LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1820)

... V přednáškách o jiných dějinách, na příklad o dějinách politických, je možno se spíše obejít bez zmínky o pojmu těchto dějin, než se začne přednášet; obsah takovéhoto výkladu odpovídá zhruba tomu, co si již všeobecně obvykle představujeme o dějinách, a co lze tedy předpokládat. Ale dějiny a filosofie již o sobě, podle obvyklé představy o dějinách, se jeví jako věci velmi různorodé. Filosofie je věda o nutných myšlenkách, o jejich podstatné souvislosti a soustavě, je to poznání toho, co je pravé a tedy věčné a nepomíjivé; dějiny naproti tomu podle nejběžnějších představ o nich se zabývají /25/ tím, co se událo, tudíž náhodným, pomíjivých, pominuvším. Sloučení těchto dvou tak různorodých věcí, spojeno s jinými krajně povrchními představami o každé z nich pro sebe, zvláště o filosofii, nese již s sebou tak pokřivené a nesprávné představy, že je třeba opravit je hned na počátku, aby nám neztěžovaly, ba neznemožňovaly porozumění toho, o čem se tu má pojednávat.
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 24-25.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel ([1812-16])

Filosofie nemá tu výhodu, kterou mají jiné vědy, že by mohla předpokládat, že její předměty jsou dány bezprostředně v představě a že metoda začátku i průběhu jejich poznávání je již hotová. Je pravda, že své předměty má filosofie společné především s náboženstvím. Náboženství i filosofie se zabývají pravdou, a to v tom nehlubším smyslu – totiž že bůh a jen bůh je pravda. Jak náboženství, tak filosofie se dále zabývají oblastí konečna, přírodou a lidským duchem, jejich vzájemným vztahem a jejich vztahem k bohu jako ke své pravdě. Filosofie tedy může, ba musí předpokládat, že už nějak známe její předměty a že se o ně zajímáme. Musí to předpokládat již proto, že vědomí si vytváří o předmětech představy dříve než pojmy, ba že myslící duch postupuje k myšlenkovému poznávání a chápání jen skrze představování a tím, že se na ně obrací.
Při myšlenkovém zkoumání se však brzy stává zřejmým, že toto zkoumání v sobě zahrnuje požadavek ukázat, že jeho obsah je nutný, tj. dokázat jak bytí, tak i určení svých předmětů. Ukazuje se, že nestačí, jsme-li s předměty jen takto obeznámeni, a že je nepřípustné činit předpoklady a ujištění či takého předpoklady a ujištění připouštět. Obtíž, jak začít, však vyvstává zároveň i proto, že začátek jako něco bezprostředního už něco předpokládá, či spíše sám je takovým předpokladem.
(7226, Malá logika, Praha 1992, str. 39 – Úvod, § 1.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel ([1812-16])

Kdo tvrdí, že náboženství je takto odloučeno od myšlení, tomu tane obyčejně na mysli myšlení, které můžeme charakterizovat jako přemýšlení, tedy reflektující myšlení, je má myšlenky za svůj obsah a jako takové si je uvědomuje. V nedbání a nerespektování rozdílů v myšlení, které byly filosofií přesně vymezeny, pramení ty nejhrubší námitky a výtky vůči filosofii. Protože náboženství, právo a mravnost příslušejí pouze člověku, a to jen proto, že je myslící bytostí, nebylo v tom, co je náboženské, co je právem a co je mravné – ať už je to cit a víra, či představa -, myšlení vůbec nečinné, nýbrž činnost i výsledky myšlení jsou v nich vždy přítomny a obsaženy. Ovšem jedna věc je mít takovéto myšlením určené a prostoupené city a představy, a druhá věc mít myšlenky o nich. Pod myšlenky vytvořené přemýšlením o oněch formách vědomí patří reflexe, uvažování a podobné formy myšlení, posléze pak i reflexe.
Přitom se stalo – a k tomuto nedorozumění došlo /41/ častěji -, že takové přemýšlení bylo prohlašováno za podmínku, ba za jedinou cestu, po níž jsme dospěli k představě a přesvědčení o věčném a o pravdě. Tak např. o metafyzických důkazech existence boží (jež jsou dnes už zastaralé) se mělo za to, že – anebo jako by – jejich znalost a přesvědčení o jejich správnosti byly jediným a podstatným způsobem, jak vyvolat víru a přesvědčení o boží existenci. Takové tvrzení by se rovnalo názoru, že nemůžeme jíst, dokud jsme se neseznámili s chemickými, botanickými či zoologickými charakteristikami potravin, a musíme tedy počkat s trávením, až si odbudeme studium anatomie a fyziologie. Kdyby tomu tak bylo, získaly by tyto vědy ovšem ve své oblasti – stejně jako filosofie ve své – velmi na užitečnosti, ba jejich užitečnost by se vystupňovala v absolutní a všeobecnou nepostradatelnost. Spíše by však tyto vědy, místo aby byly nepostradatelné, vůbec neexistovaly.
(7226, Malá logika, Praha 1992, str. 40-41 – Úvod, § 2.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Aristotelés (Met. II, 1, 993b – Kříž. s. 67) říká, že „pravdu však neznáme bez znalosti příčiny“; a dál argumentuje (necháme teď stranou povahu této argumentace) a dospívá k tomu, že „pravdivé v nejvyšším stupni jest to, co jest příčinou, že jest pravdivé všechno, co jest pozdější. Proto pravdu v nejvyšším stupni obsahují nutně počátky toho, co je trvalé, věčné“ (dtto). Z tohoto místa je zřejmé především to, že tady nelze slovo ALÉTHEIA vykládat jen etymologicky jako „neskrytost“, neboť pak nám zmíněné formulace nedávají dost dobrý smysl. (Už sám termín ALÉTHESTATOS, uplatňovaný na skutečnosti mimo rámec výpovědí, je toho dokladem.) Zejména však nejsou tyto formulace kompatibilní s jinou koncepcí Aristotelovou, totiž že místem pravdy je výrok (věta, také soud). Má-li totiž pravdivost co dělat s příčinností, jde o kvalifikaci ontickou, nikoli ontologickou. Příčina není příčinou jen ve výroku, ale především a nejprve ve skutečnosti, tedy mimo výrok. Ještě je třeba se podívat, jak to zní v originálu, neboť překlad, že „pravdu v nejvyšším stupni obsahují …“ zní velice podezřele a problematicky. Tedy: ,pravdivé v nejvyšším stupni jsou‘ – je tam vskutku EINAI. (Písek, 030810-1.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1816)

... Doufám, že se mi podaří zasloužit si a získat vaši důvěru. Zprvu však nesmím požadovat nic, než abyste si sem především přinesli jedině důvěru k vědě a důvěru k sobě samým. Odvaha k pravdě, víra v moc ducha, toť první podmínka filosofie. Člověk, protože je duch, může a má se považovat za hodna toho nejvyššího; o velikosti a moci jeho ducha nemůže být jeho mínění nikdy dost vysoké. A s touto vírou nebude nic tak nepoddajné a tvrdé, co by se mu neodkrylo. Zprvu skrytá a uzavřená podstata vesmíru nemá síly, jež by se mohla postavit na odpor odvaze poznání; musí se před ním rozevřít a vyjevit mu svá bohatství a své hlubiny, aby jich užíval.
(1667, Úvod k dějinám filosofie, př. K. Slavík, Rovnost, Praha 1952, str. 13.)