Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2013)

Dopisem ze dne 20.3.2013 jsem byl vyzván, abych vypracoval oponentský posudek k návrhu na členství prof. Lenky Karfíkové v Učené společnosti ČR. Rád tak činím, i když rozhodně nikoli ve formě opozice vůči tomuto návrhu.
Paní profesorka Karfíková je především skvělým znalcem a interpretem velkých postav konce starověké a pak středověké theologie a filosofie. Vydala několik monografií a souborů studií, v nichž se soustředila monograficky zejména na Huga ze sv. Viktora (německy 1998), Řehoře z Nyssy (1999, Kyjev 2012), Aurelia Augustina (anglicky 2012) a Theodora z Mopsuestie (2012), v početných menších studiích na celou řadu dalších autorů z patristiky a scholastiky. Hojně se věnovala také příspěvkům do sborníků, v řadě případů napsala celé kapitoly pro rozsáhlejší publikace, a pořídila také řadu překladů, které často doprovodila komentáři, výklady nebo aspoň poznámkami. O tom všem, jakož i o rozsáhlé činnosti vydavatelské a redakční bohatě svědčí přiložený bibliografický soupis.
Ačkoli vysoká vědecká úroveň její práce zůstává mimo jakoukoli pochybnost, považuji právě v toto případě, kdy jde o členství v „učené“, nikoli pouze „vědecké“ společnosti, za důležité, že prof. Karfíková nezůstává jen u minulosti a u „historie“, nýbrž že zdánlivě „staré“ či dokonce „zastaralé“ texty vykládá s cílem, aby vykázala jejich aktuální relevanci pro dnešek (že jde o zřetelný a vědomý záměr, o tom svědčí už třeba povaha volby titulů jejich textů – jsou daleko vzdáleny historicismu líčení pouhé fakticity, zbavené chuti i pachu pro současného čtenáře). To ovšem úzce souvisí s tím, že v jejím případě jde také o filosofku a teoložku, což ovšem je nutným předpokladem pro náročné badatelství ve světě hlubšího myšlení a náročné konceptuality už ve světě končícího starověku a k vrcholům spějícího středověku. Filosofie ani teologie se nikdy nemohou zbavit úkolu, zachovávat ohled k celku, který nikdy není pouhou fakticitou. Lze považovat za velmi šťastnou i tu okolnost, že se prof. Karfíková mohla na svou životní dráhu připravovat nejen studiem katolického bohosloví, ale v době pro to zcela nepříznivé také studiem protestantismu, a to jak v prostředí domácím, tak v zahraničí (s nímž zůstává nadále v živých kontaktech, a odkud se jí dostalo už nejednoho uznání).
Ostře kritické myšlení kupodivu nepřekáží prof. Karfíkové v jejích rozsáhlých pedagogických aktivitách, a je i postgraduálním adeptům studia filosofie i teologie nejen příkladem, ale zejména inspirací a povzbuzením k podobné kritičnosti.
Vzhledem k uvedeným důvodům mi nezbývá, než abych návrh na zvolení prof. Lenky Karfíkové za členku Učené společnosti podle nejlepšího vědomí a ze srdce podpořil.
Prof. PhDr. Ladislav Hejdánek, Dr.h.c. (Amsterdam a Ústí n/L.)
V Písku, 7. dubna 2013.
(vyžádaný oponentní posudek; Písek, 130407-1.)

Gabriel Marcel (1968)

Ano, je třeba pochopit, že naděje a poutnictví nejsou dvě rozdílné věci, ale že naděje způsobuje, že chůze není je pouhou bludnou poutí. Mám velice rád jedno z vašich vyjádření: „být“, říkáte, „to je být na cestě“. To je naděje, to ona dává celému vašemu hledání ono tempo, onen krok tápající a jistý zároveň, protože labyrint existence a paprsek naděje, který jím prochází, tvoří nerozlučitelnou jednotu vaší konkrétní filosofie. Myslím také na jednu z vašich formulací: „Věřím v tebe pro nás“. Naděje se stále vrací, ale pod zkušeností a ne nad ní, dá-li se to tak říci.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 77.)

Gabriel Marcel (1968)

… Je pravda, že vztah filosofie a dramatu je u mě tak úzký a důvěrný, jak jen může být.
Mám-li shrnout své myšlení, řekl bych, že má filosofie je existenciální natolik, nakolik je zároveň divadlem, tj. dramatickým výtvorem. Když jsem v posledních letech přemýšlel nad svým dílem, velice /34/ mě zaujala skutečnost, že existence – nebo, chcete-li, existující subjekt – může být skutečně promýšlena jen tam, kde je jí dáno slovo. V opačném případě hovoříme o existujícím subjektu, pomocí slov zdůrazňujeme jeho hodnotu jakožto subjektu, ale prakticky už tím, že o něm mluvíme, ho nevyhnutelně objektivujeme a následkem toho deformujeme.
Rozumí se, že toto je pohled a posteriori. Ve skutečnosti jsem vůbec nepostupoval takto chronologicky – …
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 33-34.)

Gabriel Marcel (1968)

… Mimoto jsem rád, že jste hovořil o roli příkladů v mém díle myslím, že jejich role je opravdu velice důležitá.
Kolikrát jsem jen řekl, že myšlení, které se neopírá o příklady, vždycky riskuje, že se ztratí ve vzduchoprázdnu, že se nechá zmást určitou jazykovou strukturou, která je jaksi předzjednaná. Dát příklad, to pro mě znamená v jistém smyslu dokázat sobě samému a dokázat také svému partnerovi v dialogu, že mluvím o něčem, že nemluvím do prázdna. Skoro bych řekl, že příklad plní funkci jakési závlahy.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 41.)

Gabriel Marcel (1968)

Označení, které by nejlépe charakterisovalo váš postoj na všech těchto úrovních a tváří v tvář všem těmto nebezpečím, je filosof bdělý, stojící na stráži. /67/
Ano, ostatně je to označení, kterého jsem použil ve svém projevu ve Frankfurtu – ten jste před chvílí připomněl. Myslím, že je to základní funkce, slovo funkce však nemá příliš rád; řekněme spíše úkol, který filosofovi přísluší: Zajímat se o dění a takříkajíc bdít nad vývojem způsobu myšlení, protože dobře víme, že každý z nás je neustále vystaven nebezpečí, že znovu upadne, řekněme, do morálky stáda, do konformismu, do morálky čistě iracionální. A v tomto bodě jsem zajedno s filosofy minulosti a s lidmi, které jsem znal a hluboce si jich vážil, jako byl například Léon Brunschvicg. Jakkoli velké jsou rozdíly, které kladou do protikladu moje a jeho myšlení, je to člověk, na kterého budu vždy myslet s určitým pocitem úcty.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 66-67.)