmout svou situaci myslících lidí, kteří si své myšlenkové prostředky a svou myšlenkovou výbavu musí ustavit nebo pořídit sami, tj. tak, že si je sami vymyslí, anebo že přijmou a napodobí to, co vymysleli druzí. Pro filosofii vnitřně nutným postulátem je však pravdivost resp. pravost onoho myšlenkového uchopení skutečnosti. Filosof se nemůže a nesmí spokojit s tím, že s určitým pojmovým aparátem a s určitými koncepcemi lze uspokojivě pracovat a že se to v praxi osvědčuje. To může stačit technikovi a snad i vědci (neboť dnešní věda je ovládána technikou a přes techniku obvykle politikou a managementem), ale filosof musí trvat na tom, aby mezi jeho porozuměním skutečnosti a skutečností samotnou byl vztah, který lze právem nazvat „pravým“. Podle velmi dávné tradice bývá tento vztah někdy charakterizován jako „shoda“, ale podrobnější rozbor snadno prokáže, do jaké míry to je problematické. (Praha, 910829-1.)
vznik lístku: listopad 2002